5. S bráchou na kole v jihovýchodní Asii - Laos

      V noci jsem se tedy moc nevyspal, protože mám ještě přehozený biorytmus, na rozdíl tedy od Rika, který spal jako když ho do vody hodí. Navíc jsem se probudil o půl noci a měl příšerný hlad, který mě soužil další asi tři hodiny a nebylo čím ho utišit, protože nikde tu nic není a s sebou nemáme ani suchar, takže  ponaučení pro příště.

      Ráno nás při balení pozoruje malá dívenka, ale jinak se nikdo nepřijde rozloučit. Zabaleno máme na první štaci až obdivně rychle, už v půl osmé ráno sedíme na kolech a jedeme urazit první hodinku před tím  než si někde dáme snídani. Krajina se mírně zvlnila, ale vítr už nefouká přímo proti nám, takže se jede příjemně a pěkně to ubíhá. Milé je, že všichni zdraví a mávají snad zpoza každého rohu, laoský pozdrav "savatdý" je všudypřítomný, kravky v malých stádech se neustále courají přes silnici, zkrátka je na co se dívat. Po 24 kilometrech dorážíme do menší osady a zastavujeme u jednoho z krámků na snídani. Původně jsem si představoval sladkou snídani, kvůli cukrům, které jsou zejména ráno potřeba, ale u stánku nic takového neměli a byli jsme oba dva příliš hladoví na to, abychom ještě po něčem pátrali anebo tak zhýralí jíst tady sušenky. Všiml jsem si jedné věci týkající se místních restaurací nebo spíše stánků. Většina z nich je vážně maličká, vejdou se sem zpravidla sotva dva stolky a většinou mají pouze jedno jídlo, a tím bývá nudlový vývar. I když jsme se snažili ukázat jídelní lístek z průvodce psaný v laoštině přímo jejich písmem, stejně jsme po pěti minutách skončili u hovězího vývaru. Zároveň ale musím dodat, že vývar byl naprosto bez chyby a za dvě velké porce polévky s hovězím a krabím masem, velký tác zeleniny, 3 pepsi a konvici čaje platíme, svěšte div se - 35.000 kipů, tedy 70 kč. Nicméně přesto se na oběd pozorně rozhlédneme po všech jiných restauracích s cílem najít pokud možno takovou, kde by vařili také nějaká rýžová jídla, případně ryby. Jo a ještě jedna věc je zajímavá, o finanční stránku rodinného rozpočtu se tu starají ženy, paní vesele kasírovala, kdežto pán nás obsluhoval v zástěře ..

       Začíná odpolední etapa a jak navrhl Riko, rozdělujeme ji na čtyři menší po deseti kilometrech, kdy si vždy na chvíli vydechneme. Tato taktika se ukazuje jako velmi rozumná vzhledem k postupnému zvedání odolnosti a fyzické zdatnosti na cestě. Co se týče nějakých obchůdků, tak vše se odehrává v malinkých "koloniálcích",  které má většina domů u cesty pod domem na přilepšenou a někdy k tomu i něco uvaří. Něco jako klimatizovaný obchod sítě 7Eleven rozesetých po celém Thajsku anebo restaurace či kavárny, třeba s přístupem na internet, tak to jsme tu zatím nespatřili ani jednou, ale to je na tom právě to krásné a autentické, že to tady není ještě zkaženo turistickým byznysem.

       Doposud jsem se vlastně ani nezmínil o naší cestě, tedy kam vlastně směřujeme a proč. Původně jsme totiž měli v plánu jet na sever Laosu, přímo do laoských centrálních pohoří, ale vzhledem k nízké teplotě ve městě Mukdahan a zkrácené době, kterou můžeme v jihozápadní Asii strávit, jsme se rozhodli, změnit plán. Kdybychom jeli na sever Laosu, jenom přejezd země by nám zabral nejméně čtrnáct dní, pak by nám další týden trvalo, než bychom se ve Vietnamu dostali k moři, což už by byl de facto čas našeho odletu z Bangkoku a k tomu bychom měli před sebou skoro 2000 kilometrový přesun a Kambodžu, kde bychom díky časové tísni nemohli spatřit vůbec nic. Volba padla tedy na směr jih, pomalu se dopracovat do nejjižnějšího cípu Laosu, odkud se dostaneme do Kambodže a přes tamní pralesy a deltu Mekongu k prastarým chrámům Angkoru a nakonec do thajského ráje na jihovýchodním pobřeží s běloskvoucími plážemi s názvem Trat, kde by nám ještě nakonec mělo zbýt několik dní na relax a prozkoumávání místních pláží. To všechno bychom měli zvládnout na kole. Tedy odsud až tam bez nějakých dlouhých přesunů autobusem či vlakem, což má svojí logiku i jasnou motivaci. Sever Laosu je pro mě snad ještě lákavější kvůli horám, nicméně cesta by byla velmi náročná a hlavně nemáme záruku, že by tam bylo vůbec teplo a to je jeden z hlavních důvodů proč jsme sem jeli...

      Následuje první dnešní etapa k asi deset kilometrů vzdálené první mezi zastávce. Záměrně neuvádím jména vesnic, jak mám obvykle ve zvyku, protože jsou jednak těžko zapamatovatelná a potom si většinou místo pro odpočinek najdeme až když se nějaké vhodné objeví, bez ohledu na cedule. Naše cesta pokračuje po hlavní silnici číslo 13, spojující sever a jih země, i když slovo hlavní silnice bych dal opravdu do uvozovek a spíš bych jí popsal jako naše okreska druhé až třetí třídy. Příjemný je zejména provoz, který je přijatelně hustý, respektive nevím co bych za takový dal minulý rok na cestě Thajskem a ještě má další specifický rys - je tu minimum aut, skoro všichni jezdí na skútrech anebo na zvláštních místních upravených traktorech. Je úsměvné pro středoevropana pozorovat jak tu na skútrech jezdí i malé děti, a to bez helmy, pouze ve vietnamkách a šortkách, zatímco na traktorech, které mají obrovská přední řidítka a vozík, jezdí celé rodiny o několika generacích.

       Po rychlém osvěžení spojeném hlavní s doplněním vody a krátkém odpočinku, se opět přesouváme dál. Cestou míjíme dva přítoky řeky Mekong, která se klikatí sice podél silnice, ale stále je v uctivé vzdálenosti dvaceti až třiceti kilometrů, takže ho nemůžeme přímo pozorovat, ale to by se (alespoň podle mapy) mělo na dolním toku změnit. Oba jsou široké jako Vltava a brázdí si hluboká údolí s písčitými břehy. Na poslední krátké zastávce před obědem už nám oběma dochází energie, a tak z posledních sil nacházíme obchůdek, kde okamžitě zastavujeme na doplnění cukrů v podobě sójového mléka, nějakých limonád a pár sušenek, což nám stačí na dojetí k místu, kde zakotvujeme na polední menu. Ve městečku Ban Xenuan máme již v nohou úctyhodných 67 kilometrů a zde nacházíme vysněné místo servírující více než jeden chod, mající i příjemné posezení a dokonce s trochu anglicky mluvící obsluhou. Všichni jsou strašně přátelští, snaží se nám vyhovět a smažená rýže s místními krevetami či kuřecím masem a zeleninou, patří k tomu nejlepšímu, co jsme v Laosu jedli. Po chvíli k nám přijde pan otec a patrně dědeček a začnou se družně bavit anglicky, samozřejmě velmi prostými, ale přeci jenom je to doposud jev v Laosu naprosto nevídaný. Taťka nám nakonec prozradí, že jsou křesťanská rodina, což přesně odpovídá tomu, co jsem se dozvěděl při přípravách na tuto cestu a sice, že laoských křesťanských rodin je jen hrstka, ovšem patří k těm nejvzdělanějším. Tvoří je většinou potomci koloniálních úředníků ještě z dob francouzské Indočíny a velmi dbají na vzdělání, což se nám potvrdilo i v tomto případě. Cena za 3 pepsi a dvě jídla je 45.000 kipů, tedy 90 korun.

      Dnešní závěrečná etapa je dost náročná, posledních asi patnáct kilometrů hledáme místo na spočinutí, kde by byla zároveň alespoň nějaká malá restoška, světlo, stůl a možnost si dopsat, případně stáhnout fotky do kompu. Celkem se nám zamlouval písčitý břeh u menšího vodopádu po cestě, jenomže jsme při sobě neměli žádné zásoby, voda už docházela, a to by nebyl moc příjemný večer, i přes to, že místo to bylo kouzelné. Jedeme ještě o kus dál, ale stále se nám nedaří najít vhodné místo, protože jak jsem se již zmiňoval, ne všude se tu dá postavit stan s ohledem na terén, pokud tím myslíme volnou krajinu a co se týče lidských příbytků, u většiny z nich je doslova skládka, takže také není moc kam. Těsně před soumrakem míjíme malý krámek, ale opět kolem není moc místa a navíc nás paní posílá dál. Když dorazíme do další vesnice, situace je kritická, jsme oba už k smrti unavení, slunce za obzorem a když je člověk propocený, ulepený a špinavý po celodenní dřině, tak chce mít večer alespoň chvilku na odpočinutí. Nerad bych, abychom dnes skončili někde ve škarpě u příkopu. Na obzoru se náhle ukáže spásný symbol - benzínka. Zrychlujeme a za banerem označujícím místní benzínky, se vyloupne malá restaurace, ideální místo. Konečně! Spíš než se ptáme na místo pro stan, oznamujeme to lidem z krámku, oni tak nějak přikyvují, jako že je to asi v pohodě, ale paní, před jejímž domem stan stavíme se netváří dvakrát nadšeně. Nevadí, jsme tak unavení, že jsme i připravení na variantu, že když by teď přišla, abychom si stan sbalili a odnesli, přemístíme ho na druhou stranu silnice. K tomu naštěstí nedochází, a tak si můžeme vychutnat poklidný večer i s jídlem. Opět však narážíme na nedorozumění. I když ukážu místnímu klučinovi, seznam všech laoských jídel z průvodce, aby mi z toho ukázal, co má, on ukáže na smaženou rýži s vepřovým masem, já přitakám na znamení souhlasu, ale on namísto toho přinese dva nevelké talířky rýže a k tomu jeden talíř (asi jako napůl) uvařeného vepřového. No nic, jsme už oba unavení na jakékoliv vysvětlování, rozdělujeme porci a po chvíli jdeme spát protože tady to chvilku po sedmé večer už zavírají, a to i přesto, že jsme hned u silnice, takže by tady klidně mohli vydělat slušné peníze. Všechno mi tu přijde opravdu absolutně tržním prostředím nepolíbené. Ještě bych to pochopil, pokud by tyhle krámky či malá bistra byla součástí centrálního hospodářství jako třeba v Československu, ale tak to tady není, drobné živnosti jsou povoleny.

Asi to má trochu něco společného s úslovím, které jsem četl v průvodci a které pochází od koloniálních Francouzů: "Vietnamec zaseje rýži, Kambodžan se kouká jak roste a Laosan poslouchá jak roste." Laosané prý také často říkají: "Příliš mnoho práce škodí mozku" a také prý litují lidí, kteří příliš přemýšlejí. Toto mi přišlo jako nejvtipnější hláška o Laosanech, nicméně má prý své kořeny v buddhismu, kdy víra v karmu, tedy předurčenost osudu způsobuje, že Laosané nijak usilovně pro svou budoucnost nepracují. Dalším typickým rysem jejich povahy je vyhýbání se jakémukoliv stresu a usilování o to, aby každá činnost měla v sobě prvek zábavy múan, pokud tam není, bude pravděpodobně stresující a bude lepší se jí vyhnout. Jinými slovy, přesný opak toho, na co je vystresovaný Evropan zvyklý. Nezbývá než dodat - jiný kraj, jiný mrav a ještě mě napadá srovnání s tím ospalým královstvím ze Svěrákovské pohádky Tři veteráni, jejíž chudobu princezna vysvětluje: "Máme líné obyvatelstvo." Ne, opravdu toto je až moc tvrdé, takhle bych to určitě celkově nechtěl odsuzovat, jenom mi to někdy tak přijde, když se snažíme něco úporně vysvětlovat a ze strany Laosanů vidíme ten krásný úsměv, ale jako by říkali: "ale jo, jen ať si kecá.." a nepřichází žádné rozhřešení, takže to člověk nakonec vzdá a spokojí se s tím, co je.

      Co se týče dnešního výkonu, tak klobou dolů před Ríšou, máme na kontě skoro sto kilometrů, což je na druhý den na cestě více než úctyhodné.

DENNÍ VZDÁLENOST:      97 KM

CELKOVÁ VZDÁLENOST:    168 KM