„Michale, byl bys od tý dobroty a hodil to lejstro k šéfovi? Já to včera na tu jeho novou asistentku maličko zkusil a nějak jsme se nepohodli.“ Jen jsem se ironicky pousmál, vzal Robertovo lejstro do ruky a vyšel ze dveří.
„No jo, Robert,“ pomyslel jsem si cestou, „náš neodolatelný buldozér ženských srdcí holt tentokrát narazil.“ Což o to, Iveta je výstavní kousek, tak bylo jen otázkou času, kdy po ní vyjede. Dost jsem se divil, že mu to trvalo skoro dva měsíce od jejího nástupu do firmy. I mně se líbila, ale bral jsem to úplně jinak. Její plná prsa, štíhlý pas a oblé boky byly pro mě až na druhém místě a daleko víc mě okouzlovala Ivetina skromnost, otevřenost a přátelské vystupování, ozdobené všudypřítomným úsměvem.
Zaťukal jsem na dveře sekretariátu, chvilku čekal, ale zevnitř se nic neozývalo. „Je pozdě, šéf už to asi zabalil, ale ona tam touhle dobou ještě bývá,“ pomyslel jsem si a zaklepal ještě jednou. Zpoza dveří jsem zaregistroval jen tiché, sotva slyšitelné špitnutí: „Dále.“
„Iveto, proboha, stalo se něco? Ublížil ti někdo? Jestli tě Robert urazil, tak mu to pořádně spočítám.“ Našel jsem ji schoulenou v křesle, jen pomaličku zvedla hlavu z dlaní a pohlédla na mě uslzenýma zarudlýma očima.
„Ale ne, Michale, tohle s Robertem nesouvisí.“ Mluvila tiše a přerývaně, jakoby rezignovaně: „Vlastně se nestalo nic. Promiň, to je jen moje starost. Ukaž, co bys potřeboval?“ Její slova zněla nepřesvědčivě.
Nedalo mi to. Na jednu stranu mi jí přišlo líto a na druhou stranu mě k ní cosi přitahovalo. Přistoupil jsem až k ní a jemně jí pohladil po zápěstí: „Ivi, něco tě trápí, mně to můžeš říct. Rád bych ti nějak pomohl.“
Zvedla hlavu a podívala se mi do tváře očima plnýma strachu. Mlčela. Váhala. Pak opatrně spustila: „Míšo, nikdo to neví, slib mi, že to nikomu neřekneš.“
Tiše jsem přikývnul.
„Před časem jsem prodělala několik operací a byla jsem na tom dost blbě. Pak celý to zatraceně špatný období najednou skončilo a konečně se začalo zdát, že jsem z toho venku. Věřila jsem, že už to bude jenom dobrý...“
Zarazila se a polkla, jakoby nevěděla jak dál. Ne, zdaleka to nebyla jen zvědavost nebo soucit, co ovládlo mou mysl, bylo v tom cosi mnohem silnějšího. Nepřemýšlel jsem, jen se pokusil o povzbudivý úsměv, vzal její ruku do své a zlehka ji sevřel. Bylo mi jedno, jestli tam někdo přijde. Díval jsem se jí pevně do očí a vybídl k dalším slovům: „Pokračuj, řekni mi všechno. Jsem tady s tebou.“
Trochu se osmělila a navázala: „...Ale dneska ráno jsem se dozvěděla, že se mi to zase vrací. Doktor se sice tvářil, že to ještě není úplně jistý, ale já už mu nevěřím. Jsem z toho zoufalá a ani to nemám komu říct. Rodiče by to položilo, už tak si toho se mnou dost užili. A nikdo jinej, kdo by mě nechtěl jen do postele, tady prostě není.“ Napřed mluvila tiše a pomalu, ale postupem času se její věty stávaly hlasitější a nabíraly spád. Když zmlkla, upřela na mě své šedé uslzené oči se směsicí zoufalství a očekávání.
Nebylo nad čím se rozhodovat, prostě jsem věděl, co teď musím říct: „Chtěl bych pro tebe něco udělat, Ivi. Cokoli.“
Cítila vedle sebe sílu spřízněné duše a chytla se jí, jako když tonoucí člověk křečovitě sevře hozený záchranný kruh. Najednou jí bylo všechno jedno, stejně má nejspíš umřít. Měla v sobě zmatek. Na jedné straně mi chtěla být vděčná, ještě naposledy cosi dát a ještě naposledy cosi dostat. A zároveň mě chtěla sobecky šokovat syrovou skutečností. „Dokázal bys mě brát se vším všudy takovou, jaká jsem?“ Její slova mi zněla v uších spíš jako výzva než otázka. Opět jsem tiše přikývnul, tentokrát s pevnou rozhodností.
Do Ivety jakoby rázem udeřil blesk a dodal jí čerstvou sílu. Skočila ke dveřím, zamknula a otočila se ke mně. Prudce ze sebe strhla halenku i s podprsenkou. „Jestli mě skutečně chceš, tak pojď!“ Jedno její plné ňadro se vyzývavě zhouplo. Místo druhého se objevila jen zjizvená tkáň, polštářek výplně sklouzl na zem a tragikomicky se odkutálel pod stůl.
Byl to šokující pohled a jako první mě napadla otázka, čím vším si Iveta musela projít a jak přitom dokázala být milá a pozitivní. Moje úvahy trvaly jen zlomek vteřiny, najednou jsem přesně věděl, co chci a jak toho mám dosáhnout. Sevřel jsem ji do náručí, dlouhé vteřiny pevně držel, hladil po vlasech a po tvářích. Pak jsem uvolnil své sevření, lehce se dotkl jejího plného ňadra, poté si před ni kleknul a dlouze zulíbal tu zjizvenou tkáň. Nakonec, když jsem ji znovu objal, pocítil jsem, jak se mi chvěje v náručí. Snažil jsem se o klidný a věcný tón: „Ivi, tady ne. Pojď, půjdeme ke mně, jestli doopravdy chceš být se mnou.“
Vnímal jsem rychlé údery jejího srdce, běželo jako o závod. Připadala mi jako hadrová panenka, kdybych ji v tu chvíli pustil, sesunula by se na zem. „Teď a pak už nikdy,“ křičela její zmučená mysl. „Teď a pak už napořád,“ šeptalo její srdce.
Potom se během okamžiku dočista změnila, jakoby celá její bytost dostala nový životní impuls. Vyvinula se mi z náručí, podívala se na mě pevným odhodlaným pohledem a ten den se poprvé usmála: „Ráda, Michale. Dej mi pár minut, jenom se rychle přichystám.“
***
Dnes po deseti létech.
Nadešel večer a naše dvě děti šly konečně spát. Iveta vchází do ložnice, je nahá a s tajuplným úsměvem se ke mně blíží. Její ňadra se ještě jednou zhoupnou, než spočinou v mých dlaních. Není mezi nimi vidět žádný rozdíl, ale my dva víme své. Dobře víme a nikdy nezapomeneme.
