„Promiň, šéfe, ale já končím. Tuhle práci mám sice rád a s tebou se mi dělalo fajn, ale za dva měsíce mám nárok na důchod.“ Jak Jarda řekl, tak i udělal a s trochou nostalgie se rozloučil se svým elektrikářským nádobíčkem.
Jarda si konečně oddychl od všech pracovních shonů. Byl skromný, nikdy moc neutrácel, měl trochu našetřeno a věděl, že s tím a s důchodem vcelku v pohodě vyjde. Jeho život se zpomalil a on měl najednou po mnoha létech čas jen a jen pro sebe. Posledních pět roků strávil v jednom kole, po smrti Elišky si úmyslně bral služby navíc, aby snáz zapomněl. Dnes ráno vytáhl kolo, v klidu a beze spěchu ho vyčistil, tu něco přitáhl, tam poopravil a poté se vydal na dlouhou neuspěchanou projížďku podzimním dnem. Cestou spřádal plány, až přijde zima a sníh, vymění kolo za běžky, a taky se konečně bude moct trochu věnovat svým přátelům. „A co takhle nějaká ženská?“ Blesklo mu hlavou, „vždyť přece ještě nejsi tak starej.“
„Moniko, dobrý den, můžu vám nějak pomoct?“ Sousedky přes chodbu mu bylo trochu líto. Čtyřicátnice se školákem s lehkou poruchou chování, která, aby to celé sama utáhla, musela přijmout druhé zaměstnání. Dnes ji potkal, když se vracel ze své projížďky, vypadala pořádně unaveně, ale snažila se to na sobě nenechat znát. „Děkuju, Jardo, jste hodný,“ odpověděla mu s úsměvem, „ale my to zvládneme sami... Marku, tak honem, domů, najíst a pak se budeš muset pustit do úkolů.“
„Vidíš, chlape, vidíš, přece jen už seš starej kocour a tahle se ti líbí, ale máš rozum? Vždyť je o generaci mladší.“ Jarda zabouchl dveře a šibalsky se usmál jen tak pro sebe.
***
Přišel advent, prudce se ochladilo a napadl první sníh. Jarda si přinesl lyže ze sklepa a už se těšil, až s nimi letos poprvé vyrazí na bílou stopu. Rozložil je v předsíni, pořádně prohlédl a vypucoval. Jak se tak kochal představou zasněžených plání, ani si nevšiml, že už je jedenáct. Z myšlenek ho vytrhl až zvonek u dveří.
„Jardo, strašně se vám omlouvám, ale vidím, že ještě svítíte, tak jsem si dovolila zazvonit. Nejde mi žehlička, a když to nevyžehlím, tak Marek nebude mít ráno co na sebe. Prosím vás, vy tomu rozumíte, nepodíval...“ Ani nenechal Moniku domluvit a sáhl do komory pro nářadí.
Žehlička byla v pořádku, stačilo jen nasadit a utáhnout vypadlý šroubek v zásuvce. Teprve teď se Jarda trochu rozhlédl po Moničině kuchyni. Hromada nevyžehleného prádla svou velikostí obstojně konkurovala haldě nádobí ve dřezu. Podlaha byla sice čistá, ale záclony potřebovaly nutně vyprat, ne-li úplně vyměnit. Monika si všimla jeho pohledu: „Nezlobte se, že to tady tak vypadá, asi si o mně myslíte bůhvíco, ale já prostě nestíhám. Díky moc za tu žehličku, musím to rychle dodělat, v půl páté vstávám.“ „Za nic,“ odpověděl, ale bylo mu trochu trapně a najednou nevěděl, co říct. „Víte, Moniko, já mám teď spoustu času a na tyhle práce jsem zvyklý, nechtěla byste, abych vám tady trochu uklidil?“ Snažila se jeho nabídku odmítnout, ale on už se rozhodl a v dobré věci dokázal za chvilku prosadit svou.
Za týden vypadal Moničin maličký byteček jako klícka. Skromně zařízená domácnost, kde chudoba klepala na dveře, zářila jako nová, Jarda dokonce i vymaloval. Každý večer u ní poseděl u kávy a vyslechl si spoustu omluvných díků. A najednou zjistil, že věk, nevěk, s touhle ženskou a s jejím synkem by si dokázal představit svůj další život.
„Jardo, já nevím, jak bych se vám mohla odvděčit, zaplatit vám to nemůžu, vždyť sotva vyjdou s penězi.“ „Ale víte, Moničko, však vy to dobře víte.“ Jeho slova byla stručná a pohled jasný. Nebyl jí lhostejný a už dřív ji napadlo, že by to mohl být dobrý chlap do nepohody. Ale teď ho špatně pochopila a myslela si, že ji chce jenom do postele. Neznala ho natolik, aby věděla, že on jinak vyznat lásku neumí. A tak následovalo už jenom pár trapných slov a vrácení klíčů.
***
Zimní sezóna se vydařila, na běžkách v bílé stopě bylo Jardovi nejlíp. Jen jedna věc ho trápila. „Já vůl. Měl jsem jí tehdy aspoň koupit kytku a říct to jinak. Jsem holt trouba, teď se mi vyhejbá a už na tom asi těžko něco změním.“
„Nezlobte se Jardo, můžu dál, udělal byste mi kafe?“ Ani nečekal, že se u něj ještě někdy objeví. Vypadala zoufale, ubrečená a nevyspalá, nepřítomným pohledem se koukala jakoby skrz něj. Snad ani nevnímala, že začalo jaro. Vzal ji za ruku, vtáhl dovnitř, posadil do křesla a na stolek postavil dva hrnky horké vonící kávy.
„Tak spusťte, Moničko, co se děje?“ Sklopila oči a dívala se do země: „Několikrát za sebou jsem usnula v práci a vyhodili mě, ta druhá nás neuživí, dlužím za nájem, a jestli to nezaplatím, tak nejspíš skončíme s klukem na ulici.“ Slova z ní padala jako tichý vodopád, pak přišla kratičká tišina a po ní peřej: „Jestli byste o to ještě stál, tak s vámi půjdu, když mi pomůžete.“
Vnímal pocit jejího ponížení. Tehdy ho odmítla a teď se mu nabízí za peníze do postele. Měl ji rád a měl jí pomoct už dřív. Jeho mozek se rozjel na plné obrátky „Ty starej kocoure, hlavně to teď zase nazvorej, vždyť víš, že to s ženskjema neumíš.“ Jeho myšlenky neslyšela, přišlo jí, že váhá a cítila se ještě trapněji. Už, už chtěla vstát a utéct, když zaslechla pár tichých slov: „Moničko, já bych si vás chtěl vzít.“
***
Říká se, že kde nepomůže doktor, tam pomůže slunce a pro Marka platilo, že tím sluncem je sport. Monika pustila svůj byteček a se synem se nastěhovala naproti k Jardovi, tam bylo místa dost. Mladému jen tak na zkoušku koupili postarší kolo, Jarda s ním párkrát vyrazil a Marek se do toho svištícího vzduchu kolem uší přímo zamiloval. Jeho porucha chování se jako zázrakem prakticky upravila.
Rok se překulil a už tu byl zase advent. Tentokrát se Jarda netěšil na běžky sám, jakmile to bude možné, vyrazí na hory s Monikou a Markem. O třetí adventní neděli se uklidnil studený vítr, vykouklo slunko a kluci se vydali na možná poslední letošní výlet na kolech. Monika jim vesele zamávala z okna s utěrkou v ruce, zahnuli za roh a zmizeli jí z očí.
Krátce po poledni jí zazvonil mobil, jeho zvuk jí připadal naléhavý a zlověstný. Na Jardu dolehla ruka osudu, projevila se u něj rodová vada. Kluci si chtěli maličko zazávodit do kopce, trochu to přepískli a toho staršího skolil těžký infarkt.
Ticho pokoje na JIP rušilo jen pravidelné pípání přístroje. Vyhlídky nejsou optimistické, ale pacient je jinak v dobrém fyzickém stavu, což podle slov doktora trochu zvyšuje naději na přežití. Monika usedla na židli pod oknem a jemně uchopila bezvládnou Jardovu ruku do své. „Bože, jestli opravdu existuješ, jen mi ho neber! Teď ne, prosím, když jsem ho našla a konečně mohla začít normálně žít.“
Temnou večerní oblohu prořízl svit padající hvězdy. Ucítila jemné sevření Jardových prstů a vzápětí dostala ten nejkrásnější dárek k Vánocům. Zvolna otevřel oči a unaveně se na ni usmál.
