Mamince, mému prvnímu cenzorovi, s láskou

Mým prvním cenzorem byla moje maminka. Jako u většiny lidí na této planetě. Tatínkové mají moc práce a tak se člověk učí mluvit od maminky.

Je to logické. Většinu času v nízkém věku tráví člověk se svou maminkou. A je to maminka, která jako první cenzurovala i můj verbální projev. Každá maminka učí své potomky základům slušného chování a vyjadřování. Tedy základům politické korektnosti. Upozorní nás, že nesmíme označovat věci pravými jmény, protože se to zkrátka nesluší. Nesmíme tomu tlustému chlapečkovi říkat, že je tlustý. I když je to pravda. Ale proč mami? Přece se na něj podívej, jak je tlustý. Ale říkat mu to nesmíš. Možná za to nemůže. Třeba je nemocný. A nazývat ho tlustým by se jej mohlo dotknout a urazit ho. A urážet ostatní není správné.  

Jsem vděčný za to, jak moje maminka cenzurovala mé první veřejné projevy. Dodnes je to zkrátka můj oblíbený cenzor. A maminčina cenzura dělá z dětí slušné lidi. Platí to bez ohledu na národnost, náboženství či barvu pleti dítěte. Naše maminky jsou zkrátka cenzoři tvrdí a nekompromisní. Jejich omezování svobody slova a projevu svých dětí je ku prospěchu celé společnosti. Díky nim a jejich vlivu se většina z nás chová a vyjadřuje slušně, tedy politicky korektně a zásadně odmítá nazývat věci pravými jmény, neboť takové chování by se pravděpodobně mohlo někoho nemile dotknout či jej dokonce hrubě urazit.  

Bohužel jsou mezi námi lidé, kteří když vyrostou, vymaní se z cenzurního vlivu svých rodičů a jsou sprostí jako dlaždič a to dokonce v přímém poledním vysílání Českého rozhlasu. Maminky takových lidí se patrně musí hodně stydět a přemýšlet kde ve výchově udělaly chybu. Naštěstí většina maminek-cenzorů v této zemi řekne synovi, že takové slova se zkrátka neříkají. I když je říká pan prezident, ty je říkat prostě nebudeš. Díky bohu za politicky korektní cenzory, co ze svých dětí vychovávají slušné lidi.