Nemám na mysli tatínky nebo kamarády, kteří v čertovském převleku chodí 5. prosince navečer s Mikulášem a s andělem, ba ani rohatce z klasických českých pohádek. Myslím čerty skutečné, kteří doopravdy odnášejí hříšníky do pekla.
Nevěříte? Tak si poslechněte příhodu, kterou nám malým dětem kdysi pověděl můj dědeček z tatínkovy strany. Byl skvělým vypravěčem, o Vánocích se u něj a u mojí babičky vždy sešla široká rodina a já se svými sestřenkami a bratránky poslouchal, ani nedutal. Následující příhoda se stala v době dědečkova dětství někdy na přelomu 19. a 20. století.
Tehdy bylo náboženství jedním z povinných školních předmětů, a když byl dědeček malý kluk, měli na něj přísného katechetu. Starého šlachovitého vysokého muže s vystouplými lícními kostmi a ostře řezanými rysy, jehož oblibou bylo pouštět na žáky hrůzu. Stačil maličký prohřešek a katecheta jim začal vyhrožovat čerty, sírou a pekelným ohněm.
V rohu třídy mezi dveřmi a tabulí byla stařičká kamna na uhlí, která měla zřejmě vinou mizerného komínu sklon k čouzení. Kamna stála na prkenné podlaze, prkno pod nimi bylo trochu uvolněné a vedlo přes celou třídu až k poslední lavici. Kluci měli vypozorováno, že když vzadu ve třídě na to prkno pořádně přitlačí nohou, pohyb se přenese až na kamna.
Bylo mrazivé ráno, den před tím nachytal katecheta několik kluků z dědečkovy třídy při jedné nevinné rošťárně. Koulovali se před kostelem a jeden z nich náhodou trefil sochu Panny Marie s Ježíškem v náručí. Přísný katecheta si toho všimnul, chtěl kluky za ten nehorázný těžký hřích na místě potrestat, ale oni se rozprchli a utekli mu. On se tedy rozhodl, že jim to při zítřejší ranní hodině náboženství pořádně spočítá.
Kluci ten boží... totiž chci říct, katechetův trest čekali, domluvili se, že se nedají a měli kliku. Jeden z jejich povedené partičky měl zrovna službu, hned ráno před vyučováním zatopil v kamnech a nandal tam snad třikrát víc uhlí, než bylo potřeba. Navíc nezajistil vrchní dvířka kličkou a nechal je na malou škvírku pootevřená. Zakrátko vstoupil katecheta do třidy na první hodinu a jak bylo jeho zvykem, pod dlouhým kabátem měl maličko pokrčená kolena tak, aby to nebylo vidět. A spustil:
„Vy čtyři, Novotný, Rozenkranz, Kovář a Pražák! Včera jsem vás viděl, jak jste spáchali těžký hřích! Naschvál jste znevážili panenku Marii s Ježíškem a za to budete pykat!“ V tu chvíli napřímil pokrčená kolena, takže to vypadalo, jakby o několik centimetrů povyrostl. Celá třída ani nešpitla, jen čtyři jmenovaní věděli, co se chystá a namísto kajícných výrazů se katechetovu spílání nenápadně uculovali.
Jenomže katecheta si toho všimnul, zamračil se a zahřímal hromovým hlasem: „Vy... vy mizerové, tak vy se tomu ještě budete smát?!? Kleknout na kolena vedle lavic a sepnout ruce!!!“
Kluci si klekli, Kovář byl pořízek, takový udělaný váleček a zaklekl na prkno, které vedlo až pod kamna.
Katecheta pokračoval: „Za trest, že jste znectili Panenku Marii s Ježíškem, se teď před celou třídou nahlas pomodlete zdrávas a otčenáš. Po vyučování tady zůstanete a pomodlíte se obojí ještě dvacetkrát, jinak s vámi Pánbůh nebude mít žádného slitování! Otevřou se před vámi brány podzemí, odnese si vás čert a vy se navěky věků bude smažit v ohni pekelném!“
Katecheta udělal dramatickou pauzu.
Zbytek třídy krom Novotného, Rozenkranze, Kováře a Pražáka se roztřásl strachy.
Rozenkranz sehrál hlasité kýchnutí, aby odvedl pozornost katechety.
Katecheta věnovat Rozenkranzovi mrazivý pohled a zahrozil prstem.
Váleček Kovář se vkleče několikrát po sobě silou zhoupl v kolenou.
Prkno pod Kovářem se rozhoupalo a jeho otřes se přes celou třídu přenesl pod kamna, stojící kousek od katechety. V kamnech hlasitě zarachotilo, jak se uvnitř sesypalo uhlí dolů. Horní nedovřená dvířka se otevřela, a směrem ke katechetovi se vyvalil chomáč jisker, doprovázený oblakem dusivého kouře, z nějž byla cítit síra.
Katecheta se zapotácel a zbledl jako křída. Jednou rukou se začal křižovat, druhou ukázal na kamna a blekotavým hlasem opakoval stále dokola: „Ďábel... samotný satan... pane Bože, ochraň mě, on je tam skutečný čert!“ Nakonec roztřesený strachem a zborcený ledovým potem vyběhl ze třídy.
Od té doby se prý katecheta změnil k nepoznání. Ztratil mnoho ze své přísnosti, přestal na třídu pouštět hrůzu a při hodinách náboženství se inkriminovaným kamnům vyhýbal širokým obloukem.
Nevím, zda se tahle dávná příhoda odehrála přesně podle dědečkova vyprávění nebo jestli si k ní maličko přidal, aby ji nám dětem udělal poutavější. Jedno však vím jistě, dědeček, ačkoli neuznával okázalost náboženství a zřídkakdy zamířil do kostela, byl poctivým a spravedlivým člověkem. Člověkem, který měl svou vlastní víru v to, že dobro a spravedlnost v každém ohledu vždy zvítězí, ačkoli to mnohdy dlouho a dlouho tak nevypadá.
