Zhruba uprostřed mých posledních středoškolských prázdnin se moji rodiče vydali na dovolenou a já se těšil, jak si užiji krásných čtrnáct dní absolutní svobody. Tehdy jsme bydleli v pražském bytě a dostal jsem za úkol jen pár maličkostí. Starat se o naši tříletou mourovatou divošku Madlenku a očesat letní jablka na chalupě v Posázaví.
Razítko na řidičáku mi sice ještě ani nestačilo pořádně oschnout, ale já pyšně odvezl naše na letiště. Cestovali do Bulharska, tehdejší oblíbené destinace mnoha českých rodin. Po návratu jsem si zamnul ruce, vyrazím tak na tři dny na chalupu, nechám kočku pořádně proběhnout a otrhám tu úrodu. Pak se vrátím, budu chodit s klukama přes den k vodě a večer na pivko. Anebo ještě lépe s holkama na... Tedy jestli mě nějaká bude chtít.
Druhého dne ráno jsme tedy vesele vyjeli. Tehdy ještě nebylo zvykem vozit kočky v přepravkách, Madlenka neměla ráda cestování a byla navyklá na to, že ji spolujezdci různě chlácholí. Jenže teď ji čekal nový zážitek, jet jenom s řidičem. Nervózně pobíhala po autě a hlasitě protestovala, až to nakonec dopadlo tak, že jsem ji jednou rukou držel na klíně a druhou obsluhoval volant. K dokonalosti chyběla jen automatická převodovka, Madliny protesty se mi podařilo stlačit na okamžiky, kdy jsem ji musel pouštět kvůli řazení.
Po příjezdu na chalupu jsem kočku vypustil, okamžitě zmizela na zahradě, jen mi na rozloučenou stačila zamávat ocasem. Jakubčat bylo víc, než jsem čekal, večer jsem byl docela utahaný a plácl jsem sebou v malém zahradním domku, kde bylo kanape, na němž jsem s oblibou už pár roků v létě přespával, abych měl klid od taťkova chrápání. Madla dostala večeři, opět zmizela a někdy v noci si přišla ke mně zdřímnout.
Svítalo. Kočka mě vzbudila, dlouze se podrbala a vrhla na mě tázavý pohled, kterému jsem neporozuměl. Co je jí divného na drbání? Napadlo mě, vždyť tohle kočky normálně dělají. Poté jsem ještě na chvilku usnul, tentokrát mě probudilo svědění. Jejda, pod peřinu se mi musel dostat komár, tak honem pryč s ním. Jenže, ten „komár“ neměl žádná křídla a z pod deky mi vyskočil vysokým obloukem. Možná to byl jen můj dojem, ale měl jsem pocit, jakoby na mě cestou udělal dlouhý nos.
Nyní jsem vrhl tázavý pohled pro změnu já na kočku a vložil jsem do něj němou výčitku: „Jak to, že se taháš po nocích se zablešenýma kocourama, když jsi vykastrovaná?“ Kočka měla více důvtipu než já před chvilkou, otázku pochopila a urazila se.
Že prý zvířecí blechy na člověka nejdou, takový nesmysl. Nebo že by chytla ty lidské? Musím za každou cenu zabránit jejich rozšíření do domu a už vůbec nesmím připustit, aby se dostaly do pražského bytu. Navíc je s Madlou musíme zlikvidovat do návratu mých rodičů.
Pipetky a jiné moderní přípravky proti blechám tehdy neexistovaly, a tak jsem sedl do auta a vydal se shánět, co se dá. I když jsem Madlu nechal pro jistotu a k její velké radosti venku, po pár kilometrech jsem zjistil, že se několik blešek rozhodlo cestovat se mnou.
Těsně za plotem byla zarostlá stráňka, takové území nikoho, na němž vyrostlo pláně jakýchsi dalších letních jablek. Toho léta plodilo poprvé a dalo si záležet, navíc při odpoledním vichru před bouřkou shodilo svoji úrodu k nám. Asi nám chtělo udělat radost a zabránit v tom, abychom ho pokáceli.
Vrátil jsem se na chalupu, kočku, auto a zahradní domek bohatě osněžil jakýmsi bílým práškem a vydal se dočesat jakubčata. A také něco udělat s tím nadělením u plotu, jinak tam rázem budeme mít hejno vos. Na kompost jsem ta pláňata vyházet nechtěl, vosy by si je tam hravě našly, tak jedině zakopat. Jenže pak jsem jen tak na zkoušku do jednoho kousl a rázem mi přišlo líto je likvidovat. Vždyť byla sladká a taková pěkně šťavnatá, to by bylo obrovská škoda. Nebyla, ta jablka stačila ve sklepě kompletně shnít do pár týdnů, ale to jsem v tu chvíli ještě nevěděl.
Na kluky, na pivko a dokonce i na ty potenciální holky jsem nějak zapomněl, nevíte, jak se to mohlo stát? Zato jsem česal (jablka), vyčesával (kočku) a snažil se všechno stihnout, než se naši vrátí.
Poslední den před jejich příjezdem jsem byl hrdý, jak jsem to všechno bravurně zvládl, odchytil Madlenku a vrátil se do Prahy. Všechno bylo, jak má, nikde ani bleška, a tak jsem se následující ráno vypravil opět na letiště. Naši byli krásně opálení, spokojení a dokonce mě pochválili, jak jsem se dokázal o všechno postarat.
„To jsou mi poměry, představte si, že jsem chytila v letadle blechu.“ Pravila moje důstojná matka, když po návratu domů objevila, jak se jí po bílém rukávu halenky drze promenáduje černá tečka. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Vyskočil jsem, určitě bych překonal světový bleší rekord a toho šestinohého vetřelce jsem se nekompromisně zmocnil. Tehdy jsem měl kliku, byl to nějaký zapomenutý poslední mohykán.
