Ráno se probouzíme svorně již v pět hodin. Já jsem usnul někdy kolem deváté a poprvé jsem opravdu spal svých osm hodin, takže se kupodivu v pět probouzím plnohodnotně vyspalý, což se mi nepodařilo už hodně dlouho...
Riko spal prý méně, nějaké čtyři hodinky a necítí se úplně nejlíp. Dnes trháme rekord v nejčasnějším výjezdu, už po čtvrt na sedm vyjíždíme. Zapomněl jsem se totiž zmínit o tom, že tady vychází sluníčko strašně brzo, už kolem šesté je světlo, takže je brzké vstávání nejlepším způsobem jak si co nejvíc užít den. Po osmé už jsme ve městě Pakse a jelikož se jedná o správní středisko zdejší provincie s takřka 70.000 obyvateli, tak se naskýtá jedinečná příležitost k zařizování. Dvě věci potřebuju vyřešit urgentně, a to rozlepené sandály, protože jiné boty nemám a potom chci také koupit filmy do analogové zrcadlovky. Jako první přichází na řadu snídaně, na kterou se už oba doslova třeseme. Jsem překvapen jaké je Pakse turistické město.
Celou dobu až sem jsme neviděli cizince a tady vidíme guest housy, restaurace pro turisty a do jedné takové zcela výjimečně zapadáme i my, protože má na Laos až neobyčejně zajímavé menu. V první řadě jsou po Pakse rozesety takové malé bagetové stánky, kde je možné ochutnat pozůstatek koloniální Francie v podobě chutných baget. Podobné servírují i v této restauraci, čemuž nelze odolat, protože jsem o tom sice četl, ale doposud jsem nic jako chutné bagety po Laosu nikde nespatřil. Servírují je naplněné různými směsemi, ale opravdu zajímavou jsme si vybrali my, a to kousky kuřecího masa společně s orestovanou zeleninou, takže dressing bagety vlastně tvoří ta omáčka z orestované zeleniny a není tam tak nic potřeba doplňovat. Fantastické! K tomu ještě několik lívanců s medem, marmeládou a skvělý začátek dne je na světě.
Následuje návštěva nedaleké kavárny, kde servírují místní bolavenskou kávu, která se pěstuje na náhorní plošině Bolaven ve výškách kolem 1500 metrů jenom několik desítek kilometrů od Pakse a vyznačuje se čokoládovými tóny, servíruje se pak s kondenzovaným mlékem, které ji dostatečně dochutí i osladí, takže ani není potřeba cukr a je vážně skvělá.
Po všech těch slastných ranních zážitcích je potřeba zařídit i upadlou podrážku, bez které nemůžu pokračovat dál. Rozhodl jsem se, že se pokusím sehnat ve městě ševce, proč vyhazovat boty, když si je můžu nechat zpravit, říkal jsem si. OK, v první řadě se jdu zeptat na pár aktuálních informací do místního turistického střediska nedaleko, kde očekávám alespoň základní angličtinu. V tom jsem se nespletl, mladík je nejlépe hovořícím Laosanem, kterého jsem doposud potkal a velmi ochotně mi vysvětluje vše, co potřebuji vědět, dokonce mi i vysvětluje místo, kde je údajně místní švec. Údajně.. Když na místo dorazím, samozřejmě tam žádný švec nikde není, začínám se ptát okolních prodejců v krámcích a tím se začíná roztáčet kolo, které bych snad nejlépe charakterizoval jako scénu s animovaného filmu Deset úkolů pro Asterixe. Spočívá v tom, že Asterix je postaven před úkol dostat podepsaný formulář v domě, který je mistrně nazván autory "Dům, kde se zatmívá rozum", kde je hnán od jednoho okénka ke druhému a musí stále vyplňovat formuláře pro formuláře donekonečna až se mu z toho, mírně řečeno, zatemní rozum a ve filmu z toho skoro zešílí. V mém případě mám k dispozici město a v něm různé lidi, ptal jsem se majitelů krámků, na recepcích v hotelích, v turistickém centru, na tržnici, v prodejnách s obuví, zkrátka jsem tomu dal absolutní maximum a dvě a půl hodiny svého času. Nedovedu si představit výmluvnější obrázek než když před vámi zastaví zoufalý zpocený cyklista s obtěžkaným kolem a kdybyste mu nerozuměli ani slovo a on vám ukázal půlku upadlé podrážky, sepnul ruce k sobě a zoufale vykulil oči, věděli byste o co vás asi žádá? Výsledek v Pakse: 70 % lidí se mně smálo, prostě jenom kývali hlavou, načež já ukazoval rukama, jestli mám jet tam anebo tam, zase se usmáli a pokývali hlavou, 20 % vůbec nereagovali, podívali se na mě, a pak si šli něco vyřizovat do krámku bez náznaku snahy, 10 % mi třeba nakreslilo plánek, když jsem jim dal papír a tužku do ruky. Kam si myslíte, že jsem se s ním dostal? Když přijedu v půl jedenácté do kavárny za Rikem, který na mě zcela přirozeně spustí: "Kde seš?" Začnu ječet, vykládat příběh a on se mě snaží uklidnit, do toho nejlepšího přijde servírka, kterou se při té příležitosti také ještě začnu ptát, ona se mi snaží vysvětlit svoji verzi kam se schoval místní švec, načež já jí začnu celkem radikálně komandovat, protože už je padesátá se svojí verzí, jestli si je jako jistá a tak. Riko se mě snaží mírnit slovy: "Co děláš, ona za nic nemůže..", ovšem on nezná celý tento příběh o městě, kde se zatmívá rozum. Každý příběh by měl skončit happy endem, a tak nakonec jsem i já svého ševce sehnal v tomto městě, kde se zatmívá rozum. Je třeba dodat, že svoji práci odvedl na pohled dobře, ale to prokážou koneckonců až následující stovky kilometrů.
Mimochodem, během toho, co mi spravoval boty, tak jsem se byl projít po nedalekém tržišti a narazil jsem tam na vskutku zajímavé exponáty, jako bylo tričko pro turisty s Adolfem Hitlerem vystavené přímo do ulice jako "horké zboží"..
Po návratu s Rikem řešíme aktuální rozhodnutí, zda pokračovat dále Laosem až do Kambodže, nicméně zde se rozcházejí informace z našeho průvodce Lonely Planet s informacemi od místní turistické kanceláře v tom, zda lze přímo na přechodu získat víza či nikoliv. Potom připadají do úvahy ještě další okolnosti, a sice aktuální zdravotní stav, respektive to, jak budeme postupovat v nevyzpitatelné Kambodži, pokud se Rikovi zhorší stav s nohou, absence věrohodných informací o tom jak to vypadá za přechodem v povodí Mekongu na kambodžské straně, a to nás vede k rozhodnutí překročit zde poslední most přes Mekong a dále pokračovat ke hranicím s Thajskem. Pokud by se situace radikálně stabilizovala, máme možnost ještě na jednom přechodu se do Kambodži podívat, ale zatím bude po všech stránkách bezpečnější a rozumnější pokračovat thajskými příhraničními oblastmi podél kambodžských hranic, kde budeme navíc projíždět několika národními přírodními parky a cestu si tím rozhodně nijak nezkrátíme, ale pouze jí učiníme bezpečnější.
Po překročení mostu laosko-japonského přátelství přes řeku Mekong se ještě snažíme na druhé straně najít cestu do prastarého města Champasak, kam jsme si chtěli zajet a naleziště prozkoumat. Přestože cesta byla v mapě vyznačená, tady končí po několika kilometrech prostě uprostřed pralesa na druhém břehu Mekongu, tak se vracíme zpátky přes dvoukilometrový most zpátky do Pakse a pokračujeme po druhé straně s tím, že bychom asi po třiceti kilometrech zastavili a na druhou stranu se přeplavili pomocí trajektu, ale poté, co strávíme asi hodinu na obědě, zjišťujeme, že návštěvní brána zavírá již v 16.30, takže jej dnes nemáme ani náhodou šanci spatřit. Čekat do druhého dne, a pak se znovu vracet už se nám nechce, a tak se vracíme opět zpátky do Pakse, tentokrát už potřetí. Frajer u brány mostu na nás kouká s úsměvem na rtech, že jsme se asi zbláznili anebo jestli třeba netrénujeme na mostě nějakou časovku tam a zpátky. Mimochodem oběd v čínské restauraci, který obsahoval 2 x hovězí se zeleninou, rýží a k tomu mísu restované zeleniny s mořskými plody, vše dost pálivé a k tomu asi 10 sodovek, nás přišel na 100.000 kipů, cca 200 Kč.
Na druhém břehu řeky Mekong se ráz krajiny změnil jako prásknutím biče. Palmy a bujnou vegetaci vystřídaly spíš listnaté stromy a krajina celkově tak trochu zpustla, rozhodně půvabněji vypadala cestou na silnici číslo 13. Když říkám, že se krajina změnila, totéž rozhodně neplatí o lidech. Po několika náročných etapách, které jsme vyměnili jenom za pár krátkých přestávek, se dostáváme do finále dnešního dne, slunce je už dávno schované za mraky, avšak ne úplně za obzorem, takže je nejvyšší čas najít místo pro stan anebo prostě něco pro přespání. Je třeba podotknout, že míst, kde by to šlo, opravdu není mnoho. Krajina je intenzivně obdělávaná, a tak stavět si stan do rýžových polí anebo uléhat do bahýnka společně s vodními bůvoli asi není snem nikoho z nás.
Jako první zkoušíme místo, které z dálky připomíná benzínovou stanici, ale po příjezdu se z toho vyklube jakási stanice pro kamiony, kde zevlují místní úředníci, mající uniformy podobné policejním v rozvěšených hamacích. Přijedou dva uřícení cyklisté a s prosebným výrazem na tváři jim vysvětlujím zda by si mohli postavit stan někde poblíž. Jelikož jsou již už obeznámeni s místní, velmi mírně řečeno, pomalejší chápavostí, ukazují jim objekt, o kterém je tu řeč (stan), dokonce na svítícím displeji digitálního fotoaparátu, který musejí při vší únavě pracně vytáhnout z bagáže. Následuje něco jako dotaz s rukou ukazující na místo, kde bychom si jako představovali, že by to pro nás bylo ok. Následuje porada místních. Když už chvíle začíná být neúnosně dlouhá, vybízíme k odpovědi a co následuje? Zamítavé zakroucení hlavou.. To by se člověk po... Co po nich chceme tak těžkého? Nikomu by to na té louce nevadilo, ale to je opravdu zbytečné řešit.
Pokus druhý spočívá v tom, že se vrátíme asi půl kilometru zpátky, kde jsme míjeli něco jako chatičky, které vypadaly na guest house, ale nechtělo se nám zde platit. Slunce už je za obzorem, situace začíná být kritická. Ano, je to přesně tak, chatičky k pronajmutí, vjedeme tedy na dvůr, kde je nějaký mladík, a tak se ho začneme ptát a opět se opakuje scénář ze včerejšího večera. Namísto toho, aby se s námi snažil komunikovat, tak nás vůbec nevnímá a snaží se před námi skoro utíkat, v takovou chvíli si už člověk přestává brát neustále servítky, úsměvy.. jdeme za ním a vybízíme ho, aby s námi šel, opět vysvětlujeme, ukazujeme fotky, ukazujeme na chatky, gestikulací jasně dáváme najevo, že tam chceme spát, on se stále přitrouble usmívá, o každou reakci musíme doslova bojovat, když se k tomu připletou asi další tři lidi a situace se nemění, ztrácíme trpělivost a odjíždíme. Nedokážu pochopit jak je možné, že se lidi v turistickém zařízení, které je určeno k přespání lidí a v žádné chatce nikdo není, nedokážou, byť rukama nohama domluvit na ubytování. Projel jsem přes čtyřicet zemí a tohle se mi nestalo nikde. Přestože je už skoro tma a do hranic zbývá ještě skoro deset kilometrů, Riko se nabízí, že tohle už bylo přes čáru a kdyby měl chcípnout, tak ho tu dnes už nikdo neuvidí. Opravdu nejsem proti.
Pokus třetí. Cestou Ríšovi už síly opravdu docházejí díky jeho noze a taky tomu, že dnes jsme měli spíše odpočívat a v jedné osadě asi pět kilometrů před hranicí vybízí, abysme tady zastavili. Fajn. Ptám se kluka u silnice, který vypadá nejinteligentněji, má slušné oblečení, mladý, snad by mohl pochopit. Opět stejná procedura, ukazujeme, gestikulujeme, protože naproti přes silnici je velké prostranství něco jako obecní dvorek, na kterém se pasou krávy, kde bychom nikomu nevadili ani náhodou. Po celé proceduře konečně jako první dnes přitakává, tak hurá, říkáme si a jdeme na druhou stranu stavět stan. Když vybereme skoro po tmě místo a chceme začít stavět, přijíždějí nějací chlapi na mopedech, někdo i v uniformě, ale jen tak se tu potulují, ne že by je někdo za námi poslal, a tak navrhuji, abychom se jich pro jistotu ještě zeptali, abychom měli jistotu, že je to opravdu ok. Ptáme se tedy a jaképak odpovědi se nám asi dostane??? Svorné zakroucení hlavou.. A pryč! Tohle byla poslední kapka. Po tmě dojíždíme ke hranici, Riko z posledních sil, s třesoucí rukou vyplňuje výstupní formulář a hurá zpátky do Thajska. Je smutné to takto říct, ale z lidského pohledu je náš zážitek plný spíš než zklamání, nepochopení mentality těchto lidí.
Po diskusi s imigračním úředníkem o vstupních formalitách se dostáváme i k tématu proměnění zbylé sumy laoských kipů na thajské bathy, načež s úsměvem zakroutí hlavou, jakoby říkal: "To tady nevedeme". A opravdu, po překročení laosko-thajské hranice má člověk pocit jakoby přejel ze západního Německa přímo hranici s komunistickým SSSR. Během chvilky máme k dispozici klimatizovaný pokoj s prostornou postelí a koupelnou za 300 bathů, 150 Kč pro dva. Dnes si ho zasloužíme.
PRŮMĚRNÁ RYCHLOST: 17,7 KM
MAXIMÁLNÍ RYCHLOST: 40 KM
VÝDEJ KALORIÍ: 1140 CAL
ČISTÝ ČAS V SEDLE: 5 H 7 MIN
DENNÍ VZDÁLENOST: 91 KM
CELKOVÁ VZDÁLENOST: 354 KM
