Pod staletým stromem se to spalo celkem v klidu, dokonce byla k ránu i trochu zima, ale spíš bych to definoval jako chládek, takže jsem se pořádně zachumlal. Vzhledem k tomu, kolik tady mají psů, byl v noci celkem klid, jenom jeden vytrvalec neustále dával vědět, že on je tady pánem, ale kolegy se mu do „ňákejch větších akcí“ naštěstí přeštěkat nepodařilo...
Ráno se pouštím do balení celkem zvolna, těsně před odjezdem se rozloučím s milým mnichem a jedu směrem na město Phang-Nga, po kterém se jmenuje i zdejší rezervace.
Musím říct, že ty vápencové skály všude kolem jsou opravdu překrásné a stále je co pozorovat, a i když chvílemi jedu po hlavní silnici, provoz se nedá ani vzdáleně přirovnat tomu na Phuketu. Ke snídani mám strašnou chuť na něco sladkého, nejradši bych si dal tu skvělou omeletu, ale nikde ji nemůžu najít, a tak si na tržišti v Thap Put kupuju meloun, hroznové víno, výbornou kávu, zkrátka ode všeho něco a v klidu si to na tržišti i sním.
Ve městečku Ao Luk pak stavím na jednoduchý oběd - rýže s krevetami a vychlazená kola. Nezůstávám příliš dlouho a jedu dál, protože dnes večer bych rád dorazil na nějakou pláž poblíž Krabi, které je podobně vyhlášené jako Phuket a tudíž bych nerad skončil uprostřed pěti hvězdičkových resortů, ale opět nejlépe na krásné dlouhé pláži. Kupodivu se zdá být ten sen o pusté pláži čím dál tím víc komplikovanější a těžší uskutečňovat, než kdyby chtěl člověk prostě někde složit hlavu, ubytovat se, ať už v chatce za pár bathů nebo v super resortu, ale chtít si spát sám na pláži je alespoň pro mě „to“ nejvíc. Stejně jako se buddhistům třeba při kórách v Tibetu zásluhy násobí úměrně tomu, kolikrát kterou posvátnou pouť uskuteční, tak já mám pocit, že mě se hloubka tohoto putování násobí přímo úměrně s tím, kolikrát se mi podaří najít nahonem, většinou v podvečer, ponejvíce z posledních sil, právě onu ideální pláž na nocleh.
Za městečkem Ao Luk jakoby do mě vstoupila nadpozemská síla a já jenom šlapu, fičím dál a dál. Nesmírně si celé odpoledne užívám, všude kolem jsou ony strašně zvláštní homole a já ani ne jako bych kolem nich projížděl, ale spíš mám pocit, jako bych kolem nich prolítával. Ač mě ten film nijak neoslovil, samozřejmě jsem ho viděl a musím říct, že mi ty kopce kolem strašně připomínají ony „létající hory“ z Avataru. Už jenom ty úhly, pod kterými se jakoby hroutí z nebes, zatímco všechny ty liány a jiné popínavé rostliny z nich jenom vlají, protože dnes je docela větrno, vážně skvělý pohled a s dobrou hudbou v uších člověk jenom vlaje.... Musím uznat, že dnešní odpoledne je skutečně jako projížďka z nějakého snového filmu, protože skalní úkazy, co jsou kolem, jsem ještě nikdy v takové koncentraci neviděl a jejich mohutnost naplno vyznívá až teprve tehdy, když se člověk u paty některého z nich ocitá...
Teď jednu takovou technickou. Jak jsem velebil ty Google Maps offline, tak to má jednu mouchu, nezobrazují se tam anebo jenom velmi málo kdy, názvy vesnic, městeček či měst. Oblast je tam označena vždy jako „district“, ostatní už většinou nijak, což je ovšem trochu málo, aby se člověk alespoň v základu orientoval, když sjede z hlavní silnice. Moje orientace probíhá prostě tak, že třeba jako dnes „pocitově“ odbočím na nějakou menší silničku, která by ve finále mohla vést na pláž, ale jistotu rozhodně nemám. Spíš se orientuji podle nějakých záchytných bodů na mapě či podle sklonu, v jakém se ta která silnička na jinou napojuje, ale je to boj. Říkám to proto, že jsem toho mezi létajícími horami dnes nalítal určitě víc, než jsem měl v plánu, ale tentokrát to opravdu za to stálo. Do budoucna se budu muset podívat, jestli nezobrazování jmen vesnic v thajské verzi Google Maps je normální anebo, jestli jsem já třeba nějak nepochybil, když jsem si daný výsek stahoval, těžko říct, ale i moje dnešní „motání“ v horách kolem Krabi zapomenutými vesničkami nakonec vede na kýženou pláž jménem Khlong Muang.
Při dosažení vysněného cíle, tedy pláže, skoro sletím z kola do písku, objednám si jeden ananasový shake a jdu si ho vychutnat do vln. Prostě opět to zase jednou vyšlo.
Protože na břehu žádné restaurace nejsou, ale pouze pár stánkařů, kteří po setmění pravděpodobně odfičí na svých prskoletech pryč, tak volím jinou taktiku. Jdu se do blízkého městečka najíst s tím, že po setmění si prostě na pláži rozhodím stan. Sice bych byl radši, kdyby tu byla nějaká restaurace, kde bych si třeba mohl nechat kolo, ale co je na tom mým „speciálu“ vlastně ke kradení. Celá vesnice je muslimská, kousek odsud je policejní stanice, takže problém by to být neměl.
Musím říct, že na to, jaká je to zaprášená díra, jsou tu ceny dost vysoké. Dávat za jídlo dvě stě bathů, ať už jakékoliv, které stojí všude v Thajsku do padesáti, se mi nechce. Nakonec se i zde vyplatilo, si v klidu pár restaurací na kole objet, zčeknout meníčka, poptat se, a pak sedím v restauraci milé a úslužné Thajky, která mi dělá vynikající pat thai za 50 bathů a k tomu mi ještě domlouvá s kolem projíždějícím policistou spaní na pláži, jestli je to ok, respektive jako, že to budu mít s jejich posvěcením a že o mě budou vědět, že tam jsem – no super. Paní je vážně zlatíčko, pořád se o mě stará, i když u ní utrácím jenom pár bathů, ale je strašně milá a právě taková setkání s úsměvy, dělají z celé cesty opravdový zážitek. Když na mě někdo cení zuby jako aligátor s vidinou vysokého výdělku, co mi to opravdu říká o tom, jaký ten člověk doopravdy je? Když to však udělá ve chvíli, kdy nemusí, pak je to pro mě zvláště cenné. Byl bych tu rád seděl ještě několik hodin, napsal si v klidu deník, nahrál fotky a všechny ty věci, které je na cestě třeba čas od času udělat, ale paní bohužel hned po prvním chodu zavírá, načež se mi jde omluvit, že musí na trh a že má pouze do sedmi. Byl bych si tu objednal klidně další tři takové chody, ale dnes mi není souzeno zde setrvat déle, a tak jdu zpátky na rušnou hlavní, kde natrefím na stánek s mými oblíbenými nudlemi. Zatímco v ostatních turistických restauracích bych měl za 80 bathů stěží jedno jídlo, tady mám za tuto částku hospodu plnou místních, dvě mísy nudlového vývaru s oříšky, kousky vepřového, hovězího a spoustou chutné zeleniny. Opět se potvrdilo, že kdo hledá, ten najde, a taky, že je snad nejhorší hledat hladový, to mám vždy tendenci vzít první, co mi přijde pod nos.
V noci se vracím na pláž a cestou se stavuju na policejní stanici, abych se „napráskal“. Bohužel tam není ten milý četník, co jsem ho potkal u milé Thajsky, ale je tady jiný, který mu volá, protože umí lépe anglicky než on a dokonce mi navrhuje, abych si kolo zamknul přímo o mříž u vchodu do policejní stanice. Co více si přát?
Na krásnou bílou pláž jdu tedy dnes v noci spát s naprostým klidem...
| |
|---|
| POLOŽKA | | |
|---|
| 70 | 43,75 |
|---|
| 44 | 27,5 |
|---|
| 20 | 12,5 |
|---|
| 20 | 12,5 |
|---|
| 100 | 62,5 |
|---|
| 30 | 18,75 |
|---|
| 100 | 62,5 |
|---|
| 80 | 50 |
|---|
| 464 | 290 |
|---|
