Na téma : „Naši drazí a milí lékaři“, bylo napsáno už hodně, přesto bych se rád zastavil u několika detailů. Každému rozumnému člověku musí být jasné, že se jedná o odborářskou akci, která má jediný cíl, více peněz na výplatě. Všechny ty řečičky o touze po reformě a nápravě zdravotnictví jsou jenom dýmovnice vypouštěné na bojišti, aby na vojáčky nebylo tolik vidět. Lékařští odborářští vůdci jsou zkušení stratégové a nemají žádné zábrany a svědomí, jinak by nemohli být odborářskými vůdci.
Lékaři během celé doby vyjednávání nepředložili žádnou koncepci, která by vedla k tomu, aby se peníze na vyšší platy vygenerovaly uvnitř zdravotnického systému, aby se vygenerovaly zlepšením jejich vlastní práce, či práce jejich zdravotnických zařízení, pojišťoven atd. Lékaři se prostě rozhodli o peníze na vyšší platy okrást své spoluobčany. Peníze, které dostanou, pokud ve svém vydírání uspějí, budou chybět jinde. Mohly se za ně pořídit modernější přístroje, mohla za ně být podpořena věda a výzkum, mohlo za ně několik pacientů získat léčbu, na kterou nyní zdravotní systém nemá.
Trochu se zapomíná na to, co celou tuhle odborářskou akci spustilo, co naše chytré lékařské hlavičky inspirovalo. Byl to veletrh pracovních příležitostí pro lékaře a zdravotnický personál, který se uskutečnil v Praze a který organizovaly některé regiony z Německa. Zájem o tento veletrh byl obrovský především u generace studentů medicíny a velmi mladých lékařů. Už tehdy měly padat mnohem ostřejší protesty veřejnosti proti odchodům do zahraničí. Už tehdy jsme měli mnohem více zdůrazňovat, že obrovská systémová chyba je už na samém počátku lékařské kariéry, u studia medicíny. Lékař vystuduje ZDARMA (ale nic není zdarma, jeho studium je hrazeno z veřejných prostředků, tedy z kapes daňových poplatníků) a nemusí za to nic vracet. A to je špatně.
V zahraničí přitom existuje naprosto jednoduchý, přehledný a všem srozumitelný způsob jak takovou věc řešit. Studium na univerzitě je jednoznačně oceněno. Každý ví z veřejných listin, kolik stojí studium ekonoma, architekta, lékaře. A každý si může svobodně zvolit, zda bude studovat za své, či bude studovat za peníze veřejné. Pokud se rozhodne studovat za peníze veřejné je jednoznačně, srozumitelně a veřejně určeno, co za to. U lékařů je určeno, jak dlouho musí po studiu pracovat ve státní službě, jaký bude pobírat plat a jakou má šanci na kariéru ve státní službě. Je to naprosto fér, není v tom žádné zneužívání chudáků lékařů. A stát má jistotu, že dostatek personálu ve státních zdravotních zařízeních, které slouží většinou chudší části populace (která je ovšem také daňovým poplatníkem a má tedy nárok na solidní zdravotní péči). Pokud se z této smlouvy chce lékař vyvázat může, ale musí se vyplatit. I to je fér.
Státní zdravotnický systém je složitý organismus a musí mít jasnou koncepci a plánování. A k takovému plánování bezesporu patří i personální politika. V systému, o kterém píši má stát možnost velmi flexibilně reagovat na potřeby svých lékařských zařízení počtem studentských míst hrazených státem. Navíc celá řada lékařů zůstává ve státních zdravotních zařízeních nastálo.
Neslyšel jsem, že by lékaři přišli například s řešením jak ušetřit obrovské peníze za nadbytečně předepsané a nadbytečně vydané léky. A všem je naprosto jasné, že se u nás s léky neskutečně plýtvá. Lékaři v podstatě nenesou žádnou odpovědnost za množství vydaných léků, protože nemají žádný vliv na velikost balení jednotlivých léků. Velikost určuje farmaceutická společnost. V každé rodině v Česku existuje krabice nebo šuplík s mnoha nedobranými léky, tubami mastí apod. A přitom i tato neskutečně obrovská černá díra našeho zdravotnického systému má jednoduché řešení, vyzkoušené a fungující a úsporné. Např. v Thajsku má každý lékař za povinnost určit přesně, kolik kterého léku potřebujete, podle míry a závažnosti vašeho onemocnění. Zajdete s předpisem do lékárny a v lékárně vám odměří přesný počet prášků, přesnou dílku masti v centimetrech apod. Pacient má jasno, že musí dobrat vše, co obdržel, lékárník pracuje s léky jako lékárník a ne jako distributor potravinových doplňků a lékař je donucen přemýšlet o tom, jaké množství léků opravdu potřebujete a nese za své rozhodnutí odpovědnost. A ušetří se obrovské peníze. Jednoduché, přehledné a fungující.
Určitě se dá takových příkladů najít celá řada. Proč s nimi ale přichází laici a ne lékaři ? Protože je mnohem jednodušší podlehnout vábení odborářů a vydírat spoluobčany, než skutečně přemýšlet a hledat řešení.
Nutno připomenout, že touha po vyšší výplatě je naprosto legální. Každý z nás se chce mít lépe. Každá nemocnice má své vedení, svého zřizovatele a ti by měli rozhodovat o tom, kdo si na výplatě polepší. Způsob jakým si lékaři říkají o lepší výplaty je hanebný.
