Odjíždíme na východ Thajska. Je tu večer a s ním odjezd, Ríšovi se podstatně ulevilo, ale stejně vůbec nespal, podstatné je, že žaludeční potíže opravdu zcela odezněly.
Ve 20.30 nám odjíždí noční expresní "VIP autobus", ze severovýchodního terminálu. Vzhledem k Richardovu ještě nedávnému špatnému stavu a také s ohledem na neskutečně znečištěnou bangkockou dopravu nepřipadá v úvahu, že bychom dvě hodiny smontovávali kola, půl dne to hledali, jeli tam, a pak opět smontovávali na místě tak, aby se to vešlo do autobusu. Takže ke slovu opět přicházejí pěkně vypečení bangkočtí taxikáři, kteří jsou schopni lecjakých podivností. Když nás vidí první naháněč před hotelem jak jdeme obtěžkání loďáky na ramenou a v rukou držíme kola, tak nás ihned vede přes změť krámků až ke svému "vozu". Opakovaně se ho vyptáváme, zda-li se to tam vejde a on je naprosto v klidu, hlavně, že stále jdeme za ním. Pochopitelně se však nakonec ukazuje, že to do takto malého auta prostě nedáme a ve chvíli, když už máme maximálně na spěch, tak se ke slovu přihlásí právě kolem projíždějící řidič tuk-tuku (thajského oblíbeného minivozítka na třech kolech určeného na vyhlídkové jízdy pro turisty) s tím, že "nothing problem" a zaačne dovnitř spolu s námi rvát dvě sbalená kola, dva narvané loďáky věcmi a nás dva. No, pánbůh s námi! Navíc kola připevňuje na zadní část tak, že je prostě přiváže tkaničkou od bot a já je celou dobu držím v náručí, aby při tvrdším nárazu nevypadla a Riko mi hlásí každý výmol, abych jako víc zabral rukama při přejíždění těchto nerovností.
Zdá se to neuvěřitelné, ale po hodinovém martýriu jsme na místě a jak to bývá u Thajců zvykem, tak hned první ochotný pán na nádraží se nás zcela nezištně ujímá a dovádí nás až tam, odkud pojede autobus, za což jsme opravdu vděčni, protože bychom to tu hledali v časové tísni dost dlouho. S sebou kupuju ještě krájený ananas a nějaké další ovoce (40 bathů, 20 Kč), jehož název mi mladík, který mi ho připravoval, nebyl schopen říct, ale chutná asi jako zelené jablko mixované s granátovým. S krátkým časovým zpožděním konečně vyjíždíme a jelikož to je můj první zážitek na palubě thajského dálkového autobusu, musím říct, že je zcela jistě pohodlnější než jakýkoliv náš, je v něm, vzhledem k velkým časovým vzdálenostem, dost místa pro nohy, takže těm, kteří nejsou z časových důvodů v Thajsku nuceni cestovat pouze letecky, mohu tento způsob (většinou přes noc), vřele doporučit. Jedinou skvrnkou na jinak čistém štítě autobusové dopravy, je snad pouze jejich silná překlimatizovanost, ale to je typické stejně tak pro taxíky, jako pro obchody či jiné instituce. Proto jsem si vzal na palubu teplou mikinu, k ní mi stewardka dala i deku, ale nevím, zda to bude stačit, opravdu na to trpím a 11 hodin v takto podchlazeném prostoru, je vážně o nachlazení. Zbývá snad jen dodat, že nám už neúčtovali žádné další poplatky za kola, na což nás upozorňovala paní z turistické kanceláře v centru, od níž jsem lístky kupoval, ale nakonec k tomu nedošlo.
