Ve tváři přibližně čtyřletého děvčátka se nezračil úsměv ani zloba. Z jejích očí však bylo možné vyčíst určitou obavu a naléhavou prosbu: „Nedopusť, aby se mi stalo něco zlého.“ Maličký asi tak roční chlapeček se vyloženě mračil.
Tváře těchto dvou dětí se mi zjevily ve snu v noci na dnešek. Nebyl to klasický sen, ale takový stav, jež někteří z nás někdy mívají při usínání nebo při probouzení. Odborníci tomu říkají spánková obrna a dodávají, že se s tím občas setká skoro padesát procent lidí.
Otevřel jsem oči a nemohl se pohnout, mozek napůl spal a centra pohybu byla v tu chvíli „vypnutá.“ I vědomí bylo změněné, tušil jsem, že jsem doma a spím, zíral jsem do tmy. Nejprve se objevilo to děvčátko, vlastně jen jeho obličej. Dívalo se na mě naléhavě prosebnýma očima, jakoby mělo z něčeho strach a dožadovalo se ochrany. Trvalo to jen chvilku, snad čtvrt minuty, poté zmizelo a na jeho místě se ukázal oblíčejík malého klučiny. Mračil se na mě, jeho výraz mi něco vyčítal a zároveň o cosi prosil. Nebylo to vůbec příjemné, po chvilce se mi silou vůle podařilo z tohoto stavu vytrhnout. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 00:00. Ač nejsem pověrčivý, zamrazilo mě.
Otázky na sebe nenechaly dlouho čekat. Byl to jen obyčejný sen, ve kterém podvědomí promítá člověku jinotaje jeho vlastních představ a prožitků, aby vyčistilo psychiku? Nebo se mi dostalo vzácného daru pohlédnout na kratičký okamžik za hranice našeho třírozměrného hmotného světa a vidět nějaký vzkaz ze sfér, kam nedosáhnou ani nejmodernější vědecké přístroje? Pak jsem si uvědomil, že o tomto víkendu vlastně začíná advent a že už zítra budeme zapalovat první svíčku na našich adventních věncích.
Materialisté by mi dozajista poradili, abych v tom nehledal žádné nadpřirozené souvislosti a dodali by, že šlo o pouhou náhodu. Období příchodu adventu se v mé mysli skombinovalo s přívalem špatných zpráv ze světa, plných zla a násilí jedněch vůči druhým. Podvědomá obava o budoucnost se pak promítla do snového obrazu dvou vystrašených dětí. Ano, takové vysvětlení je možné.
Nicméně napadla mě ještě druhá možnost, ti materialisté, nechť mi prominou. Naše děti budou naším pokračováním a, obrazně řečeno, právě ony budou sklízet plody, které my zasejeme. Čím více rozpoutáme válek, od těch nejmenších rodinných, přes ty uvnitř naší společnosti, až po ony opravdové se zbraněmi v rukou, tím to budou mít naše děti jednou horší. A naopak, čím více uzavřeme mírů, smíříme se s bratrem či tchýní, ustaneme v nesmiřitelném politikaření a zahodíme zbraně proti jiným státům a vyznáním, tím to uděláme našim dětem snazší.
Právě počínající advent by měl být časem zklidnění a smíření. Dobou, kdy ustanou spory a lidé si budou k sobě blíž. Možná jsme blázen, ale nemohl být ten můj dnešní snový obraz dvou ustrašených dětských obličejů jakýmsi úpěnlivým vzkazem od duší dosud nenarozených dětí?
