Ber mě takovou, jaká jsem nebo nech být

„Michale, donesl bys tu reklamaci na sekretariát? Já to včera na tu novou kozatou kočku zkusil a kapánek jsme se nepohodli.“ Michal se jen tiše pousmál, vzal Robertovo lejstro do ruky a vyšel ze dveří.

„Jó, Robert,“ pomyslel si cestou, „náš známý drtič ženských srdcí holt tentokrát narazil.“ Což o to, Iveta byla výstavní kousek, tak bylo jen otázkou času, kdy po ní Robert vyjede. Dost se divil, že mu to trvalo skoro tři měsíce od jejího nástupu do firmy. I Michalovi se líbila, ale vnímal to trochu jinak. Ženská prsa s dalším tělesným příslušenstvím pro něj byla až na druhém místě a víc ho okouzlovala Ivetina skromnost a otevřenost.

Zaťukal na dveře sekretariátu a nic. Chvilku čekal. „Je pozdě, šéf už je určitě pryč, ale ona tam touhle dobou ještě bývá,“ pomyslel si a zaklepal ještě jednou. Zevnitř se ozvalo jen tiché špitnutí, spíš vzlyknutí.

„Iveto, stalo se něco?“ Našel ji zhroucenou v křesle s hlavou v dlaních. „Ublížil ti někdo? Jestli tě Robert nějak urazil, tak mu to za tebe pěkně spočítám.“

„Ale ne, Michale, tohle s Robertem nesouvisí. Vlastně nic, promiň, to je jen moje starost. Ukaž, co bys potřeboval?“ Její slova zněla nepřesvědčivě, tak mu to nedalo a ještě chvilku naléhal, aby se svěřila. Na jednu stranu mu jí přišlo líto a na druhou ho k ní cosi přitahovalo. Mluvil k ní jemně a s citem, až se dočkal.

„Míšo, nikdo to neví, slib mi, že to nevykecáš...“ Mlčel, tiše přikývnul. „Před časem jsem měla několik operací a byla jsem na tom dost blbě. Pak celý to zatraceně špatný období najednou skončilo a konečně se začalo zdát, že jsem z toho venku. Věřila jsem, že už to bude jenom dobrý...“ Zarazila se a polkla. On se povzbudivě usmál. Vzal její ruku do své a zlehka ji sevřel. Bylo mu jedno, jestli tam někdo přijde. Hleděl jí do očí a čekal na její další slova.

„Ale dneska ráno jsem se dozvěděla, že se mi to zase vrací. Doktor se sice tvářil, že to ještě není úplně jistý, ale já už mu nevěřím. Jsem z toho zoufalá a ani to nemám komu říct. Rodiče by to položilo, už tak si toho se mnou dost užili. A nikdo jinej, komu by na mně nešlo jen o to jediný, tady prostě není.“ Její šedé uslzené oči se na něj upřely se směsicí zoufalství a očekávání.

Co cítil, nebyla ani tak lítost, byl si najednou jistý, že je v tom mnohem víc. Váhal jen zlomek vteřiny, věděl, co teď musí říct: „Můžu pro tebe něco udělat? Nějak ti pomoct? Ivi, jakkoli.“

Cítila vedle sebe spřízněnou duši a chytla se jí, jako když tonoucí člověk křečovitě sevře hozený záchranný kruh. Najednou jí bylo všechno jedno, stejně má nejspíš umřít. Měla v sobě zmatek. Na jedné straně mu chtěla být vděčná, ještě naposledy cosi dát a ještě naposledy cosi dostat. A zároveň ho chtěla sobecky šokovat syrovou skutečností. „Dokázal bys mě brát takovou, jaká jsem?“ Její slova byla spíš výzvou než otázkou. Opět mlčel a jen tiše přikývnul. V jeho gestu nebyla nejistota, mohla z něj vyčíst pevnou rozhodnost.

Najednou jakoby do ní udeřil blesk a dodal jí čerstvou sílu. Skočila ke dveřím, zamknula, obrátila se k Michalovi a prudce ze sebe strhla halenku i s podprsenkou. „Jestli mě skutečně chceš, tak pojď.“ Jedno její plné ňadro se vyzývavě zhouplo. Místo druhého se objevila jen zjizvená tkáň, polštářek výplně sklouzl na zem a tragikomicky odskočil pod stůl.

Michal na moment strnul. Instinktem vypálené slovo zrůda okamžitě ze své mysli zaplašil. Pak ho napadla otázka, čím vším si musela projít a jak přitom dokázala být pozitivní. Jeho úvahy trvaly jen zlomek vteřiny, najednou přesně věděl, co chce a jak toho má dosáhnout. Sevřel ji v náručí, dlouhé vteřiny pevně držel, hladil po vlasech a po tvářích. Pak uvolnil své sevření, lehce se dotkl jejího plného ňadra a poté dlouze zulíbal tu zjizvenou tkáň. Nakonec ji znovu objal, cítil, jak se mu chvěje v náručí. Snažil se o klidný a věcný tón: „Ivi, zajdeme nejdřív na večeři a pak tě zvu k sobě, jestli doopravdy budeš chtít být se mnou.“

Vnímala rychlé údery jeho srdce, běželo jako o závod. Připadala si jako hadrová panenka, kdyby ji v tu chvíli pustil, sesunula by se na zem. „Teď a pak už nikdy,“ křičela její zmučená mysl. „Teď a pak snad už napořád,“ nesměle šeptalo její srdce.

Poprvé se té noci pomilovali tak prudce, jakoby to bylo těsně před zhroucením světa. Podruhé, když už se měsíc schoval za obzor a noc se stala dospělou, bylo jejich milování pomalé a vláčné, chtěli si dlouze vychutnat každičký okamžik vzájemného splynutí.

***

O deset let později.

Je parné léto a Michal si hrdě vykračuje chorvatskou pláží. Vede se za ruku s výstavní krasavicí v bikinách, za níž se otáčejí pohledy snad všech přítomných mužů. Okolo naší dvojice vesele dovádí ještě jeden pár. Klučina s dívenkou, kteří jakoby z oka vypadli svým rodičům.

Nadešel večer a děti šly konečně spát. Iveta vychází z koupelny, je nahá a s tajuplným úsměvem se blíží k Michalovi. Její ňadra se ještě jednou zhoupnou, než spočinou v jeho dlaních. Není mezi nimi vidět žádný rozdíl, ale Iveta s Michalem vědí své. Dobře vědí a nikdy nezapomenou.

A co se vlastně stalo s Robertem? Málem bychom zapomněli na toho dávného drtiče ženských srdcí. Ten chudák dopadl, je dvakrát rozvedený a počítá každou korunu, která mu zbyde po zaplacení alimentů.