6. S bráchou na kole po jihovýchodní Asii - Laos, Pakse

      Dnes ráno se probouzíme hodně brzo, už před šestou, což je způsobeno tím, že ani já, ani Riko v noci moc nespíme. Přece jenom tělu bude ještě nějakou dobu trvat než si zvykne na vysilující zátěž, spaní venku na matraci (která je jinak vážně skvělá a přestože je celkem těžká, rozhodně stojí za to jí na podobný výlet vzít) a samozřejmě brzké chození spát. Kdy se mi za poslední léta stalo, že bych chodil spát v osm, člověk prostě neusne. Zbývá jen doufat, že si postupně tělo navykne na pravidelný rytmus a v noci budeme už jen v klidu zařezávat.

      Další, co hned po ránu musíme řešit je, že Ríšu v noci začala chytat jeho "oblíbená" noha, na kterou trpěl už před odjezdem. Nejhorší na tom je, že nevíme, zda se mu to po několika kilometrech nezanítí a nebude s tím třeba ani moci chodit. Oba z toho máme těžkou hlavu, ale nakonec nacházíme řešení. Pokud by k tomu opravdu došlo, tak zastavíme jeden z mnoha kolem projíždějících autobusů, domluvíme se na místě, kde Ríša vystoupí, zakotví, postaví stan a počká na mě na nějaké restošce u silnice, ve kterých zde posedáváme. Tento postup pak budeme opakovat tolikrát, dokud se jeho stav nezlepší. Pokud by došlo k radikálnímu zhoršení, tak připadá ještě varianta, dojet autobusy přes Kambodžu až do Thajska na naše vysněné pláže, ale to je úplně ta nejkrajnější varianta, ke které, doufám, nedojde.

      Ani jsem se nezmínil, že jsme již několikrát míjeli oblíbenou kratochvíli Laosanů - kohoutí zápasy. Pozná se to vždy podle obrovského shluku lidí poblíž silnice a obrovského řevu fandících přihlížejících..

      Dnes jel Ríša první, já si tu doufám, dnes ráno, posedím u čaje a dopíšu si v klidu denník, Ríšu asi po dvaceti kilometrech dojedu a dáme společnou snídani. Doufám, říkám záměrně proto, že se opět opakuje scénář s poněkud ležérní laoskou mentalitou. Vypadá to takhle.. přijde "zápaďák" do laoské restaurace a objedná si čaj. Tentýž, který měl včera k večeři, klučina přitaká, jakože v pohodě, všemu rozumněl, no problem. Nic. Tak si zápaďák po deseti minutách opět najde laoského mladíka, ten znovu několikrát přikyne na znamení, že ano, všemu rozumněl a opět nic. Po třetí už ho musí dotáhnout k místu, odkud bral včera teplou vodu a ukázat mu na konkrétní konvici, do které je potřeba vodu nalít, aby tak mohl vzniknout čaj, pak konečně přichází vytoužený nápoj. Opět se mi chce srovnávat to se socialistickým Československem, ale musím se zastavit, protože tohle je jejich kšeft, ne státní, takže na té "laoské povaze" asi opravdu něco bude..

      Zcházíme se po patnácti kilometrech u malého občerstení, kde si dáváme kávu. Dnes se mi jede skvěle, stejně tak i bráchovi, kupodivu, tedy až dosud.. U malého občerstvení už zdálky voní pečená kuřata, tedy půlky pečených kuřat, zvláštně pečených naplacato. Volba je jasná, protože kuřecí pečínku jsme tu ještě nechutnali, tak si objednáváme 3 x pečenou půlku kuřete, k tomu 5 x plechovku pepsi na doplnění cukrů a 2 x malou balenou vodu. Kuře je celkem dobré, ale musím předeslat, zdejší kuřata jsou minimálně poloviční. Když si dám u nás půlku kuřete, tak mám co dělat, abych jí spořádat, zdejší kuřecí stejně jako ostatní masa, je skoro jako zvěřina, protože zvířata nejsou chovaná v nějakých velkokapacitních velkochovech a cpaná kdečím, ale opravdu doslova každé zvíře, vodním bůvolem počínaje, přes prasata, krávy, až po slepice, se zde doslova poflakuje na silnici, ve škarpě či na poli a živí se tím, co mu přijde pod nos. Prosto jsou šlachovitější, maso je chutnější, ale člověk se tolik nenají. Riko vyjíždí o chvilku napřed, aby jel v klidu a udělal si náskok, zatímco já si rád v klidu dopíšu deník. Jaké je moje překvapení, když se při placení dozvím, že snídaně nás stála 86.000 kipů,tedy 172 korun? Dobře, na české poměry, pokud by to bylo české kuře s přílohou a výše zmíněnými nápoji v restauraci, by to bylo v pohodě, ale když si to člověk přepočítá na sousední bathy, tak mu vyjde zajímavá sumička a sice 350 bathů a za tu cenu bychom měli po celém Thajsku královskou večeři o několika chodech. Tohle mi přijde opravdu přehnané a ještě mě dopálilo, když mi ve stánku opodál chtěli prodat 1,5l vodu za 20.000 kipů, tedy cca za 40 korun, to jsem si zanadával a šel si ji koupit kousek vedle za tradičních 5.000 kipů, cca 10 Kč.

Cenu této snídaně příčítám faktu, že jsme byli v takové té osadě, kde většinou zastavují dálkové autobusy, je tu více stánků a tím i více otřelejších "podnikatelů", kteří to prostě rádi zkoušejí. Ponaučení pro příště - v těchto místech nejíst anebo si nechat napsat cenu na papír předem, i když i to vysvětlit skoro vždycky zabere pár minut..

      Směrem do města Khong Sedon se jede naprosto skvěle, vítr občas celkem zabere i do zad, takže to pěkně ubíhá. Tentokrát se dělá opravdu tropický den, což mi vyhovuje, protože jsem měl ty problémy s chladnějším větrem na krk a dnes mohu jet klidně v tílku - paráda. Ríšovi se jede, údajně od té snídaně, dost těžko, což plně chápu, protože pokud někdo nebyl zvyklý jezdit celý den v tropickém vedru a nějaké takovéto destinaci, tak neví, o čem mluvím. Za městem Khong Sedon se rozevírají krásné výhledy na hory rezervace Phu Xteng Thong a po pohádkové projíždce rozlehlými planinami přijíždíme už po jedná hodině a sedmdesáti kilometrech k naší původně míněné zastávce na oběd, na který však nikdo z nás nemá v tom vedru ani pomyšlení. V chládku trávíme cca hoďku a půl, a pak následuje poslední večerní etapa, která je dnes dost zničující, protože slunce opravdu praží přímo proti nám a jelikož jsem se lehce spálil, oblékám si ihned dlouhý rukáv a obličej halím do trička, co to jde, protože spálení na začátku jsou vždycky ta nejhorší a dovedou ukrutně znepříjemnit další cestu. Po zhruba pětadvaceti kilometrech se společně doplazíme na dohled od města Pakse, cíle našeho třídenního putování a snad jediného většího města (68.000 obyvatel) v této oblasti, kde bychom rádi před cestou do Kambodže doplnili pár věcí a třeba se mrkli na internet. Když máme tento první úsek už skoro za sebou, chtěl jsem poznamenat dosavadní obráek o Laosu. Přemýšlel jsem jaké to asi musí být třeba v horách cca 200 kilometrů odsud na východ, kde se nacházejí obrovské rozlohy pralesa, když hlavní spojnice vypadá jako vesnická okreska a de facto všechny cesty, co z ní odbočují, mají nezpevněný povrch.

 I tady máme potíže sehnat víc než jeden druh jídla v jedné hospodě, co tam někde v horách? Tam si dovedu představit jet pouze vybaven se vším jako na expedici, protože spoléhat se v těchto končinách třeba na to, že si tam někde koupím jídlo, je dost směšná představa. No, musí to být dost dobrodružná výprava do jakýchkoli méně probádaných končin této země..

      Tentokrát zastavujeme u skupinky chatek, které slouží jako ubytovna pro místní u malého jezírka, kolem kterého jsou rozesety mola přímo nad vodou. Hmm, na molu nad vodou by se to ale spalo, říkáme si oba... Vjedeme dovnitř, snažíme se někoho zeptat a opět tradiční laoská netečnost. Nikdo k nám nespěchá, nikdo nemá zájem něco řešit, člověk si to tu musí pokaždé vybojovat sám a když si myslí, že to má, tak je všechno jinak. V první řadě je těžké vůbec rozpoznat s kým se máme domluvit, protože když k někomu začneme mluvit, on klidně odchází pryč. Jedné dívčině rukou ukazujeme na molo a několikrát spojenými dlaněmi pod hlavou naznačujeme spánek, jako že tam chceme spát. Dívčina nás pozoruje jak tam jdeme, vídí nás si tam rozdělávat moskitiéru, nafukovat matraci, potom se ptáme, kde se tu můžeme osprchovat a přeprat si prádlo, to taky taky pozoruje, a asi po půl hodině, když máme na molu vše postavené, začne ukazovat, jako že ne, že se spí v chatce a nechce odejít. To by se člověk zbláznil, když se tohle dozví úplně hotovej jako poslední věc. Říkám bráchovi: "Ignoruj jí, směj se a dělej, že nerozumíš, nikam se stěhovat nebudeme, na to už nemám." Po chvíli odejde se strašně ustaraným výrazem, jakoby měla dostat od někoho hrozně vynadáno, když nás tady nechá přespat. Jdeme za ní a ukazujeme jí, že si chceme objednat jídlo, pítí a pochopitelně tady míníme nechat královský účet. Opět nám vůbec nerozumí, i když se jí to snažíme ukazovat rukama nohama, ukazujeme na ryby v ohrazené síti, které mají v jezírku a rukama gestikulujeme jakože chceme jíst - opět bez šance. Jdeme si tedy sednout ke stolu, kde čekáme, co se bude dít. A neděje se samozřejmě nic. Jdeme za ní tedy ještě jednou a po chvíli nám přinese pití, tak sláva, říkáme si, jenomže potom se opět neděje nic. Když už se smráká natolik, že nevidím na notebook, dochází mi trpělivost, beru do ruky průvodce s předepsanými laoskými jídly a jdu je nějaké starší paní ukázat. Ta konečně pochopí, že si tu chceme objednat a taky účel proč jí ukazuju výběr. Konečně!!! Prochází tedy seznam a ukazuje mi, co z toho mají. Shodujeme se na rybě, smažené rýži a smažené zelenině. Deal! Situace se postupně jak nám přinášejí další začíná otáčet k lepšímu a dokonce je vidět i něco jako úsměv. Večeře však stále v nedohlednu, stále někdo ležérně přechází kolem, ale pořád nikdo nepřináší jídlo, jak jsme oba vyčerpaní, tak už se nám obrací kudla v kapse. Jaké je naše překvapení, když asi po hodině začnou nasit na stůl. Křupavá smažená zelenina s delikátní omáčkou, vynikající smažená rýže a ryba z jezírka, kterou sotva oba sníme. Jediné, co tomu vytknout je, že ta ryba nebyla vůbec ochucená, jinak čerstvoučká a křehká - takže úúúfff, nakonec to vyšlo, i když jsme chvílemi už ani nedoufali. K tomu si dáváme místní pivo značky Beer Lao a závěrečný účet? 2x smažená rýže, 1x zelenina, 1x ryba, 4x pivo, 4x pepsi, celkem 176.000 kipů, cca 352 korun (i s postavením stanu). Nedlouho po večeři se jdeme natáhnout na snové lůžko a spí se na něm nad vodou vskutku báááječně.

PRŮMĚRNÁ RYCHLOST:     22,3 KM

MAXIMÁLNÍ RYCHLOST:    40 KM

VÝDEJ KALORIÍ:         1489 CAL

ČISTÝ ČAS V SEDLE:     4 H 15 MIN

DENNÍ VZDÁLENOST:      95 KM

CELKOVÁ VZDÁLENOST:    263 KM