Češi nejsou jednotným politickým národem. Srpen 1968 a jiné pohromy se mohou opakovat.

Další kolo vyumělkovaných projevů při kladení věnců máme po roce opět za sebou. Nastane-li však nový srpen 1968, nelze očekávat, že čeští politici budou jednat poučeněji. Mění se kulisy, mění se herci, ale role jsou stále stejné.

Aktuální geopolitický kontext ČR zde jistě není na věčné časy. Až se jednou změní historické kulisy, není vyloučeno, že se naše neblahá historická zkušenost např. ze srpna 1968 bude opakovat, neb přísloví, kdo nezná svou historii, je odsouzen ji opakovat, není zcela výstižné. Nestačí znát svou historii a pronášet o ní každoročně umělé a prázdné projevy při kladení věnců. Osud člověka potažmo národa lze popsat jako něco, co se mu v různých obměnách stále opakuje a čemu nerozumí. Nerozumí tomu do té míry, že si spojitosti mezi různými událostmi není schopen vůbec uvědomit. V takovém případě je odsouzen prožívat je pořád dokola - a v tom spočívá podstata osudu. 

Až nastane nové září 1938, nový únor 1948, či nový srpen 1968, nelze očekávat, že čeští politici budou jednat poučeněji. Mění se kulisy, mění se herci, ale role jsou stále stejné, protože i lidé jsou stále stejní - a bohužel i národy. Čeští politici (lhostejno z jaké politické strany) a s nimi celý národ budou hrát stále stejné či podobné role chtě-nechtě, znovu a znovu, neboť v českém národě žádné povědomí o tom, proč jsme byli opakovaně (třeba i na rozdíl od jiných států) objektem agrese cizích mocností není a není se co divit, neb toto povědomí evidentně není ani mezi českými historiky.

Existuje kriminologický obor, který se nazývá viktimologie. Jde o nauku o obětech trestných činů, jejíž nosnou myšlenku lze zhuštěně formulovat takto: "Mohla si za to sama". V pojetí viktimologie se oběť vyznačuje mj. tím, že cizí agresi vůči sobě podněcuje svým vlastním nevědomým chováním (což agresora samozřejmě nijak neomlouvá). Jde o dráždivou slabost (nezralost) oběti ve všech nožných podobách. Útok pak závisí prakticky pouze na tom, zda agresor dá své agresivní povaze volný průběh a zda mu to okolnosti umožní. Nabízím k zamyšlení seznam národních slabostí. Nedivil bych se, kdyby některé z nich v budoucnu opět probudily v osobě nějakého cizího diktátora poněkud agresivní sklony s touhou zavést tady pořádek:

Češi milují nikým nevolené hlavy cizích monarchií (viz např. nedávné celodenní TV vysílání o korunovaci nového krále v GB), ale svými vlastními demokraticky zvolenými prezidenty a premiéry pohrdají nebo se za ně stydí, pokud je tedy náhodou sami nevolili. Zcela běžné je v Česku prohlášení, že „toto není můj prezident/premiér“. Hlubokou úctu plnou upřímného dojetí pociťuje průměrný Čech na domácí půdě leda tak ke komediantům. Stačí porovnat, jak se chová redaktor ČT, když si pozve do studia nějakého toho "umělce" s tím, jak se tváří na politika - na toho prvního se usmívá od ucha k uchu a visí mu na rtech, zatímco s tím druhým jedná jako se sprostým podezřelým u výslechu - asi aby si pan redaktor připadal objektivně. 

Sami si vládnout neumíme, protože se neumíme respektovat. Odlišným názorem pohrdáme. Jako bychom nevěděli, že každý člověk má svou vlastní životní zkušenost, své vlastní zájmy a logicky pak může mít taky zcela odlišné názory a postoje. V diskuzích často vůbec nejde o to, postoj druhého nejprve pochopit a teprve potom s ním vést případně věcnou polemiku. Cílem je vyhrát v debatě za každou cenu a případně názorového odpůrce ještě zesměšnit a udělit mu nějakou "populární" nálepku, viz populismus. Argumentačními fauly se to v TV debatách jenom hemží a moderátorům je to jedno - resp. ani je nejsou schopni rozpoznat. Oblíbený je tento: Výrok oponenta se významově nepatrně posune (tj. vloží se mu do úst něco, co neřekl) a následně je s tímto významově posunutým výrokem sveden vítězný argumentační boj.

Anonymní trestní oznámení se stalo nástrojem politického boje. Nemálo politiků dokonce jezdí do europarlamentu pravidelně pomlouvat (nechci říct udávat) své názorové odpůrce. Nezřídka nemají daleko k tomu, rovnou tam požádat o "bratrskou" či jinak zdůvodněnou pomoc. Tato skvělá taktika má ostatně mezi českými představiteli dá se říct už tisíciletou tradici - vzpomeňme rozhádané Přemyslovce. Až příští volby v ČR vyhraje jedna dlouhodobě nejpopulárnější politická strana, začnou mnozí volat do EU o pomoc - nabízí se volání v zájmu zachování demokracie, svobody a evropských hodnot. Z EU samozřejmě nepřijede pomoc v tancích, nýbrž v podobě sankčního (motivačně výchovného) škrtu peněžních prostředků pro ČR, srov. např. kauzu polské justiční reformy. Nějaké peněžní sankce však "hodnotového" českého politika samozřejmě nezastaví - vše se musí hlásit, aby příště dali voliči hlas těm správným "hodnotovým" stranám.   

Parlamentní volby si Češi prozatím pletou s koňskými dostihy a volí hlavně strany, které mají šanci na vítězství nebo na překonání 5% uzavírací klauzule. Politické preference se v Česku podobají fandění na fotbale - bez ohledu na reálné výsledky vládnutí jde buď o nepokrytou nenávist nebo o zaslepenou adoraci doprovázenou strkáním hlavy do písku. Češi dávají při volbách povrchně přednost formě před obsahem. Stačí jim, když někdo dobře vypadá a hovoří klidným hlasem bez emocí – že to jsou často úplné pitomosti nebo lži (pardón: pravdy vytržené z kontextu) je vedlejší. Nelze se pak divit, že si politici dělají, co chtějí - vědí, že voliči svůj "fanklub" nemění. O českých politicích se už ani nedá říci, že jen lžou. Většina z nich se svým spoluobčanům nepokrytě vysmívá. Je to takový televizní politický kabaret a Češi si to nechají líbit. 

Češi nemají jasno (natož shodu) v tom, jaké veřejné služby (agendy) má stát vlastně zajišťovat. V médiích se o tom vůbec nevede debata. Chceme silný stát nebo slabý stát? Co si pod tím, kdo představuje? Chceme mít nejlepší odborníky ve státní službě nebo v privátu? Chceme, aby se za veřejné služby (od zdravotnictví, školství, sociální služby, přes např. stavební řízení, zápisy do katastru, až po dědické či exekuční řízení atd.) platilo soukromým firmám (ovšem v tržních cenách) nebo to má pro občany zajišťovat stát svými zaměstnanci bezplatně popř. za "symbolický" správní poplatek? Má např. český stát financovat egyptologický výzkum? – za mě klidně ano – fascinující obor. Novináře to ale nezajímá. Jediné, co je v této souvislosti zajímá, jsou abstraktní (nic neříkající) agregátní čísla o počtu státních zaměstnanců. Nerozpakují se rozdělovat společnost útokem na ty nejnižší lidské pudy - pravidelným srovnáváním výše platů státních zaměstnanců v porovnání s privátem, jako by snad stát zaměstnával kopáče, servírky, hajzl-báby či sběrače na polích. Nikdo se nepozastavuje nad často pronášenou tezí, že na stát se nedá spolehnout ani ohledně budoucích důchodů - asi je lepší se spoléhat na různé obskurní soukromé podnikavce s penzijním spořením. Lze tedy konstatovat, že mnoho Čechů svým vlastním státem pohrdá - zaměstnanci státu (ústavní činitele nevyjímaje) jsou považováni za darmožrouty, na které musí zbytek společnosti vydělávat. Populární rčení komunistického režimu - úředníky propustit a nahnat do výroby - nám tady jaksi stále přežívá.

Volání po prosazování národních zájmů v EU jsou k smíchu - žádné národní zájmy nemáme. Nejsme schopni se na nich dohodnout. Nemáme žádné společné vize. Nemáme jasno ani v tom, co bychom měli očekávat od naší vlády - o co se má vláda snažit? Pouze o vyrovnané hospodaření? nebo o ekonomický růst? nebo o zvyšování životní úrovně obyvatel? Má pomáhat jen podnikatelům? nebo jen zaměstnancům? nebo jen důchodcům? nebo všem? nebo nikomu? Když nemáme jasno v tom, o co se má vláda hlavně snažit, jak se můžeme shodnout na tom, jaká vláda je/byla úspěšná a co má prosazovat? Mainstreamovým médiím na čele s ČT nicméně nelze upřít, že o národním tématu číslo 1 mají jasno. Jde o jedno takové abstraktní číslo - ano správně - číselný údaj o výši plánovaného schodku státního rozpočtu. Jaké bude toto číslo ve skutečnosti, tj. po schválení státního závěrečného účtu v následujícím kalendářním roce ovšem "mediální pes" ani neštěkne - v té tobě už se totiž bude omílat plánovaný schodek na další rok. To, že státní rozpočet (jeho saldo) má být považován za nástroj hospodářské politiky a nikoliv za cíl sám osobě, viz princip přednosti výdajů před příjmy, české novináře nezajímá.

Demokracii jsme nepochopili - jen si na ní hrajeme. Skutečná demokracie totiž vyžaduje skutečné demokraty a těch tady bohužel moc není. Lidé s nepohodlnými názory jsou 33 let po převratu opět ostrakizováni, podobně jako když se za minulého režimu někdo setkal s disidentem. Zatím se sice za nesprávné postoje nevyhazuje z běžné práce, ale z vlády bez všeho ano. Stačí se sejít s "nesprávným" člověkem v hospodě (je jedno, že nebyl nikdy ani trestně stíhán, důležité je, že byl poradcem bývalého nenáviděného českého prezidenta, sic! - zvoleného českými občany ve svobodných a přímých volbách) a politik letí z vlády a když ne, svolá jistý obskurní spolek demonstraci za jeho odvolání a mainstreamová media vysílají jeden štvavý pořad za druhým. Nebo stačí jít na "nesprávnou" demonstraci a veřejně činný akademický funkcionář letí z funkce, resp. podle mnoha rádoby demokratů by letět měl. To je v kostce demokracie po česku. Ostatně není se co divit - minulý režim rozhodně nepadl z nezkrotné touhy Čechů po svobodě a demokracii. 

Nerespektujeme zákonná pravidla. Zcela chybí výchova k úctě k zákonům. Obyvatelstvo ve skutečně vyspělých společnostech mají dávno zažité, že nikoliv vláda lidu, nikoliv vláda většiny, nýbrž vláda práva je nejpokročilejší etapou jejich státní svrchovanosti. My jsme ale národem Švejků, pro které jsou pravidla pouze od toho, aby se porušovala a obcházela. Neustále spekulujeme, kdy a jak zákon ohnout ve svůj prospěch. A když se nám to podaří, jsme na sebe patřičně hrdí. Praktikující právníci v zájmu svých klientů právo ohýbají, namísto toho, aby nacházeli jeho podstatu a smysl. Paradoxně právě proto je náš právní řád tak složitý a nepřehledný. Nedodržování a obcházení zákonů se u nás neřeší jejich důsledným vymáháním, nýbrž přijímáním zákonů nových - kazuistika má zelenou. 

Jsme národem brouků pytlíků – všechno víme nejlépe a na všechno máme nejlepší názor. V evropském srovnání jsme ale bohužel národ spíše podprůměrný. Paradoxně mnoho Čechů si tuto podprůměrnost intuitivně uvědomuje, čehož projevem je častý odkaz na to, jak to chodí v SRN, jakožto vítězný argument většiny společenských a politických debat. A pokud jsme shodou okolností v něčem "na špičce", tendujeme k tomu, to v souladu s tím, "jak to chodí v SRN" nebo jinde na západě, přeorat a zničit. Aktuální příklad: Daň z nemovitosti je v ČR jedna z nejnižších - jéééé heuréka - tak to jí musíme zvýšit, abychom západ "dohnali a předehnali", stejně jako jsme to už dokázali ve spotřebitelských cenách. To že ve výši mezd kulháme za západem na jednu nohu, a že vlastnické bydlení je u nás mnohem rozšířenější mj. kvůli faktické i cenové nedostupnosti bydlení nájemního, to je jedno. Dohnat a předehnat, ale zas ne o moc - heslo zní jasně: průměrnost nadevše. 

Snad by tedy bylo lepší, formálně se připojit k SRN se vším všudy, když jsme fakticky jenom další spolková země (jak neustále tvrdí různí přeplacení ekonomové), nebo obnovme "ústavní cestou" Rakousko-Uhersko, stejně jako jsme jej "ústavní cestou" rozbili (jestli by nás teda naši sousedi do společného státu vůbec chtěli). Mezitím nicméně státní svrchovanost postupně rozpouštíme v EU a bude to tak pro nás asi nejlepší. Čeští politici ve své praktické politice smluvní předávání kompetencí do Bruselu neformálně již dávno předbíhají, když svou bezradnost na domácí scéně stále častěji řeší voláním po evropských řešeních. Euro-hujeři měli pravdu - jako národ dlouhodobě sami nevíme co se sebou - nechť nám to tedy nařídí v Bruselu. Jsou to sice často taky velké pitomosti, ale pořád lepší než ty naše vlastní ve stylu ode zdi ke zdi a od devíti k pěti. Jedna vláda něco zavede a ta druhá ji to po volbách hned zase zruší (prostě takové bábovičky na písečku). Na druhou stranu (ať jsem trochu pozitivní): Lepší příkaz z Bruselu, než z Moskvy.

Závěrem: Češi nikdy nebyli a už asi nikdy nebudou jednotným politickým národem a proto se pohromám typu "srpen 1968" pravděpodobně ani v budoucnu nevyhnou - ledaže se předem raději sami rozpustí v nějakém tom nadnárodním útvaru. 

P.S: Ruku na srdce: Také se v zahraničí rádi "chlubíte", že jste "from the Czech Republic?