Vánoční příměří 1914 a jeho poselství

Na počátku největšího světového konfliktu v dějinách se odehrál jeden z nejúžasnějších příběhů v historii lidstva či spíše historie lidství. Vánoční příměří v roce 1914 na západní frontě.  

O vánocích se nepřátelé z obou stran fronty vydali beze zbraní do země nikoho mezi dvěma řadami zákopů a setkali se tváří v tvář s těmi na druhé straně. Místo, aby na sebe stříleli podali si ruce, rozdělili se o své jídlo. S nepřáteli zpívali vánoční koledy, mluvili spolu, hráli fotbal. Ukazovali si navzájem fotky svých dětí, svých blízkých. Zjistili, že ti na druhé straně jsou úplně stejní jako oni sami. Že mají stejné sny, stejné touhy, stejné naděje. Pochopili, že ti mladí muži na druhé straně nechtějí nic jiného než oni sami. Toužili po stejně šťastném životě. Chtěli pracovat, žít, vychovávat své děti. Náhle zjistili to, co je skutečně důležité, že je mnohem více toho, co mají společné než toho, co je rozděluje či odlišuje.  

Samozřejmě, že generálům v bezpečí štábů daleko za frontou, kteří škrtnutím pera, bez slitování, bez emocí a bez svědomí, posílali miliony mužů na smrt, se takové chování nelíbilo. Ti, kteří žili v nenávisti a touze po moci a majetku nemohli potřebovat, aby se jejich vojáci v roli vraždících prostředků, přátelili s těmi na druhé straně. Potřebovali, aby ty na druhé straně nenáviděli. Aby je považovali za jiné, zvláštní a nebezpečné. Aby je zabíjeli, ne aby je poznávali.  

Vánoční příměří zkrátka vytvořilo zásadní problém. Vojáci z obou stran fronty překonali nedůvěru a nenávist. V den kdy si křesťanský svět připomíná zrození mesiáše, naděje a nového života odhodili předsudky a spojili se. Seznámili se a poznali ty druhé z opačné strany fronty. Zjistili, že ti v těch jiných uniformách jsou v podstatě stejní jako oni. A když poznáte osobně ty na druhé straně je těžké na ně najednou začít znovu střílet. Snažit se znovu zabíjet své nové přátele. Když se z anonymní masy najednou stanou skuteční lidé už to zkrátka nejde. Vojáci z obou stran tak i po skončení příměří odmítali střílet. Nebo stříleli do vzduchu. Vždyť kdo by střílel na druhou stranu, když ví, že tam někde v zákopu sedí ten Hans z Dortmundu, se kterým před pár hodinami zpíval koledy, hrál s ním fotbal a prohlížel si fotografie jeho dětí?  

Válka potřebuje, aby se svět rozdělil na oni a my. A my musíme nenávidět ty co jsou oni. Je to asi snazší než se s těmi lidmi z druhé strany potkat a seznámit. Mohli bychom totiž snadno zjistit, že oni jsou ve skutečnosti stejní jako my. Potom je, ale těžké je nenávidět a snažit se je zabít. A to není pro válku dobré. Nedávno se vedla zase diskuse o znovu zavedení povinné vojenské služby. Jenže vojenská povinnost patří do doby studené války a rozděleného světa. Patří do Evropy rozdělené železnou oponou. Do světa hranic, plotů s ostnatým drátem a Berlínské zdi.  

V současném světě by se mladí lidé neměli učit jak nejlépe zabít ty mladé lidi, co nosí jinou uniformu. Mladí lidé nemají trávit čas v kasárnách a učit se zabíjet. Mají se učit cizí jazyky, svobodně cestovat, poznávat jiné mladé lidi, z jiných částí světa, jiných zemí, jiných kultur. Aby stejně jako vojáci ze západní fronty o vánocích 1914 poznali, že ti na druhé straně jsou stejní jako oni sami. A snažit se je zabít je stejně nesmyslné jako snažit se zabít sebe či své blízké. O vánocích 1914 zvítězil duch humanismu nad bezduchým militarismem, zvítězilo světlo nad temnotou, vyhrála křesťanská láska a víra nad křesťanskou politickou ideologií.  

Ten vánoční příběh je poselstvím naděje, že láska dokáže porazit nenávist. Že poznání zvítězí nad předsudky. Že přátelství mezi lidmi z různých světů zvítězí nad nedůvěrou, strachem z cizího a neznámého, nad propagandou nenávisti.