Když se ráno vzbudím, první, na co koukám, když otevřu stan, je psí čumák. A proč najednou teď vypadá jako hodné štěňátko, kterému bych nejradši hodil sušenku? Vy pacholci, kdybyste jenom věděli, co jste mi v noci připravili za peklo! Celej den, to se válíte v těch škarpách, ležíte u silnice jak mrtvoly a proč? Abyste si šetřili síly na noc, kdy se ochladí a nebohý turista zavítá k vám do kraje v blahé víře, že si odpočine. No, aspoň jste mi ukázali, co ve vás je a alespoň si na vás budu dávat pro příště hodně velkýho majzla.
Jak jsem řekl, ani ne tak díky mé iniciativě, jako spíš díky provokacím třetích stran, jsem dnes od sedmi ráno na nohou a dokonce od tři čtvrtě na sedm jsem již v sedle. To je rekord a na druhou stranu jsem za něj moc rád, protože budu moci využít ty dvě „chladivé“ hodinky ráno.
Dnešní den bych rozdělil do dvou částí. Do polední přestávky bych se chtěl dostat za město Tak, konkrétně do městečka Ban Tak, odkud se má vinout silnička do hor.
Asi po dvaceti kilometrech stavím u obchůdku, abych dokoupil vodu. Jaké je moje překvapení, když mě majitelka pozve ke stolu, nandá mi rýži a do druhé misky jakousi domácí zeleninovou směs s kuřecím. Je to od ní strašně milé, ale bohužel sním pouze tu rýži, směs je tak strašně pálivá a navíc nakyslá, že to nemůžu pozřít. Vymlouvám se na tu pálivost, samozřejmě... Ale opět, kolikrát se Vám to stane, ať už kdekoliv, že si jdete něco koupit do krámu a majitelka vás pozve na jídlo ke stolu...
Krajina je zvláštní, míjím velké úseky lesa, které jsou vypálené a vypadá to, že cíleně. Podobně, jako to dělají třeba na severu Austrálie, aby předešli obřím požárům, tak zakládají regulované požáry a navíc se tím i vegetace oživí. Faktem však je, že v tom vedru projíždět úseky spálené země, působí trochu až hřbitovním dojmem. No nic moc, na druhou stranu to zase nebylo tak dlouho.
Kolem poledne překračuju řeku Ping ve městě Tak. Nevím, jak to udělali, ale je tady tak třikrát širší, než v dolní části, nemělo by to být obráceně? Překračuju tedy řeku a pokračuju po levém břehu proti proudu po silničce 1107 do městečka Ban Tak.
První, co se mi za mostem přihodí je, že mi praskne zadní guma. Po dvanácté, v tom největším žáru není opravdu nic lepšího, než měnit zadní kolo, za zvědavého přihlížení kolemjdoucích. Alespoň je tedy zapojuju, protože kibicovat dokáže každej. Na zadní kolo používám před několika dny nově zakoupenou duši thajské provenience, tak jsem zvědav, jestli vydrží a jak obstojí. Když už jsem u těch prasklých duší, tak musím teda říct, že mám tentokrát lautr smůlu. Zatím jsem čistě dle statistiky píchl skoro každý den, a to se mi snad ještě na žádné cestě nestalo. No uvidíme, jestli ke mně bude osud v budoucnu milosrdnější a rozředí tuto nemilou statistiku.
Faktem je, že úsek z města Tak do Ban Taku, jedu opravdu na doraz. Vedro je příšerné, míjím úseky, kde je stínu opravdu málo, a tak musím zastavovat i po méně než pěti kilometrech, abych se trochu smočil. Ve skrytu duše jsem doufal, že se to třeba trochu zlepší s tím, jak se sunu k horám na severu, ale nevypadá to, ba naopak.
V jednu po poledni dorážím do mého dnešního půldenního cíle ve městečku Ban Tak. Jako první, si jdu někam sednout, protože jsem vážně hotovej. Malá rodinná restaurace, kde mají nudlovou polévku i rýži s kuřetem je pro tento okamžik ideální, svalím se k prvnímu stolu a objednávám si obojí. Toto je po delší době shodou náhod místo, kde mají internet, a tak toho využívám a dávám o sobě vědět.
Kolem třetí hodiny opět vyrážím. Čeká mě neznámá silnice 1175, která vede do hor a z níž mám strach. Na cestu si raději beru pět pet lahví vody (standardně vozím tři až čtyři) a jednu s vodou na polévání hlavy. Když si kupuju v obchůdku ještě nějaké kalorické zásoby, jako sušenky či bonbony, kdyby při šlapání do kopce došla energie, zeptá se mě pán z obchodu velmi dobrou angličtinou kam jedu. Vysvětluju mu směr na Mae Ramat, on jenom zaúpí, jako, že to budu mít těžké, ale potom říká: „Hele, ale oni tam mají kluci policejní post, vedle kterého je vodopád, to je asi dvacet kilometrů, tak je pozdravuj.“
Ihned za městem Ban Tak se zvedá první stoupání. Vím o tom, počítám s tím, ale přesto jsem překvapen neskutečným vedrem v tuto hodinu. Je totiž kolem čtvrté odpoledne a žár, namísto, aby se zklidnil, je ještě intenzivnější a v některých úsecích nemám pocit, že se blížím k horám, ale vybavují se mi momentky, když jsem třeba projížděl syrskou pouští a to bylo vedro, jako když na vás otevřou troubu. Přesně takové flashbacky mi jdou hlavou a já si říkám, vždyť jsem v Thajsku, nejedu pouští, že ne? Další věci, které si všímám, je vypálený les všude kolem kam až oko pohlédne. V těchto místech už by měla začínat přírodní rezervace Taksinmaharat, do které mířím, ale všude kolem je naprosto vyprahlý spálený les, který neposkytuje stín, neochlazuje a jenom z něj sálá žár.
S přestávkami ujedu odpoledne nějakých dvacet kilometrů, stoupání jsou v těchto podmínkách opravdu vražedná, a tak musím dělat přestávky každou chvilku, jinak to nejde. K večeru skutečně přijíždím k policejnímu stanovišti, kde se „kluků“ ptám, jestli si tu někde můžu postavit stan. Oni mě posílají rovnou k vodopádu, sjíždím tedy asi dvě stě metrů doprava k vodopádu, kde místní postavili vyvýšená místečka buď pro piknik anebo pro večerní přespání – jak je libo.
Okamžitě se jdu naložit pod nejbližší peřej, myslím, že můj rozpálený organismus po ničem jiném netouží. A musím říct jedním slovem - paráda, jen tak si po té dnešní šílené etapě ležet v tůňce a nechat se oždibovat těmi malinkými rybičkami, které na turistických místech okusují lidem nohy v akváriích za peníze. To je prostě skvělé.
Když mám všechno postavené, jdu za kluky na check-pointu poprosit, jestli náhodou nevaří, že bych klidně rád něco koupil. Ani jsem to pomalu nestačil vyslovit a hned už mě jeden z nich veze do nedaleké vesničky k příjemné paní, která mi udělá porci vynikajícího pat thai (skleněné nudle se zeleninou a arašídy) a ještě rýže se zeleninou k tomu, a to všechno s sebou. Paráda.
Horší je, když se podívám v jeho klimatizovaném Mitsubishi na teploměr, který ukazuje v 18.05 večer 37 stupňů ve stínu po západu slunce, a to v horách! Teploměr s sebou bohužel nemám, ale asi ho do budoucna začnu vozit, protože tohle už jsou teploty životu nebezpečné. Kolik dnes tedy mohlo být? 45 ve stínu? Nevím, ale správně jsem cítil, že už to je moc, a to jsem zažil průjezd pouští Karakum a Kyzylkum uprostřed léta, totéž v syrské poušti, takže mohu srovnávat. Co s tím? Zkusím jet zítra brzy ráno a uvidím, jestli se posunu někam do hor, kde už bude příjemněji, pokud se to bude stupňovat a bude stále tepleji, zbývá jediná možnost, a to ukončit tuto severní etapu a přesunout se na jih Thajska. Jenom připomínám, už v nížinách byla vedra těsně na hranici snesitelnosti, ale vidina příjemných hor, ve kterých se mírně ochladí, mě hnala dál, ale paradoxně jsem poprvé v životě svědkem opaku, tedy že je v horách ještě hůře, než dole v nížině. Částečně to lze vysvětlit tím, že zatímco dole byla všude kolem zelená rýžová políčka, řeka anebo banánovníkové či palmové háje, tady je to přesně naopak. Vlastně v krajině není (alespoň zatím) žádná prvek, který by přirozeně ochlazoval klima.
Jak jsem dnes zjistil – kombinace suchého vedra tak intenzivního, že když sjíždíte z kopce, tak vás to neochlazuje, ale spíš je vám ještě větší vedro a vysušuje vás to, prudkých stoupání, totálně vysušené vegetace neposkytující žádný stín anebo alespoň trošku chládek, to přestává být snesitelné i pro mě, a to projíždím Thajskem potřetí! Hlavně mě demotivuje ta vysušená vegetace a spálené lesy, jestli to takhle vypadá pokaždé v období sucha, tak to je tedy zlatá naše zima. Normálně jsem koukal za každým dalším kopcem, co vykoukl na obzoru, jestli je už porostlý bujnou vegetací anebo, zda na něm jsou opět jenom holé, pusté, suché, smutné stromy. Zatím beze změny.
| |
|---|
| POLOŽKA | | |
|---|
| 46 | 28,75 |
|---|
| 100 | 62,5 |
|---|
| 80 | 50 |
|---|
| 105 | 65,625 |
|---|
| 75 | 46,875 |
|---|
| 406 | 253,75 |
|---|
