„Má milá neznámá, chtěl bych s Vámi prožívat krásné chvilky něžného souznění, ve kterých budeme tajně lásku krást. Nic na tom, že vy jste vdaná a já ženatý, však se o našem štěstí nikdy nikdo nedozví. Jirka 42 let, Praha.“
Tenhle inzerát dost vynikal mezi přímými výzvami k sexu alfa samců a ukňouranými nářky zoufalců v rubrice nabídky nevážných vztahů jedné internetové seznamky. Blanka se zamyslela, věděla, že nejistý hlas by ji brzy prozradil: „Budu dělat, že jsem vdaná a mám žárlivého muže, aby mi nevolal a abych mohla odkládat osobní setkání co nejdýl. A až bude chtít mou fotku, pošlu mu tu, na které jsem o patnáct let mladší a o pětadvacet kilo štíhlejší. Jestli je romantik, tak budu aspoň chvilku snít u jeho mailů, než to celé skončí jako obvykle.
Přestože Jirku vůbec neznala, už teď jí ho přišlo trochu líto za to zklamání, které mu celou svou přetvářkou připraví. Ale ještě víc jí přišlo líto jí samotné: „Podělanej život,“ zamudrovala jen tak pro sebe v myšlenkách, „co bych asi tak mohla chtít, já stará dvakrát rozvedená tlustá protivná ošklivá ženská. Ale třeba si vybere nějakou jinou a já budu mít klid, určitě nebudu jediná, kdo mu na takový hezký slova odpoví.“
Blančiny prsty začaly jakoby samy od sebe ťukat do klávesnice, jak byly zvyklé z jejích dřívějších pokusů: „Dobrý den pane Jiří, odpovídám na Váš inzerát, ve kterém na rozdíl od ostatních nechybí romantický tón. Jsem o něco mladší než Vy, žiji v prakticky nefungujícím manželství a možná bych uvítala trochu blízkého přátelství s někým, kdo je na tom podobně jako já. Blanka“
Blanka hlídala každé pípnutí mobilu, avizující příchozí poštu. Na jedné straně netrpělivě vyhlížela Jirkův mail, na druhé straně si přála, aby jí nenapsal. První mail ji uklidnil, byla to faktura za elektřinu, druhý rovnou vyhodila, šlo jen o jakýsi reklamní spam. U třetího se jí rozbušilo srdce, byl od Jirky.
Psali si skoro každý den, někdy to stihli i dvakrát, občas se Jirka odmlčel s omluvou, že nenašel doma chvilku soukromí, ale hned v příštím psaní jí vše vynahradil. Na dálku ji zahrnoval něžnostmi, držel ji za ruku a líbal do vlasů. Domluvili si tajný kód, aby si mohli posílat SMS ve vzácných chvílích, kdy je nikdo z rodiny nehlídá. Pak jí Jirka poslal svou fotku s prosbou, aby mu oplatila stejnou mincí. „Chlape, ty máš teda charizma... Miláčku...“ Když si prohlížela jeho tvář, zalil ji hořkosladký pocit touhy, o níž už předem věděla, že nebude nikdy naplněná. Chvilku váhala, jestli to nemá celé rychle utnout, ale pak neodolala a poslala mu ten dávný obrázek, na kterém byla aspoň trochu hezká, mladá a celkem štíhlá.
„Lásko, když jsem Tě poprvé uviděl, málem se mi zastavilo srdce. Smím být tak smělý a snít o tom, jak Tě něžné líbám na Tvá jemná ňadra, která máš ukrytá pod tou krásnou halenkou?“ Dočetla se Blanka v odpovědi na mail se svou fotkou. Od té chvíle byl Jirka čím dál, tím odvážnější, ale stále zůstával v romantických rovinách. Tam kde by jiný napsal, že si to s ní chce už konečně rozdat, použil Jirka obrat: „Světluško moje zářivá, nemůžu se dočkat chvíle, až spolu splyneme v jednu bytost, vesmír se propadne, vše zmizí a zůstaneme jen my dva, ty a já.“ Cítila, jak ji jeho slova fyzicky vzrušují.
Blance bylo jasné, že den jejich prvního setkání se blíží a s ním i konec jejího snění. Za těch pár týdnů od inzerátu se stačila do Jirky zamilovat jako malá holka a teď byla nešťastná, že všechno skončí dřív, než doopravdy začne. Nějaký čas se ještě vymlouvala, že jí teď její neexitující manžel moc hlídá, že má starosti s dospívajícím synem, ale když vycítila, jak to začíná být Jirkovi podezřelé, domluvila si s ním rande. Měli se sejít hned druhý den ve čtyři odpoledne, Jirka na ni počká na Míráku před kostelem a zajdou si na kávu do jedné zastrčené kavárničky.
„Smím Ti přinést růži, lásko moje krásná?“ Dočetla se Blanka v poslední Jirkově SMS před plánovaným setkáním.
„Raději ne, miláčku, doma by byly zbytečné otázky, od koho ji mám.“
Byla na vážkách, radši by zůstala doma, ale pak se rozhodla, že to udělá stejně jako už několikrát dřív. Aspoň na chvilku ho uvidí ve skutečnosti a on ji přitom nepozná. Bude čekat pohlednou ženskou svého věku a jí staré břichaté podmračené báby s velkým zadkem, s úplně jiným účesem a ve tmavých brýlích si ani nevšimne. Sedne si na lavičku s knihou a bude ho nenápadně hladit očima, aby si svůj hořkosladký pohár nenaplněné lásky vypila až do dna.
Blanka dorazila na smluvené místo pár minut před čtvrtou, Jirku poznala na první pohled, stál na schodech pod kostelem. Usadila se na jedinou volnou lavičku trochu opodál a otevřela knihu, ale přes tmavé brýle stejně nebylo vidět, že do ní nekouká. Pozorovala Jirku, toho vysokého štíhlého muže, do nějž byla zamilovaná a po němž toužila, jak se s tichým úsměvem rozhlíží po příchozích a vyhlíží svůj přelud. Byl úplně stejný jako na té fotce, na kterou se v posledních týdnech dívala každou volnou chvilku. Jen místo košile měl na sobě slušivé tričko s krátkými rukávy a jeho charizma bylo ještě výraznější.
S přibývajícími minutami se začal Jirka procházet, párkrát se přiblížil k její lavičce, a jak ji přelétl nevidoucíma očima, všimla si jeho nervozity. Ve chvíli, kdy předešlí muži už většinou otráveně odcházeli, vzal Jirka do ruky mobil a cosi do něj vyťukal. Vzápětí jí pípnul v kabelce mobil, věděla, že je to zpráva od něj a že se jí asi ptá, kde vězí. Pomyslela si, že má možná starost, jestli se jí nic nestalo. Jirka se procházel stále ve větších kruzích a její lavičku míjel zrovna ve chvíli, kdy se rozhodl, že jí přece jen navzdory dřívější domluvě aspoň krátce prozvoní. Jirka přejel prstem přes ikonku sluchátka u jejího kontaktu a v tu ránu se Blance v kabelce rozehrál mobil melodií, o které mu v jednom z mailů napsala, že je její oblíbená.
Cukli sebou oba. On překvapením, že se té neznámé dámě na lavičce linou z kabelky úvodní takty písničky, kterou má ráda jeho tajná láska, jíž zrovna v tu chvíli volá, protože se jí nemůže dočkat a má o ni strach. Ona náhlým leknutím, že se tou melodií prozradí, Jirka ji navzdory jejímu vzhledu pozná a ona se hanbou propadne do země.
„Vy jste... Ty jsi... Blanko, jsi to ty?“ Zastavil se u její lavičky, promluvil na ni, nebyl si jistý. Náznak rysů z její fotografie, úplně stejná maličká piha na bradě, ale naprosto jiná postava.
„Jsem její starší sestra, Blanka dostala náhlý záchvat malárie a poslala mě místo sebe...“ Několik podobných nesmyslů jí prolítlo hlavou. Ale nevyslovila je, vyskočila z lavičky a zmohla se jen na jedinou tichou větu: „Jirko, prosím tě, promiň, odpust mi to.“ Stála před ním a koukala se do země.
Chvilku mlčel, jakoby horečně přemýšlel a snažil se pochopit novou situaci. Pak se na ni usmál, nesmírně jemným pohybem jí sundal tmavé brýle z očí a zeptal se: „Tak půjdeme na tu kávu?“
Seděli proti sobě v šeru tichého boxu kavárny a Blanka vyprávěla Jirkovi svůj příběh. Jak byla poprvé vdaná, přišla o dítě, neunesla to a rozbila manželství. Jak od ní druhý manžel odešel, prožila pár nepodařených vztahů, stárla, přibírala na váze a byla čím dál, tím zatrpklejší. Postupně zjistila, že o ni už nikdo nestojí, začala se seznamovat přes inzeráty, vydávat za někoho jiného a vždy to skončilo neuskutečněnou první schůzkou. „Jirko, ty jsi první, kdo mě takhle poznal,“ dodala na závěr svého vyprávění. „Ještě jednou se ti moc omlouvám, zapomeň na mě a najdi si nějakou jinou... A teď promiň, radši půjdu.“
„Blanko, počkej,“ zadržel ji a zlehka položil dlaň na její ruku. „Neodcházej, ještě ti musím něco říct. Ano, jsem sice opravdu ženatý, ale moje manželka je těžce nemocná. Propadla alkoholu, starám se o ni a nedokážu...“ zadrhl se mu hlas, „...nechci od ní odejít. Jen jsem si myslel, že bychom mohli my dva, však víš.“
O očích se jí zaleskly slzy a propletla své prsty s jeho.
Dívali se na sebe a mlčeli.
Pak se po strašně dlouhé době poprvé usmála: „Jiří, psával jsi mi, že víš o místě, kde bychom se mohli scházet v soukromí. Nebo třeba u mě? Chceš? Já mám čas kdykoli...“
Zachytil dychtivý pohled jejích očí. Těch krásných hlubokých šedých očí, které tak důvěrně znal z její fotky.
Domluvili se na zítřejší podvečer...
