2. S bráchou na kole po Thajsku, Kambodži a Laosu 2011/2012

       V první řadě jsem se chtěl zastavit u obávaných bangkockých záplav, ke kterým bylo všude na internetu, ba i z oficiálních zdrojů přímo z thajské ambasády, tak málo informací. Nikdo nám nedokázal pořádně říct jak to vlastně v Thajsku se záplavami vypadá, jak to vypadá v centru, pouze jsme byli odkázáni na stránky thaiflood.com/en, kde byla ta samá povodňová mapa v průběhu celého měsíce de facto beze změny a zóny v centru byly označeny jako mnohokrát postižené, jaký si z toho má člověk vlastně udělat obrázek? Nakonec jsem našel asi týden starý článek nějaké anglické fotoreportérky na toto téma, který ovšem vyzníval taky celkem nejednoznačně, jakože je to v pohodě, ale opět byly na fotkách zatopené ulice. Zkrátka jsme to museli risknout i přes tyto nepříliš povzbudivé informace a jaký byl výsledek? Vše se ukázalo jako naprosto nafouknutá bublina - nikde jsme neviděli jediné zatopené místo, ani v centru, ani po cestách taxíky, ani při brouzdání po Khao San. Nechci tím vůbec podceňovat fakt, že záplavy tu proběhly a že byly nejtragičtější za posledních 50 let, jenom se zase ukazuje, že katastrofické zprávy ala TV Nova, nejlépe s dramatickou hudbou v pozadí, si pak už žijí vlastním životem a zbývá jen odhadovat, zda Thajsko utrpělo více povodněmi anebo důsledkem rušení zájezdů a dovolených v důsledku těchto zpráv..

       Další dva dny jsme zasvětili radovánkám v centru Bangkoku a po hříchu nás to nevyšlo zrovna nejlevněji, takže to, co jsme ušetřili na hotelech a jiných výhodných koupích, jsme obratem nechali v srdci velkoměsta. Kdybych to měl shrnout, tak jsme se podívali na mrakodrap, kde sídlí můj zamilovaný bar Vertigo, usazen přímo na jeho střeše (dovnitř jsme se ovšem bez předchozí rezervace nedostali), nenechali jsme si ujít divokou jízdu tuk-tukem spolu s našimi americkými kámoši, které jsme potkali a samozřejmě jsme se taky spálili na střešním bazénu. Všechno to mělo poměrně závažné vyústění, a to že Ríša dostal tak silné žaludeční potíže spojené se zvracením do krvava zbarveného hlene, že jsme museli navštívit místní ambulanci, kde mu lékař píchnul injekci a naordinoval mu nějaké brášky, které musí dobrat až do konce. Co nás však teď trápí nejvíc je fakt, že ve tři ráno jsme se teprve vrátili z ambulance a zítra večer už máme odjíždět ze severního vlakového terminálu směrem do nejseverovýchodnějšího cípu Thajska na hranicích s Laosem a nezbývá než pouze doufat, že to zabere a že budeme moci vyrazit. Máme rovněž už koupené lístky, které nebyly zrovna levné (2400 bathů, 1200 Kč), ty nejdou přeložit a pokud tam zítra nebudeme tak prostě rovnou propadnou. Další věcí je, že Ríšovi je tak blbě, že nemůže ani spát, a tak si prodlužujeme pokoj ještě o půl dne za poloviční cenu, abychom měli klidný azyl alespoň do večera, a pak se uvidí.