Potkal jsem anděla, Thajsko na kole 2014, 3.část

             Včera jsem si řekl, že dnes už bych vyrazil. Upřímně řečeno, jsem uprostřed antibiotik, na druhou stranu jsem konečně na své vysněné cestě, a tak bych rád začal co nejdříve. Zkusím tedy jet alespoň odpoledne.

            Tentokrát jsem si na cestu vzal i prášky na spaní, abych jimi mohl přestát třeba chvíle, kdy se bych případně přeťápnul nějakou etapu a nemohl pak usnout. Jenomže příliš neúčinkují, včera jsem si vzal postupně tři, abych usnul co nejdříve a na výjezd si co nejvíce odpočinul, a nic, usnul jsem až nad ránem. Jdu si tedy koupit kousek pečeného kuřete, pár kousků ananasu, meloun, a až poté ještě na chvilku usínám.

            Něco přes hodinu mi trvá než mám svůj „speciál“ připravený v plné síle, ověšený vším, co je třeba a krátce po jedné po poledni můžu tedy vyrazit.

Zpočátku se jede příjemně, s melodickou hudbu v uších si užívám jak mi teplý větřík čechrá vlasy. V průvodcích jsem se dočetl, že ve středním Thajsku bývají v měsících od března do května opravdu největší pařáky a bývá prý rozumné se těmto končinám vyhnout, tak uvidíme, jestli už to nastalo, máme ještě únor.

           Dnes směřuji do města Pa Mok a dále směrem na Ang Thong, stále severním směrem podél toku hlavní thajské řeky Chayo Phraya. Poprvé ve svojí cestovatelské „kariéře“ jsem si společně s mapami na cestu předem stáhnul pro mě relevantní výseky mapy Thajska z Google Maps. Ten důvod, který mě k tomu vedl, byly především neblahé předešlé zkušenosti z thajskými komunikacemi, kdy člověk prostě musel trpět při průjezdech městy a poté, když se z nich chtěl vymotat. Mnohokrát se mi stalo, že mě komunikace svedla nějakým nadjezdem na hlavní a já pak musel jet i několik desítek kilometrů nedýchatelnou silnicí, protože jsem prostě neměl jinou alternativu, když o tom mluvím, rád používám příměr – to je, jako bych měl mapu Evropy a snažil se trefit cyklostezku z Modřan do Zbraslavi.

Tentokrát tedy jako alternativu k mapě mám zmíněné výseky z Google Maps a zatím mi slouží přímo pohádkově. Díky nim jsem našel alternativní silničku, která se vine ihned podél břehu Chayo Phraya, nejezdí tu skoro žádná auta a já si mohu v klidu šlapat, ačkoliv souběžně s ní asi pět kilometrů odsud protíná zemi hlavní dopravní spoj sever – jih. Dokonce i orientace je v rámci Gmaps naprosto bezvadná, měl jsem totiž trochu obavy, že budu muset co chvíli zastavovat a neustále zoomovat, porovnávat atd., ale to opravdu není třeba a stačí jen, když se na display podívám ve chvíli, když zastavím a třeba si vyhledávám nové album k přehrání, jenom zkontroluju, jestli jedu ok a můžu pokračovat v cestě.       

Jednou z věcí, kterou jsem si s sebou do Thajska záměrně (taky) nevzal, byl opalovací krém. Vždycky jsem si akorát vyčítal, že jsem ho s sebou tahal, tentokrát jsem si ho cíleně nevzal, nicméně mám v úmyslu si ho koupit a s neustále se zintenzivňujícím odpoledním sluncem koukám po možnostech, kde by mohli mít. Většinou jsem ho dostal přímo v 7Eleven – thajská Žabka, to je asi to nejlepší přirovnání co do formátu obchodu, ovšem tentokrát však lezu už asi do čtvrté pobočky této sítě a po krému na opalování ani vidu ani slechu. Pokud se zeptám obsluhy, vedou mě k bělícím krémům na pleť, ale nic z etiketou ochranného faktoru tady nevidím. Dohromady jsem vystřídal pět obchodů s kosmetikou a po opalovacích krémech v zemi slunce, jako když se zem slehne. Jak si to vysvětlit? Patrně to bude tím, že krém na opalování je dost turistické zboží, těžko si představit, že se místí mažou krémy na opalování každý den, 365 dní v roce, takže když jsem se již odpojil od míst výskytu turistů, zmizely i krémy na opalování.

           Proč se o tom tak rozepisuju? Nenamazat se krémem první den šlapání v domnění, že to slunce zas tak nepálí anebo, že je schované za mrakem, byla moje první začátečnická chyba, hned první den při první cestě z Bangkoku do Singapuru na kole, a pak jsem za to celý týden ukrutně trpěl. Tak jsem se nespálil od doby, kdy jsme s kamarádem obcházeli pěšky Kypr a mysleli si, že začátkem května se spálit nemůžeme. Tak opuchlé tváře jako meloun jsem v životě neměl.

            Protože se mi ani v posledním obchodě krém sehnat nedaří, tak si nakonec musím obléct tričko s dlouhým rukávem, jinak by důsledky byly strašlivé a stačí si jen vzdáleně vybavit, jak mi tenkrát bylo a najednou mi není zatěžko jít hledat tričko až do útrob bagáže...

To slunce opravdu peče, a tak zhruba po dvou hodinách zastavuju u místního tržiště, kde si kupuju rýžové kuličky se zeleninou a jdu si je sníst do nedaleké otevřené zastávky autobusu postavené na vysokých kůlech, takže to uvnitř příjemně profukuje. Jak bývá v Thajsku zvykem, i když se řekne nepálivé, stejně to pálí, já jsem bláhově řekl, že to chci trochu a pálilo to jako čert, ale co, měl jsem si dávat větší pozor.

Když přijíždím do městečka Pa Mok, už začínám cítit problémy s dýcháním a organismus mi značí, že jsem na cestu ještě vyrážet neměl a že bych udělal svému tělu neocenitelnou službu, kdybych se co možná nejrychleji odebral někam do klidu. Když se přeplazím před most přes řeku, zastavuji ihned za ním poblíž nějakého tržiště, objednávám si vodu a na dotaz obsluhy, zda nechci ještě něco k jídlu, využívám příležitost a objednávám si misku smažené rýže se zeleninou a kousky vepřového. Koukám na psy s vyplazenými jazyky pod stolem a skoro nejradši bych se k nim svalil.

            Co dál? Říkám si v duchu a pomalu se rozhoduju k dalšímu postupu. Tělo není jednoznačně připraveno k výjezdu, není mi dobře a holt musím někde zarazit a počkat až do doby, dokud mi nebude líp. Směrem přes most zpátky do špinavého a prašného města, i když by to bylo nejsnazší, se mi nechce a nakonec se rozhodnu pokračovat směrem k městečku Ang Thong, které je odsud vzdáleno necelých 15 kilometrů.

            Cestou už se slunce pomalu chýlí za obzor, a tak realita nadcházející noci se začíná ozývat o to naléhavěji. Nalevo u silnice se jako ve snu vyloupnou nějaké chatky, pro zahraniční turisty tady mezi rýžovými poli rozhodně nebudou, o to by to mohlo být levnější, říkám si, a tak sjedu ze silnice směrem k nim. Snažím se s pánem nějak domluvit, ale 1200 bathů je na tuhle díru naprostý nesmysl, takže se ani nesnažím smlouvat. Moje cena by totiž byla někde maximálně tak tři sta a tam se stejně nedostaneme. Mimochodem, všechny jsou prázdné a ani se moc nedivím, když slyším ten hluk z nedaleké továrny...

            I když už je mi prachmizerně, sbírám poslední zbytky sil a jedu dál do města Ang Thong, protože i kdybych tu byl přespal do rána za přemrštěný peníz, nic by se tím nevyřešilo a stejně bych ráno musel vyrazit hledat rozumný azyl. Plazím se tedy po silnici, sotva dýchám a ve chvíli, kdy už vyhlížím doslova jakýkoliv palouk, na kterém by šel postavit stan, pohlédnu doprava, kde stojí malý krámek a přesně ve chvíli, kdy chci zastavit, se ozve mohutné „sssssssssst“ a moje přední kolo je během vteřiny na ráfku.

            Je mi blbě, že sotva dýchám, noc na krku, crčí ze mě pot a do toho píchlá přední duše tak, že kolo musím nadnášet, když ho chci vést, protože ho k zemi ještě přitlačují přední brašny. V tuto chvíli si nedovedu představit ani výměnu duše, jsem opravdu KO, ne kvůli délce dnešní trasy, to by pro mě normálně byla celkem hračka, ale především kvůli svírání na plicích. Majiteli malého obchůdku jen naznačím se zoufalým pohledem, co že se mi stalo a zda bych si tu nemohl rozložit stan, že prostě už nemohu dál, ukážu mu i prstem na vhodné místo a v duchu se modlím, že s tím nebude mít problém anebo (to je ještě horší varianta) mi to odkývá, a ve chvíli, když uvidí rozložený stan, mi ukáže, abych si to složil, protože mi neporozuměl, což se mi taky stalo...

            Naštěstí jsem v neštěstí narazil na hotového anděla. Nejenže nemá problém se stanem, ale rovnou mě vede dozadu na zahrádku, kde má postavenou dřevěnou odpočívárnu na čtyřech kůlech a na ní si to prý mám postavit. Ukazuje mi, kde je voda, donáší mi ručník na omytí a rovněž mi přináší ze svého obchůdku sušenky, kolu a vodu. Když chci zaplatit, tak si nechce moje peníze vzít.

Když si postavím moskitiéru, tak první hodinu jen ležím, oddechuji a zjišťuji, že jsem trochu zaváhal, protože mám uvnitř spoustu komárů, které se snažím postupně vybíjet. Když jsem zhruba v polovině, přijde pan Pesang s jakousi dýmovnicí na komáry a pěkně mi celý povrch pročmoudí, takže mám co dělat, abych se tam zprvu neudusil, ale na druhou stranu je po komárech... Nakonec přijde ještě jednou vida mě jak se potím a donese mi malý vějířek, abych se mohl uvnitř trochu ovívat.

Nikdo mi nebude vypravovat, že obyčejní nezištní hodní lidé už neexistují, tady je příklad v té nejryzejší podobě.

POLOŽKA
PEČ.KUŘE	21	13,125
	14	8,75
	35	21,875
	30	18,75
	14	8,75
	30	18,75
	55	34,375
	199	124,375