Bojovníci za svobodu.

Skonem pana Milana Paumera se znovu vyrojila řada soudců z lidu, kteří by chtěli soudit aktivity skupiny bratří Mašínů, které se odehrály před téměř šedesáti lety. Přimělo mne to k otázce zdali lidská svoboda. stojí za nasazení vlastního života. Co to vlastně je ta svoboda? Opravdu je pro život tak důležitá nebo dokonce nezbytná? Svoboda je základním lidským právem. Listina základních lidských práv a svobod je součástí charty Organizace Spojených Národů a je také základem mnoha ústav včetně té naší. Přesto je stále podceňována. Jako by nebyla pro život až tak důležitá. Samozřejmě pokud bereme v potaz člověka pouze po jeho biologické stránce tak jsou tu důležitější věci nezbytné pro přežití člověka. Bez vzduchu, vody, potravy, oděvu či střechy nad hlavou by jedinec lidského druhu zcela jistě zahynul. K čemu je mu tedy dobrá nějaká svoboda?         

Otázka úzce souvisí s tím co si představujeme pod pojmem kvalita života. Protože jaká je asi kvalita života obyčejného otroka? Není o moc vyšší než kvalita života tažného dobytka. A má vlastně i podobnou cenu. Jedná se vůbec ještě o život či jen o pouhou existenci? Je skutečně možný plnohodnotný kvalitní život bez různých druhů lidských svobod? 

Člověk na rozdíl od většiny zvířat si uvědomuje svoji existenci v čase a prostoru a je si vědom vlastní smrtelnosti, navíc je to tvor společenský a jeho život je závislý na existenci ostatních členů společenství. A většina členů společenství umožňuje v zastupitelské demokracii existenci norem podle kterých se řídí jednání a konání jednotlivců v rámci celého společenství. Samozřejmě více než dvě třetiny států na planetě není zastupitelskými demokraciemi. V těchto státech vládne diktatura menšiny, či dokonce pouhý jednotlivec který rozhoduje o normách chování. Těmto normám sa říká právní řád. Právní řád většiny diktatur omezuje podstatným způsobem většinu lidských práv a svobod jak je známe. Omezuje tak kvalitu společenského života v tom daném státě.                                                                                    

Bez svobody pohybu, svobody slova a projevu, svobody sdružování a shromažďování se vlastně o nějaké společenské kvalitě života ani nedá mluvit. A v podstatě se nedá mluvit ani o skutečném životě. Celý lidský věk se tak mění na pouhou existenci. Člověk naplňuje svoji pudovou podstatu. Tedy stará se o přežití biologické podstaty své existence. Pije, jí, spí a rozmnožuje se. A řekněme si upřímně mnoha lidem tento způsob existence i vyhovuje. Až do té míry, že jsou ochotni vyměnit svůj život a lidské svobody za tento ubohý druh prázdné existence. Za jistotu každodenního jídla, pití či střechy nad hlavou. Proč ne? Pokud je to svobodné rozhodnutí jednotlivce je naprosto jedno jakou má pro něj jeho svoboda cenu a za co jí vymění. Problém nastává v případě kdy se rozhodnutí diktátora o omezení všech svobod jeho poddaných nelíbí většímu či menšímu množství nespokojených jednotlivců. A také jaká je míra oné nespokojenosti. 

Někdy větší a někdy menší. Samozřejmě rozhodnutí diktátorů zotročit obyvatele svého vlastního státu a vytvořit z nich levnou pracovní sílu, která slouží k uspokojování potřeb společenské vrstvy diktátorů má své neodvratné důsledky. Tak jako se to dělo v Československu po roce 1948. Jednalo se beze sporu o nastolení zločinného diktátorského režimu, který provedl násilnou demontáž základních lidských svobod. Zrušil svobodný a demokratický způsob vlády a na území státu zavedl vládu teroru a bezpráví vůči tzv.nepřátelům režimu.                                                                                                              

Pozoruhodné je, že zatímco v demokratických a svobodných státech je nutné vytvářet speciální instituce k ochraně právního řadu jako je policie či soudy, tak v diktaturách jsou to právě tyto instituce, jejichž příslušníci sami nejvíce zločinů aktivně provádí. To je také důvod relativně menší míry kriminality v diktaturach. Zločiny policie a soudů se do statistiky kriminálních činů nezapočítavají. A to se dělo po roce 1948 u nás.

Lidé byli unášeni, zatýkáni a vězněni jen na základě svých postojů a názoru či příslušnosti k tzv.třídě. Byli mučeni a týráni. Diktátorský režim pod vedením příslušníků Komunistické strany Československa vraždil, loupil a kradl soukromý majetek. Soudy prováděly justiční vraždy. Inscenovaly procesy ve kterých bylo podvrženo vše od důkazů po výpovědi obviněných získaných výhrůžkami, psychickým nátlakem či přímým fyzickým násilím. Diktátorská komunistická strana vyhlásila občanskou válku všem obyvatelům státu, kteří dostatečně nevyjádřili oddanost a věrnost zločineckému režimu. Ono známé heslo kdo nejde s námi, jde proti nám bylo myšleno naprosto vážně a se všemi důsledky pro ty kdo ho snad nebrali tak doslova. Jako první bylo zatočeno s demokracií, soutěži politických stran a svobodnými volbami. Vždy se skvěle bavím, když v diskusi narazím na zmínku o tom, že kdyby volby mohly něco změnit tak by byly dávno zrušeny. No věřte tomu, že volby byly zrušeny už mnohokrát.                                                                                  

Zrušil je Lenin, Stalin, Mussolinni, Hitler, Franco, Gottwald, Castro, Pinochet, či soudruzi z Komunistické Strany Číny. Uvidíme zdali je zruší také Chavéz. Takže volby patrně mohou změnit opravdu hodně. Ale to jsem odbočil.  Zločinná Komunistická diktatura dokonce obsadila státní hranice za účelem znemožnit lidem toužícím po životě ve svobodě a demokracii útěk z nesvobody. Tzv.ochránci hranic stříleli po občanech vlastního státu jako po lovné zvěři. Je smutné poslouchat některé historiky samouky, kteří považují československou pohraniční stráž za ochránce hranic před vnějším nepřítelem. Konec konců stavba Berlínské zdi později jasně ukázala k čemu pohraniční stráž ve skutečnosti sloužila. Ti kdo měli štěstí a unikli samopalům příslušníků PS a zubům hraničních psů byli zatčení a odsouzení podle paragrafu o nedovoleném opuštění republiky k nuceným pracem pro komunistický režim. To jen pro milovníky teorie o kultivovaném odchodu z republiky. Těch zastřelených byly stovky a těch zatčených tisíce.               

V každém případě si myslím, že touha po skutečném životě ve svobodě je důležitá. A vážím si každého člověka, který bojuje za svobodu ať už sebe nebo svého národa s nasazením vlastního života a třebas se zbraní v ruce. Národ, který si neváží svých skutečných hrdinů a bojovníků za lidskou svobodu je nucen si období nesvobody zopakovat. Možná, že některé národy jsou prostě nepoučitelné. A neváží si skutečných hodnot ani když o ně v průběhu jednoho století několikrát přijdou.                                                                                                                                                                      

Ale je čas na mé osobní přesvědčení. Komunisté vyhlásili občanskou válku a jinak se teror proti  vybraným skupinám vlastního obyvatelstva nazvat nedá. A ve válce umírají i nevinné obětí. Také civilisté. V případě Skupiny bratři Mašínů nedošlo k žádnému kriminálnímu činu. Bratři Mašínové nejsou vrazi. Byli to vojáci v občanské válce. Jejich oběti nebyly oběti vraždy, ale oběti války, které měly tu smůlu a stály na druhé straně. Tak jako voják není vinen vraždou, když zabije nepřítele ani nikdo ze skupiny bratři Mašínů nebyl nikdy vrahem.                                                                                                                                         

Navíc je třeba zdůraznit, že bojovali proti nepříteli, který neuznával žádná civilizovaná pravidla vedení boje. Natožpak ženevskou konvenci. Tento zločinný režim nebral zajatce jak se mohli na vlastní kůži přesvědčit ti ze skupiny, kteří se na svobodu neprostříleli. Všichni byli postaveni před krutou skutečnost. Buď my nebo oni. Nebylo na výběr. Samozřejmě každá válka je krutá. Je mi líto každé oběti války. Ať už je to nevinná oběť z bombardování Varšavy, Rotterdamu, Coventry, Drážďan nebo Hirošimy. Přesto piloty těch bombardérů či velitele, kteří jim dají rozkaz by za vrahy označil pouze pseudohumanistický fanatik.                                                                                                                                                   

Rozsudek a  tzv.důkazy komunistické zločinné justice samozřejmě nemají žádnou mezinárodní platnost. Proto také jako občané svobodného státu jsou oba bratři považováni za naprosto nevinné. Kdo tomu nevěří může žádat americké úřady o jejich vydání, případně se obrátit na mezinárodní soud. Ani v jednom případě nedosáhne ani formálního obvinění. A bratři Mašínové jsou přdevším nevini i z hlediska vyššího principu mravního. Stáli na straně dobra proti nelidskému zločinnénu režimu. Milana Paumera i bratry Mašíny bude soudit nakonec něco čemu říkám vyšší spravedlnost. Někdo si představí boha a někdo univerzální princip či karmu.                                                                                                                         

A ta se nedá uplatit. Nakonec budeme souzeni všichni. A obávám se, že při různé míře kolaborace s diktátorským režimem platí ono biblické, kdo jsi bez viny hoď kamenem. Tím, že někteří plivají na památku těch statečných, kteří nasadili vlastní život za svobodu, se svého špatného svědomí nezbaví. Stejně jako se zlého svědomí nezbaví ani ti, kteří budou pokrytecky ty statečné opěvovat. Špinavé svědomí těch kolaborantů, kteří řeční o statečných, kteří se nedali zotročit to stejně nevyčistí.