V noci jsem se moc nevyspal, občas poštěkávali psi, ale hlavní vinou bylo opět teplo, postavil jsem si moskitiéru totiž v nešikovném závětří, a tak po zavření bylo uvnitř dost teplo, které opět polevilo až nad ránem. Jinak jsem se včera večer stal účastníkem zvláštního úkazu. Těsně po setmění jsem si byl koupit něco málo k pití a jídlu do nedalekého obchůdku. Když jsem se však vrátil zpátky, mělo kolem oltáře v místech, kde jsem měl moskitiéru i já, podobné sítě proti moskitům rozloženo dalších asi deset lidí.
Všichni byli velice přátelští, milí, dokonce mě zvali na nějaké jídlo, ale to už jsem byl vážně dost unavený, takže jsem se nepřipojil. Nevypadalo to, že by se jednalo o nějaký svátek, jako spíš možná o lidi bez přístřeší, které klášter podporuje, protože všichni využili místní sprchy a sociální zázemí. Mimochodem, všechno tu mají udržované v naprosté čistotě a v klášterních areálech bývá nesrovnatelně čistěji, než třeba v restauracích nebo kolem domů obyčejných Thajců.
Těsně před mým odjezdem přišel jiný mnich, velice přátelský, aby začal ranní modlitbu s přítomnými. Tiše se loučím a odjíždím. Vzhledem k okolnostem jsem už kolem půl osmé v sedle a musím říct, že je to ideální volba. Venku je božský chládek a jede se tedy jedna báseň.
Zastavuju v nedalekém převážně muslimském městečku Suk Samran, kde mám ostřížím zrakem jasně políčeno na jediné – na to výborné muslimské smažené kuře. Nedalo to moc práce, hned v prvním stánku na velmi rušném ranním tržišti ho připravují a musím říct, že se člověk musí nacpat hned, jak ho vykládají na rošt z oleje, jinak mi ostatní vyberou ty nejlepší kousky, je to mňamka a nejsem tu pravděpodobně jediný, který na ní má políčeno. U vedlejšího stánku ještě přikupuju karí rýži s vejcem, talířkem nakrájených okurek a vynikající pálivou marinádou, všechno dohromady mě nestojí víc než padesát bathů. Fantazie, tomu říkám skvělá snídaně ještě před tím, než se pořádně vrhnu na do zatáček. Na konci městečka spatřím malý obchůdek s věcmi pro kola, a tak se ptám na duše, už mi totiž zbývá poslední, mají rozměry, které potřebuju, a tak beru alespoň dvě.
Celé dopoledne šlapu překrásnou krajinou, vysoké hory porostlé bujnou vegetací, nádherná kombinace, když si jenom představím, že bych se třeba ještě pět dní trápil na severu a přišel o tuhle nádheru.. Ve městečku Khura Buri zastavuju jenom na chvilku, přesně na tři ledové koly, protože i když je deset dopoledne, sluníčko si vybírá svoji daň v podobě urputné žízně.
Opět k těm muslimům, v průběhu dopoledne jsem snad v každé vesničce viděl odbočku „Mas-Jid“, tedy z arabštiny „mešita“ a zatímco buddhistické chrámy jsem viděl dva, mešit, i když malinkatých, poctivě v každé vesnici jednu. To dostatečně vypovídá o poměru mezi místními náboženstvími. Na druhou stranu ve větších městech to zase vypadá víc klasicky thajsky, jako by muslimové především obývali venkov, ale uvidíme ještě, jak se to bude vyvíjet dál.
Dnes přišel osud přesně včas. Ve 12.01, přesně v tom největším žáru, v úseku bez stromů, mi praskne, tentokrát přední duše. Naštěstí se necítím vyčerpán, a tak to beru opět jak jinak, než sportovně, vyhrnu si rukávy a jdu se s tím poprat. Asi nemá cenu to vysvětlovat nikomu, kdo nikdy neměnil duši v terénu na kole obtěžkaném brašnami, když se nemá kde umýt, všechno musí vylovit z útrob bagáže, jedním krásným českým slovem – voser. Úspěch je, že tentokrát jsem „zastávku v boxech“ zvládl navzdory okolnostem ze 14 minut. Na Formuli 1 bych se asi jako service man neuživil, ale na thajském okruhu je to zatím výsledek nejlepší. Pokud mi už nadále budou praskat gumy pouze jednou denně, tak jsem v klidu.
Ve městečku se skoro až polynéským jménem Takua Pa, zarážím u rodinné hospůdky strašně milých Thajců, kteří mi dělají dva výborné vývary a pro kolu mi chodí přes ulici do obchodu přes to, že jim říkám, že si tam klidně skočím sám. Trošku jsem to dopoledne přespísknul, protože už teď v jednu mám ujeto přes devadesát kilometrů, ale to bude tím brzkým vstáváním, které mě vybičovalo k vyššímu výkonu právě díky rannímu chládku a snaze ho využít.
Kolem třetí odsud odjíždím v domnění, že bych teoreticky mohl být za hodinku na pláži Bangsak a tam už dnes rovnou zakotvit, jenomže to bych si však nesměl zajet jak prvňák. Po asi deseti kilometrech totiž teprve zjišťuju, že asi nejedu správně podle toho, že silnice, po které jedu, vypadá pořád jako zahrádka, všude květiny, upravené škarpy podél, zkrátka jako bych ani nebyl v Thajsku. Jenomže to nebyla „moje“ silnice, nýbrž nějaký průjezd městem, vracím se tedy na hlavní křižovatku, kde už jsem zase nějaký vyčerpaný a dostávám strašnou chuť na nějaké ovoce, takže jakmile spatřím stánek s melouny, ihned skřípou brzdy a jedna slaďoučká půlka ve mně rázem mizí, že ani nevím jak.
Cestou na dnešní vysněnou pláž poprvé za moje již letité cesty do Thajska potkávám prostého zemědělce, jak při krajnici rušné hlavní cesty, vede slona. Opravdu zvláštní pohled a není to žádná turistická atrakce, vypadá to, jakoby šli z pole. Po zhruba patnácti kilometrech, přesně, jak mi poradil pán z restaurace během oběda, přijíždím k odbočce na pláž Bangsak. V tuto chvíli pokaždé nastává chvíle napjatého očekávání, zda-li to tam bude takové, jaké bych si to představoval. Aaaaa?
Musím říct, že po dnešní více než sto dvaceti kilometrové etapě konečně dorazit na tak pěknou, dlouhou pláž s bílým pískem, co víc? Víc už si snad jenom přát, abych narazil na pohodového provozovatele restaurace, kterému nebude vadit, že si na pláži rozhodím moskitiéru a přesně toho nacházím. Jmenuje se Kón, je Thajec, malého vzrůstu, ale děsný pohodář a ryzí člověk. S ničím nemá problém. Třeba přijde a řekne: „Podívej, jaká máme hezká malá prasátka.“ A opravdu, běhají mu tu po pláži dvě malá prasátka, já si původně myslel, že jsou to psi, ale už to, že za mnou přijde, aby se podělil s takovou novinou, je prostě roztomilý.
Sluníčko má do západu ještě dobrou hodinu, a tak se vrhám do vln a celou hodinu si užívám krásné, teplé, rozverné vlnky, které mě jen tak ošplouchávají, zatímco já zpomaluji dech a dostávám se konečně do harmonického klidu. Musím říct, že jsem si nikdy neužil moře víc, než když k němu takhle z posledních sil na sklonku dne dojedu. Po té vší námaze, horku, překážkách a já nevím čím vším ještě, je to prostě zasloužená odměna, která přijde navíc v pravý čas, a to se ani nedá srovnat s tím, když je člověk u moře a to je pro něj jistotou, je tam celý týden nebo čtrnáct dní, a tak by logicky vyplývalo, že si ho užije víc. Já ne, pro mě má ta hodinka, pokaždé na jiné pláži, nesrovnatelně vyšší intenzitu. Naběhnu z posledních sil do příboje a zhroutím se do něj...
| |
|---|
| POLOŽKA | | |
|---|
| 20 | 12,5 |
|---|
| KUŘE | 30 | 18,75 |
|---|
| COLA | 15 | 9,375 |
|---|
| 30 | 18,75 |
|---|
| 140 | 87,5 |
|---|
| 115 | 71,875 |
|---|
| 45 | 28,125 |
|---|
| 200 | 125 |
|---|
| 60 | 37,5 |
|---|
| 655 | 409,375 |
|---|
