4. S bráchou na kole v jihovýchodní Asii - první den

Po několika krátkých zastávkách v průběhu noci se kolem půl osmé dostáváme do města Mukdahan, kde končí naše putování klimatizovaným autobusem a začíná to pravé. 

První překvapení po vystoupení z autobusu představuje překvapivě chladné klima v této oblasti. Sestavování kol je vždycky tak trochu drama, protože člověk nikdy neví, zda mu někde na nějakém letištním terminálu náhodou něco neulomili či nezlomili. Na rozdíl od mé loňské návštěvy je tentokrát všechno na obou kolech v pořádku, ale spíš bych to než náhodě připisoval tomu, že jsme tentokrát opravdu všechno poctivě obalili ve snaze ochránit všechny citlivé části kol.

      Poté, co sestavíme kola, vyrážíme ještě na malý nákup - toaletní papír, který tu opravdu nebývá jistotou na záchodech, nějaký džus a triko s dlouhým rukávem pro Richarda, který se již spálil v Bangkoku dost na to, že nemůže jet s krátkým. Další překvapení představuje velice silný a poměrně chladný vítr. Jsme sice ve vnitrozemí a k tomu na severovýchodě, ale rozdíl je opravdu patrný, a to až do cca 10.30 dopolední, kdy začne opět prát sluníčko a dá se jet bez bundy jen tak v tričku. Jenom pro srovnání - v Bangkoku bylo dusivé vedro, nesrovnatelné s tímto podnebím, a to jak přes den, tak pozdě v noci či nad ránem.

      Zhruba po hodině dojíždíme ke thajsko-laoskému hraničnímu přechodu, za nímž se pne majestátní "Most přátelství", postavený Thajskem na znamení přátelství mezi oběma zeměmi. Nejdříve nás čekají thajské výjezdní formality, které jsou poměrně krátké a nenáročné. Jedná se de facto pouze o odevzdání výstupního formuláře, který se dostává ještě v letadle při příletu. Potom se ptáme úředníků jak dál postupovat a oni nám říkají, že si budeme muset najít nějaké auto, které nás jako Chárón převeze přes most. Pánové však nevědí, že to pro nás představuje dlouhé balení všeho jako to bylo na počátku asi před hodinou a po dvou kilometrech opět uvádění do funkčního stavu. To je dost nepříjemná představa, zvláště-pak, když jsme oba unavení a vysílení po pouhých několika hodinách spánku. Tak co, prošlo mi to už mockrát v minulosti, tak to zkusíme a vyrážíme směrem k mostu a poslední kontrola před ním má asi jiné informace, protože nás klidně pouští dál. Spíš si myslím, že zase asi půjde o to, že se jedná o stavbu "strategického významu", tudíž bychom ji tam mohli fotografovat, což je ale v dnešní době Google Earth, kdy si kdokoliv může prohlédnout detaily zemského povrchu z družice, dost směšné, nicméně nevím jak se na to dívají soudruzi na druhé straně.. Další zajímavostí je, že těsně před mostem se prohodí druhy dopravy z "jízda vlevo" na "jízda vpravo". První je dědictvím britského vlivu, druhý bývalé francouzské koloniální moci. Takhle rychlou změnu směru na centimetru jsem ještě nezažil. Potom už se před námi vynoří mohutné vody Mekongu, vítr se neustále stupňuje a v hloubce pod námi se neustále spojují kalné víry této řeky, v níž žije kromě jiného také největší sladkovodní sumec na světě známý také jako Mekong catfish, dosahující až délky tří metrů.

      Po "přistání" na druhém břehu se vrháme na laoské vízové formality a s obrovským překvapením sleduji jak jde všechno hladce, i když se jedná o "lidově demokratickou republiku". Stačí vyplit dva formuláře, do kterých ani nemusíme vypisovat osobu, kterou v Laosu známe a dokonce ani hotel, ve kterém budeme spát, nejspíše totiž v žádném.. a dát úředníkovi jednu pasovou fotku. Když uvážím, že tato procedura zabere v Bangkoku údajně až 3 pracovní dny (pouze pokud si člověk nepřiplatí 300bathů jako expresní poplatek, pak to může mít ještě týž den), taxíky či jinou dopravu na ambasádu a zpátky, tak opravdu doporučuju nechat si vízum až na příjezd do země. Potom následuje výměna "valut", tedy bathů za kipy. Jedna koruna je zhruba 500 kipů, takže dostáváme zpátky milionové částky, zaplatíme víza a během toho, co si dojdu na záchod, absolvuje Richard první zkušenost s Laosany. Špatně si přišrouboval šlapky na pedály a nedařilo se mu je dostat zpátky do závitů, ale během chvilky, co ho pozorovali laoští řidiči, jeden skočil do auta pro nářadí a během chvilky mu s problémem pomohl. Docela příjemné ještě na hraničním přechodu..

      Hned podle kvality silnic a kolem rozesetých příbytků či chatrčí je vidět, že Laos je na tom daleko hůře než sousední Thajsko. Na druhou stranu je tu však ale také daleko menší hustota provozu, a z toho máme oba obrovskou radost, protože jedna z nejnepříjemnějších věcí na mé loňské návštěvě Thajska souvisela právě s provozem na silnicích a tehdy jsem se zařekl, že budu raději projíždět malé silničky uprostřed neznámých provincií, než se řítit do hlavních turistických oblastí po výpadovkách s hustým provozem, které se nezřídka promění (aniž by to člověk mohl před tím vyčíst z mapy), přímo v dálniční tahy. Jediné, co nám stačí do začátku ke štěstí, je alespoň nějaký ten trochu sjízdný pruh asfaltu. Silnice lemují laoské státní vlajky, které podobně jako v Thajsku doprovází zlatá vlajka krále, tak zde je to nám dobře známá červená se srpem a kladivem, a to především na státních budovách či na pracovních závodech, pokud se to tak dá nazvat. Dokonce ten srp s kladivem je vyveden přímo ve středu vlajky a velikostí si s oběma symboly nezadá ani ten sovětský. 

Po zhruba půlhodince dorážíme do prvního laoského města Savannakhet, název údajně pochází od Francouzů, ale jinak tu není nic zajímavého ovšem pokud jsme projížděli skutečně "centrem", protože jinak po cestě nebylo k vidění opravdu nic. Pouze jsme se tu zastavili na něco malého k pití a pokračovali do asi 35 KM vzdáleného města Ban Lak. Projíždíme krajinou posetou palmami a rýžovými poli, hojně se tu pasou krávy a přebíhají si přes cestu jako v Indii. Síla  větru se postupně násobí, což dost znepříjemňuje cestu, kolikrát jsem psal, že silný protivítr je na kole horší než to nejhorší stoupání a tady se to opět potvrzuje. Další věcí je, že mi to vůbec nepřidává na mírném nachlazení, které jsem si kurýroval těsně před odletem a teď se do toho přidává ještě klimatizace z toho autobusu, nevyspalost, jsem zvědav, jak na tom budu zítra po probuzení, ale  pokud by to mělo trvat anebo se to dokonce zhoršovat, zvážím nasazení antibiotik, které mám naštěstí s sebou.

      V Ban Lak už máme za sebou bez mála 58 kilometrů, což je k dnešním těžkým podmínkách na samém začátku cesty a dalším okolnostem ztěžujícím cestu, poměrně hodně. Dáváme si první přestávku a první laoské jídlo. Ukazuje se být celkem obtížné si byť jen objednat, což je v Thajsku jednoduché i v případě, že neumějí ani slovo anglicky. Když konečně  zastavím u stánku, abych na bráchu počkal, paní mi po divoké gestikulaci, kterou jí pouze chci naznačit, že chceme jíst, nikoliv co chceme jíst, rovnou přínáší misku vývaru. Ten je naštěstí velmi dobrý, ale nevybrali jsme si ho, obsahuje kousky masa a klasické rýžové nudle  (15.000 kipů, 30 Kč), ale nemůžu se s ní domluvit na něčem jiném. Naštěstí nám přináší tato jednoduchá restaurace alespoň chvilku azylu pro odpolední siestu.

      Poté nás čeká závěrečná etapa, na jejímž konci je Riko dost unavený, a tak hledáme možné místo pro přespání co množná nejrychleji. Najít v Laosu někoho s angličtinou je ještě daleko těžší než v Thajsku mimo turistické oblasti. Jaké je naše překvapení, že běžní vesničané, kteří však mají třeba vlastní obchůdek, a tak žádost o postavení stanu s tím, že jim naznačíme gestikulací, že u nich chceme jíst a pít, aby měli také nějakou útratu, reagují zcela apaticky a i přes všemožné vysvětlování, dělají, že nerozumějí anebo nás posílají dál. Už jsem se jednou s takovým chováním setkal, a to bylo tedy pouze v Číně, kde jsem to vyzkoušel ne jednou, ne dvakrát, ale nesčíslněkrát a nikde se mi nepodařilo si rozdělat stan na zahradě či pozemku "normálních"  lidí. Přisuzuju to chování strachu z nějaké vyšší moci, podobně jako tomu bylo kdysi v Československu, že pokud měl člověk u sebe nějakého cizince, tak to musel někde hlásit a pokud to neudělal, mohl ho někdo udat a pak mu hrozil postih. Máme trochu obavy, aby tomu nebylo i tady podobně. Naštěstí za další zatáčkou už nacházíme malý obchůdek, který má kolem rozprostřené bambusové přístřešky, kam si dokážu představit přijet s kamarády na výlet objednat si jídlo, posedět, a tak to zkoušíme s postavením stanu ještě tady a konečně s úspěchem! Dokonce si stavíme stan na vyvýšeném bambusovém "stole" asi metr nad zemí, což se  nám hodí, protože jak jsme zjistili, tak na zemi zde roste spousta malých popínavých rostlin s různě velikými trny, takže eliminovat tak riziko proražení nafukovací matrace, jež s sebou vlečeme, abychom si i v nepříznivých podmínkách mohli užít lepší komfort pro spaní, by bylo takřka nemožné. Musíme si na to však dát do budoucna pozor. 

Jaké je naše překvapení, že tato "restaurace", jak později zjistíme, vůbec žádné jídlo nepodává, takže vlastně vůbec nechápeme proč tady stojí ty altánky. Podaří se nám doslova překecat obsluhu tak, že jim ukážeme nějaké nápisy jídel v laoštině v průvodci, aby pochopili, že máme opravdu hlad, načež klučina na chvilku odběhne a přinese nějaké jídlo odněkud jinud, ale rozhodně ne odsud. Nutno podotknout, že tato smažená rýže s vajíčkem a čerstvými okurkami a dvěma pepsi (50.000 kip, 100 Kč), nám oběma přijde jako jedno z nejlepších jídel, které jsme doposud měli (na druhou stranu nám chutná vždycky a nedá se zkazit). Zprvu to vypadá, že se blíží na noc nějaká bouře, ale nakonec se ukáže jen čistá obloha a silný vítr..

DENNÍ VZDÁLENOST:      71 KM

CELKOVÁ VZDÁLENOST:    71 KM