Ráno před osmou hodinou přijíždí Deng, aby si vzal klíčky od domečku a já ho ještě prosím, jestli by mě nesvezl do místní nemocnice. Nejde sice o nic vážného, pouze jsem včera při nočním koupání zjistil, že mi zaléhá pravé ucho, což se mi děje pravidelně a zhruba jednou ročně si jdu uši pročistit k doktorovi, teď jsem ale trochu pozapomněl. Deng souhlasí, veze mě k nedaleké nemocnici a tam se i loučíme.
Tak vida, co mi včera připadalo neuvěřitelné, se dnes stalo skutečností – Deng mi chtěl opravdu jenom nezištně pomoct. Klobouk dolů. Díky němu mám na město Ranong opravdu krásnou vzpomínku a jsem rád, že dobro zase jednou zvítězilo!
V nemocnici je už ráno docela natřískáno, ihned po registraci vyfasuju lísteček, se kterým mám čekat a vida ty zástupy lidí, si říkám, že ono se taky nic nestane, když se půjdu někam kolem nejdříve nasnídat. Hned za rohem nemocnice dělají ve stáncích kuře, ale takové jsem tedy ještě v Thajsku nejedl, jsou to malé smažené kousky v palmovém oleji se sezamovou krustičkou, jemně pálivé, těch se tedy rozhodně nemůžu nabažit a jako sladkou tečku si dávám u téhož stánku pochutinu, kterou jsem mnohokrát viděl, ale až teď jsem ji poprvé okusil. Říká se jí lóp bán a je to omeleta z rýžového těsta, do níž se zabalí vajíčko, to vše se pořádně osmaží na velkém kulatém plátu a poleje nějakým strašně dobrým sirupem. Je to zcela jistě kalorická bomba, ale nic lepšího jsem si před startem ranního šlapání ani nemohl přát.
V nemocnici se musím velmi neodbytně pořád ptát a ujišťovat, protože nikdo mi pořádně nerozumí a kdybych to nedělal a jen tak tu seděl, tak bych tu mohl klidně čekat do večera. Jaké je moje překvapení, když mě i poté, co úplně každému rukama několikrát ukazuju, že mám něco v uchu, jsem stejně vyzván, abych si šel změřit tlak, pak se mě ptají na váhu, výšku a když přijde paní s metrem, aby mi změřila obvod pasu, tak si říkám, jestli nejsem spíš v českém Kocourkově. Znovu opakuju: „Já – ucho – problém – nemuset – vážit – nemuset - měřit.“ Když se konečně dostaneme k tomu, kdy mě zhruba pan doktor vyšetří, tak je mi řečeno, že tu bude až odpoledne, skvělé, hlavně, že mi to celé nezabralo víc jak patnáct minut. Zjistit to po několika hodinách čekání, asi bych si rval vlasy na hlavě, a tak poděkuju a jedu vstříc nějaké jiné nemocnici, kde budou třeba doktoři ordinovat i celý den...
Obecně jsem se obával jak bude vypadat ona hlavní silnice, která propojuje jižní letoviska a zatím si nemůžu stěžovat. Ve větším městě se rozšíří do několikapruhé silnice, ale pak se zase skromně vrátí do podoby okresní silničky s nepříliš velkým provozem, z čehož mám největší radost, protože toho jsem se také nejvíc obával. Tady u pobřeží už si bohužel nemohu vybrat nějaké alternativní silničky jako tomu bylo ve středním Thajsku, zde je silnice směrem na jih jenom jedna. Uvidíme, jak se to bude zlepšovat či zhoršovat níže, čím se budu blížit k hlavním turistickým oblastem.
Dnes mám v plánu dorazit do místa zvaného Bang Ben Beach, kde je prý krásná pláž. Jako motivace pro odpočinek po obědě tedy celkem slušný cíl. Cestou míjím čím dál víc muslimů, dokonce jsem už spatřil i první mešity, což mě trochu překvapuje. Věděl jsem, že muslimové jsou v Thajsku především v nejjižnějších provinciích hraničících s Malajsií, které jsem i před lety procestoval, ale tady, jak se blížím k největším turistickým letoviskům a zároveň i místům „hříchu“, mi to přijde nezvyklé a hlavně překvapivé. Nikde jsem se o tom ani nedočetl, takže jsem celkem překvapený. Ona už vůbec ta představa pláže a uvolněnosti v kontrastu se zahalování a náboženskou rigiditou, nepůsobí už ze své prapodstaty jako něco, co by se mělo nějak zvlášť rýmovat. A hlavně, v Emirátech prosím, ale v Thajsku to působí dost nepřirozeně. Jinak já mám s muslimy a jejich pohostinností během svých cest ty nejlepší zkušenosti, jenom mi to tady do Thajska moc nesedí. Mimochodem, tu výbornou snídani, mi dělaly dvě usměvavé muslimky...
Krátce po poledni opravdu přijíždím do místa, odkud se musí zahnout směrem k moři a ujet ještě deset kilometrů. Když konečně přijíždím až skoro k pláži, zjišťuji, že je součástí nějaké rezervace jménem Laem Son a že bych musel zaplatit 200 bathů. Prosím tedy strážného, že tam jedu jenom na polední pauzu, abych se ošplouchl, a tak mě pouští zdarma.
Jak jsem nakonec rád, to se ani nedá popsat. Je tady sice nádherná, dlouhá, opuštěná pláž, na které jsem zcela sám, akorát jsem zrovna v tuto chvíli spíš hledal místo, kde se budu moci zároveň najíst i napít a ne se cítit jako Robinson Crusoe. Ani nemůžu uvěřit, že to říkám právě já, protože za normálních okolností bych za takovou pláž dál bůhví co, ale teď nemám ani jídlo, ani pití a krásná pláž je mi na houby, když se v ní pouze smočím a musím upalovat do nejbližší vesnice mimo park, kde si sednu a uspokojím svoje primární potřeby. Je fakt, že kdybych sem dorazil k večeru a chtěl tu přespat, tak je tu nádherný park plný vysokých stinných přesličníků, které tak trochu připomínají něco mezi tisy a modříny, zde však dorůstají asi třiceti metrů. Ani nevím, co šumí víc, jestli vítr v jejich korunách anebo blízký příliv, pod nimi by se to spalo...
Ve vesničce před vstupem do rezervace je naštěstí příležitostí pro posezení dostatek. Zarážím v jedné z nich a vida, že jsou zde na návštěvníky připravení a dokonce vyzbrojení anglickými meníčky, volím tedy něco exotičtějšího, než obvyklou rýži či pát thai. Mají tady mé oblíbené zelené karí, stojí sice 100 bathů, což není málo, ale když vidím tu mísu, kterou mi paní připravila, beru vše zpět. Je to jedním slovem fantazie, hromada zeleniny a kuřecího masíčka utopené v kokosovém mléce a zeleném karí. Když to celé zdlábnu, není ani divu, že se mi odsud příliš nechce. Nejsem přímo přecpanej, to zase ne, ale opravdu jsem si skvěle pochutnal, doplnil síly a hlavně, mohu si odfajfkovat, že jsem už letos konečně zelené karí v Thajsku ochutnal. Bez toho bych domů nesměl.
Celé území toho národního parku je porostlé rozsáhlými mangrovovými porosty, jenom občas jsou přerušeny krevetími farmami, kde se hbitě prohánějí lopatky malých vodních mlýnků, aby krevetám přinesly potřebný vzduch. Kolem třetí se odsud dostávám zpět k hlavní silnici, původně jsem si chtěl něco stopnout, rozhodl jsem se totiž, že pokud pojedu do nějakého národního parku nebo budu absolvovat jinou jednosměrnou zajížďku, odkud už se nemůžu vrátit jinak než po té samé cestě, pokusím se kolo hodit na nějakého pick-upa, aby mě svezl do místa, kde jsem cestu začal a odtud budu zase pokračovat dál na kole. Štěstí jsem ale neměl, v mém směru nic nejelo, a tak jsem si musel desetikilometrovou zajížďku pěkně odšlapat v obou směrech.
Celé odpoledne je dnes pořádné vedro, občas cesta stoupá i do slušných kopečků a i když asi po dvaceti kilometrech a jednom vyčerpávajícím stoupání musím doslova zajet do boxů u jednoho malinkého obchůdku zastrčeného v džungli, kde je za pultíkem jenom malý chlapec, stále se to dá vydržet, po levé straně stoupají nádherné kopce porostlé bujnou džunglí, a to jsou nádherné pohledy, kde se člověk nesmí zapomenout moc dlouho, aby nesletěl z kola.
V půl šesté mě uprostřed lesů najednou s nekompromisní rázností zastaví opět píchlá zadní guma a znovu je vytržený ventilek, takže guma je prázdná v několika málo sekundách, což je nebezpečné právě při klesání, stačilo málo a mohl jsem se vysekat. Už jsem si říkal, že mě ta smůla ohledně píchlých duší alespoň na déle než jeden den opustí, ale vypadá to, že ani náhodou. Přes veškeré vyčerpání duši bleskově měním, protože se blíží noc a já nechci zkejsnout uprostřed pralesa, takže po deseti minutách jsem opět v sedle, abych před půl sedmou zastavil u malého buddhistického klášteříčku uprostřed lesů, kterému vévodí zlatá stúpa a socha ležícího Buddhy. Ptám se nějaké paní, která mi ukazuje na místo, kde si mám postavit stan, mnichy tu žádné nevidím. Jdu se tedy umýt a když se vracím zpět, nějaký starý se odkudsi přeci jenom vyloupne a ukazuje, abych si svůj stan přesunul, což činím, tak snad si to v průběhu večera nerozmyslí...
| |
|---|
| POLOŽKA | | |
|---|
| 80 | 50 |
|---|
| 30 | 18,75 |
|---|
| 120 | 75 |
|---|
| 45 | 28,125 |
|---|
| 30 | 18,75 |
|---|
| 85 | 53,125 |
|---|
| 390 | 243,75 |
|---|
