Všichni jsme se narodili nazí, s touhou nadechnout se, zaplakat si a přitisknout se k máminu prsu. Nikdo z nás nemohl ovlivnit, komu se narodí, jakou barvu pleti bude mít, kde se narodí…
zda bude černý nebo bílý
zda jej čeká dostatek potravy, nebo bude hladovět
zda bude žít v míru, nebo ve válce
zda bude žít ve městě, nebo na poušti
zda bude žít s lidmi, nebo s tučňáky
jak jej budou rodiče vychovávat
zda jej vůbec budou vychovávat
zda vůbec nějaké rodiče bude mít.
Myslím, že v dalších příkladech již není potřeba pokračovat. To, jací dnes jsme, je přímo závislé na výše uvedených faktech.
Přesto naprostá většina z nás, šťastnějších, si výše uvedené neuvědomuje, a co je ještě horší, ani uvědomovat nechce.
Podívejme se blíže na to, proč někteří lidé staví ploty, aby se k nim migranti nemohli dostat, a proč je jiní vítají s otevřenou náručí
stavba plotů
obavy z neznámého
obavy z infiltrace nežádoucích osob
obavy z nemožnosti soužití rozličných kultur
sobectví
otevřená náruč
snižující se počet obyvatel
nedostatek pracovní síly
soucit
pochopení a snaha pomoci
Kdo je ale skutečně schopen rozpoznat
zda jde o migranty tzv. ekonomické a ty, kteří utíkají před válkou ve své zemi?
jakého náboženského vyznání uprchlíci jsou
zda budou pracovat, nebo jen pobírat peněžní dávky
zda budou dodržovat zákony země, která je přijme
Někteří představitelé Evropské unie již přišli se slovy, že ty země, které nebudou přijímat imigranty dle vyhlášených kvót, budou dostávat nižší částky z fondů. Ano, například právě naše země sice z Evropské unie více přijímá, než odvádí, ale není to tak trochu jako srovnávání hrušek s bramborami?
Výdaje některých evropských zemí se v přímé souvislosti s migrační vlnou pohybují již v řádech několika set miliónů euro. Možná není správné se nad tím pozastavovat. Je přeci jasné, že nelze žádného z migrantů nechat zemřít, hladovět či trpět žízní. Ale na druhou stranu? V každé zemi jsou lidé, kteří potřebují pomoc daleko více, a nedostane se na ně. Například vážně nemocní s diagnózami, na které již se svými financemi zdravotní systémy nestačí. Viděli jste již těžce nemocné děti trvale připoutané na lůžko či na invalidní vozík? Ty, které nelze naučit chodit, ty s častými epileptickými záchvaty nebo s různými druhy kožních onemocnění? Kolik druhů daleko závažnějších onemocnění jsem ještě vynechal? Rodiče o ně často pečují jen s maximálním vypětím všech sil, balancují na okraji finanční propasti a beznaděje a jsou rádi doslova za každý příspěvek, který jim mohou poskytnout různé charitativní organizace.
A pak celým světem doslova proletí záběry mrtvého chlapce na pobřeží. Draly se mi slzy do očí, když jsem to viděl. Ta beznaděj, zmar. Mrtvé dítě, které z tohoto světa vidělo tak málo, které mělo tak málo dětských zážitků. Dítě, na které jistě čekala příjemnější budoucnost…
Ale co s námi novináři udělali? Tak těm se dokonale podařilo zahrát na molovou strunu většiny z nás. Přenést mrtvého chlapce na místo, které tak silně emocionálně působí. Jen si představte, jak berou to bezvládné tělíčko, přenášejí je a vše dokonale naaranžují, než začnou fotit. Co na to říci? Žádný život, tím spíš život dítěte nelze vážit na vahách, ale co ta bezejmenná mrtvá tělíčka mnoha dětí, která jsme v televizi neviděli? Dětí, které možná mohli žít, kdyby… Kdyby bylo více financí na péči o ně (léky, zdravotnické prostředky, lékařský personál…).
V současné době je v uprchlických táborech ve státech sousedících se Sýrií více než 4 milióny uprchlíků. Co bude dál? Jak jim pomoci, aniž bychom ublížili sami sobě?
