„Teda Maruško, tobě to dneska sekne. Teď, když jsem tě potkal, tak toho dneska už moc neudělám.“ Kolegyně Maruška se naoko trošičku rozzlobí, zlehka odstrčí ruku, která ji symbolicky vzala jemně okolo ramen, odpoví nějakou ostřejší poznámkou, ale vnitřně je potěšená. Vždyť se ráno vkusně upravila a oblékla proto, aby měla dobrý pocit, pro své vlastní sebevědomí, a také proto, aby se prostě líbila.
Když jsem kdysi dávno chodil do tanečních, učili nás, že jedním z pilířů společenského chování je galantnost vůči ženám. Otevřít dveře, dát přednost, pozdravit jako první, není-li věkový či společenský rozdíl výrazně „v náš prospěch,“ a tak dále. O komplimentech s lehkým sexuálním podtextem se sice v těch pravidlech společenského chování nemluvilo, ale domnívám se, že pokud nejsou obhroublé nebo příliš důrazné a vlezlé, většina českých žen je vnímá podobným pozitivním způsobem, jak třeba to podržení dveří.
Jenže je otázkou, jak dlouho tomu ještě tak bude. Pojem sexuálního harašení před časem dospěl i k nám a byl přijat zákon, který má zabránit skutečnému sexuálnímu obtěžování. Tenhle zákon je v různých zemích různě pojatý a různě vnímaný. Občas v žertu říkám, že nejhorší to mají bělošští muži ve Spojených státech. Tam stačí, aby se takový muž jen křivě podíval na černošskou ženu, která je navíc čirou náhodou lesbičkou, protože ta ho hned může obvinit z trojnásobné diskriminace, a nechat ho zavřít.
V našem prostředí to samozřejmě tak výrazné není, nicméně společně se zákony je k nám, byť s určitým časovým odstupem, postupně importováno i společenské smýšlení. Proto se domnívám, že je jen otázkou času, kdy se z našich pracovišť, a nejen z nich, postupně vytratí lehce lechtivě laděné komplimenty, a s nimi též to dávání přednosti a otevírání dveří.
Nu, a pokud jde o samotný zákon o sexuálním harašení? Obávám se, že moc velký praktický význam nemá. Pracovních míst je dnes nedostatek a skutečnost je bohužel taková, že leckterá žena se ze strachu před ztrátou zaměstnání nějakému tomu nátlaku podvolí. A pokud se nechce podvolit nebo jde opravdu do tuhého, pak postačí zákon, pojednávající o omezování osobní svobody či v krajním případě o znásilnění.
