Včera večer nás ještě hostil pán domu, nechal nám přinést oloupané ovoce, které chutnalo jako něco mezi sladkou mrkvičkou, melounem a tykví, říkali tomu "ma-la-kó" a chutnalo to skvěle. Riko už byl dost unavený krátce po šesté, a tak jsme šli brzy spát.
Ráno nás při balení pozoruje pan Víšaj, pán domu, který je ztělesněná dobrota. Neustále se směje a večer nám dokonce chtěl zavést světlo do stanu, přestože náš stan je asi sto metrů od jejich domu.. Po rozloučení nás čeká velmi kopcovitá krajina a když už si myslíme, že se konečně najíme, tak se ukáže, že ve městečku, k němuž jsme se celé dopoledne plazili, není zhola nic. Pokračujeme tedy nějakých deset kilometrů k první zastávce s jídlem a opět se ukazuje, že to stálo za to! Paní u silnice peče kuřata, ale nakládá je do zvláštní omáčky a oba se shodujeme, že lepší kuře jsme nejedli. Paní vedle, se kterou sdílejí společný stánek, zase dělá něco voňavého, ale tak strašně voňavého, že mi to nedá a jdu se podívat a co spatří oko mé, šátravé, koláčky, které se na chlup podobají koláčkům se cvrčky, které jsme už po Thajsku mnohde viděl. Při bližším ohledání zjišťuji, že do nich žádné cvrčky ani jiný hmyz nepřidává, a tak opět jednou zvítězí zvědavost nad rozpaky. Ukazuje se, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem za posledních několik dní udělal, protože koláčky jsou jedním slovem bomba! Složení odhaduju na rýži, kokos a směsici bylinek, jak tohle asi může dohromady chutnat? Prostě fantasticky! Koláčky jsou po obou stranách na pánvičce křupavé a uvnitř je právě ta vynikající, po kokosu chutnající náplň. Mňam. Lepší start pro ranní šlapání jsem si ani nemohl přát a i masový Riko si je zamiloval.
Ani jsem se nezmínil, že při včerejším šlapání se nám v podvečer stala taková milá příhoda. Právě jsme vyjeli jeden ostrý kopec a sotva stačím zvednout oči a pohlédnout před sebe, někdo na mě křičí: "Stop, stop, pojeď sem." Asi bych takové komandování přešel a nezastavil bych, pokud by to na mě nekřičel policista z kontrolního stanoviště u cesty. Jéžišmarjá, tady zase chce bejt někdo důležitej, říkám si v duchu, ale všechno je jinak. Pán na mě tak vystartovat ze srandy, aby mi mohl dát pro osvěžení studenou balenou vodu a vlhký ručník pro osvěžení. Opět další malá drobnost a další plus pro Thajsko. Dost dobře si nedovedu představit, že by se něco takového mohlo stát u nás..
Po skvělé snídani děláme přestávku až po desáté a jaké je naše překvapení, když zjišťujeme, že jsme našlapali i v těch kopcích 54 kilometrů. Cílová destinace Trat se neúprosně blíží a oba se na ní taky patřičně těšíme. Nic však není zadarmo a když už si myslíme, že to máme za pár, stane se opět něco, co nás honem rychle probere. S mojí rozbitou šlapkou se šlapat dá, ale Rikovi se asi dvacet kilometrů před Tratem doslova vylomí doslova celá šlapka z pedálu. Beru ho kousek na gumicuk, abychom se dostali do několika kilometrů vzdáleného města, kde se snažíme sehnat obchod s koly. Městečko je však na takto specifickou objednávku příliš malé a jediné, co tu mají, jsou asi dva obchody s levnými čínskými koly. Pokoušíme se tedy poprosit v jakési dílně, aby se to pokusili normálně natvrdo přivařit, což vypadá zprvu nadějně, ale šlapka brzy upadne úplně, protože se jedná o dva různé materiály, které pravděpodobně k sobě spolehlivě přivařit nelze. Počet možností se limitně blíží nule, zkouším tedy Rika dotáhnout těch dvacet kilometrů na gumě, ale fouká protivítr a do kopce se to nedá, zbývá poslední možnost. Jedu napřed s tím, že Riko si stopne některého z mnoha projíždějících pick-upů a sejdeme se v centru Tratu před budovou Krung Thai Bank, což se nedá nenajít.
Jak jsme se domluvili, tak se také scházíme, mně se ještě před tím podařilo, opět s pomocí místních vstřícných policistů, najít specializovaný obchod a servis s koly. Podotýkám, že mě až k němu přímo dovedli na motorce, takže sláva zdejším policajtům. S Rikem tam ihned vyrážíme, aby nám případná výměna dílů zabrala co nejméně času. Bohužel se ukazuje, že budou muset vyměnit celý střed kola včetně obou klik, což přijde na 1500 bathů, já si zde kupuju konečně kvalitní šlapky, napotřetí. První nepasovaly, druhé se mi rozlomily po deseti kilometrech pod zdrcující tíhou náročného šlapání, ale tyhle jsou konečně železné a vypadají, že by mohly něco vydržet. Škoda, že na závěr našeho putování máme tolik technických potíží, ale zase je to stále lepší než kdyby se nám to stalo po cestě někde v Laosu či Kambodži..
Pokaždé, když si v hospodě či krámku nechávám dobíjet telefon nebo notebook, si říkám, kdy si ho tam jednou zapomenu a právě to se mi stalo dnes asi pět kilometrů před Tratem, takže zatímco Riko hledá v centru opalovací krém a obchod s potápěčskou výstrojí, já si jedu zpátky pro mobil a nabíječku. Být to v Čechách, tak je to tak padesát na padesát, zda se s ním opět shledám, ale tady jedu zcela zbaven strachu a možnost, že by to snad prodavač sbalil, si vůbec nepřipouštím. Samozřejmě je to tam připravené a zabalené v pytlíčku až se pro to vrátím.
Po návratu kupujeme v Tratu krém a letíme k přístavišti v Laem Ngop, odkud vyplouvají trajekty na ostrov Ko Chang, cíl první etapy naší cesty a místo, kde bychom rádi strávili Silvestra. Loďe neodplouvají přímo z města, ale z přístaviště asi čtyři kilometry za městem. Čím jsme blíže, tím stále přidávám na rychlosti, protože se už nemůžu dočkat. Jízdenky stojí kupodivu pouhých 50 báthů na jednu cestu, zpáteční 100, což je ještě levnější než informace z průvodce.
V průběhu plavby se na mě lepilo malé roztomilé Thajče za námi sedících rodičů, pořád si na mě muselo sahat a když jsem se mu chvilku nevěnoval, tak začalo řvát. Rodiče ho nechali, aby si tak se mnou hrálo, pořád udiveně zíralo na toho vysokého Evropana, asi něco takového vidělo poprvé v životě a bylo z toho pěkně vyplesklé, pořád mě tahalo za chlupy na noze, doslova na mě zíralo za kolektivních výbuchů smíchu rodičů i nás, takže když jsme připlouvali, bolela mě smíchem pusa. To krásně ilustruje jak mají Thajci rádi děti, ty jsou pro ně skoro posvátné a taky jsem slyšel, že cestování s dětmi po Thajsku je právě proto s dětmi úplně v pohodě, protože se o ně všude starají a všemožně hýčkají.
Po necelé hodince jsme na Ko Changu. Slunce na této straně ostrova zašlo a ještě než jsme vystoupili z lodi, tak už jsem koukal po místu pro stan. Hned u přístaviště to není zrovna ideální, ale zastavujeme hned u prvního resortu, který je na cestě několik kilometrů odsud. Pán na nás nejprve kouká trochu podezíravě, ale pak se usměje a jde nám ukázat místo pro stan naproti přes silnici u jakéhosi správního domku, kde máme opět k dispozici i koupelnu. Největší překvapení nás však čeká poté, co se odebereme do místní restaurace na jídlo. Oba se shodujeme, že tak výtečně upravenou a ochucenou restovanou zeleninu, krevety na česneku a smaženou rýži jsme snad nejedli. Všechno tady chutná naprosto báječně a není to nijak zvlášť drahé. Jestliže jsme na pevnině zaplatili nějakých 50 bathů, tady to stojí o dvacet víc, ale stojí to za to. Dneska máme důvod k oslavě, na tachometru máme zvláštní číslovku 1313 kilometrů a dorazili jsme do hlavního cíle. Ještě máme v plánu prozkoumat jihovýchod Thajska, ale nejdřív si to tu chceme trochu užít a oslavit Silvestra. Večer nás pan správce ještě veze do zdejšího centra, kde si to chceme prohlédnout a v jednu chvíli neodoláme a skáčeme při první příležitosti v noci do moře.
DENNÍ VZDÁLENOST: 108 KM
CELKOVÁ VZDÁLENOST: 1313 km
