Migrace z jiného (mého úhlu pohledu), aneb – nic není černobílé

Všichni jsme se narodili nazí, s touhou nadechnout se, zaplakat si a přitisknout se k máminu prsu. Nikdo z nás nemohl ovlivnit, komu se narodí, jakou barvu pleti bude mít, kde se narodí…

zda bude černý nebo bílý

zda jej čeká dostatek potravy, nebo bude hladovět

zda bude žít v míru, nebo ve válce

zda bude žít ve městě, nebo na poušti

zda bude žít s lidmi, nebo s tučňáky

jak jej budou rodiče vychovávat                       

zda jej vůbec budou vychovávat

zda vůbec nějaké rodiče bude mít.

Myslím, že v dalších příkladech již není potřeba pokračovat. To, jací dnes jsme, je přímo závislé na výše uvedených faktech.
Přesto naprostá většina z nás, šťastnějších, si výše uvedené neuvědomuje, a co je ještě horší, ani uvědomovat nechce.

Podívejme se blíže na to, proč někteří lidé staví ploty, aby se k nim migranti nemohli dostat, a proč je jiní vítají s otevřenou náručí

stavba plotů

obavy z neznámého

obavy z infiltrace nežádoucích osob

obavy z nemožnosti soužití rozličných kultur

sobectví

otevřená náruč

snižující se počet obyvatel

nedostatek pracovní síly

soucit

pochopení a snaha pomoci

Kdo je ale skutečně schopen rozpoznat

zda jde o migranty tzv. ekonomické a ty, kteří utíkají před válkou ve své zemi?

jakého náboženského vyznání uprchlíci jsou

zda budou pracovat, nebo jen pobírat peněžní dávky

zda budou dodržovat zákony země, která je přijme

Někteří představitelé Evropské unie již přišli se slovy, že ty země, které nebudou přijímat imigranty dle vyhlášených kvót, budou dostávat nižší částky z fondů. Ano, například právě naše země sice z Evropské unie více přijímá, než odvádí, ale není to tak trochu jako srovnávání hrušek s bramborami?

Výdaje některých evropských zemí se v přímé souvislosti s migrační vlnou pohybují již v řádech několika set miliónů euro. Možná není správné se nad tím pozastavovat. Je přeci jasné, že nelze žádného z migrantů nechat zemřít, hladovět či trpět žízní. Ale na druhou stranu? V každé zemi jsou lidé, kteří potřebují pomoc daleko více, a nedostane se na ně. Například vážně nemocní s diagnózami, na které již se svými financemi zdravotní systémy nestačí. Viděli jste již těžce nemocné děti trvale připoutané na lůžko či na invalidní vozík? Ty, které nelze naučit chodit, ty s častými epileptickými záchvaty nebo s různými druhy kožních onemocnění? Kolik druhů daleko závažnějších onemocnění jsem ještě vynechal? Rodiče o ně často pečují jen s maximálním vypětím všech sil, balancují na okraji finanční propasti a beznaděje a jsou rádi doslova za každý příspěvek, který jim mohou poskytnout různé charitativní organizace.

A pak celým světem doslova proletí záběry mrtvého chlapce na pobřeží. Draly se mi slzy do očí, když jsem to viděl. Ta beznaděj, zmar. Mrtvé dítě, které z tohoto světa vidělo tak málo, které mělo tak málo dětských zážitků. Dítě, na které jistě čekala příjemnější budoucnost…

Ale co s námi novináři udělali? Tak těm se dokonale podařilo zahrát na molovou strunu většiny z nás. Přenést mrtvého chlapce na místo, které tak silně emocionálně působí. Jen si představte, jak berou to bezvládné tělíčko, přenášejí je a vše dokonale naaranžují, než začnou fotit. Co na to říci? Žádný život, tím spíš život dítěte nelze vážit na vahách, ale co ta bezejmenná mrtvá tělíčka mnoha dětí, která jsme v televizi neviděli? Dětí, které možná mohli žít, kdyby… Kdyby bylo více financí na péči o ně (léky, zdravotnické prostředky, lékařský personál…).

V současné době je v uprchlických táborech ve státech sousedících se Sýrií více než 4 milióny uprchlíků. Co bude dál? Jak jim pomoci, aniž bychom ublížili sami sobě?