14. S bráchou na kole z Kambodže zpět do Thajska

     Ráno se probouzíme před šestou, nikdo nás odsud nevykopl, ale rovněž ani nepozval třeba na pokec ke stolu venku, kde všichni seděli. Slunce je ještě za obzorem a my se už balíme...

      Opět bylo venku k ránu celkem chladno, ale o to líp se spalo, když se člověk zachumlal do spacáku, díky matraci naštěstí necítíme chlad, který by případně přicházel od země. Máme opět hlad, protože jsme nevečeřeli a dokud nenarazíme na něco k snědku po cestě, tak jsme doposud ani nesnídali. Trvá to více než dvacet kilometrů k první osadě s nějakými stánky, kde se dá i sednout a máme hned štěstí na trochu anglicky mluvícího spolustolovníka, jmenuje se Daro. Nevím proč mají všichni kluci jeho věku stejnou vizáž. Všude po Kambodži nosí kluci jako on přiléhavé kalhoty a baseballovou čepici vysunutou až na vrch hlavy, skoro to vypadá, jako by tu všude frčel jeden klip z MTV, ale po celé zemi stejný a všichni se do tohoto klipu snažili stylizovat..

      Objednáváme si postupně nudlový vývar, já tři nepřekonatelně dobrá kafe s ledem a kondenzovaným mlékem a Riko rýži s masem, což nás dohromady přijde na 14.000, tedy cca 56 korun. Nebylo toho moc, porce se podávají na talířcích odpovídajících našim dezertním, takže několik vařených kukuřic ze stánku u tržnice přijde na cestu více než vhod.

      Další zastávku děláme ještě před jedenáctou, a to už máme za sebou více než padesát kilometrů, což je úctyhodný výkon! Vzali jsme si do hlavy, že pokud dnes všechno půjde dobře, Rika nechytí něco s nohou, tak bychom mohli pokořit dosavadní rekord a motivaci máme více než skvělou - ještě dnes se dostat do Thajska. No uvidíme.. V této restauraci dělají bagety, ihned se zaraduju a když přijde Riko, jdeme si dvě plněné objednat. Ať koukám jak koukám, nikde však za pultíkem žádné náplně nevidím, pouze pár okurek, ok, necháme to na nich. Po chvíli dostaneme bagety, podivně rozkrájené, potřené zlehounka nějakou omáčkou jen tak na chuť a k nim opečené vepřové kůže, takže Riko z toho něco sní, ale já si dávám jenom tu bagetu s okurkami. Další hladové jídlo, občas jsem rád, že mají všude alespoň tu kolu, po ní se vždycky vzchopím.

      Riko pokračuje napřed a potkáváme se opět až ve městě Sisophon na krátkou zastávku s kolou a opět upalujeme dál krajinou plnou rýžových polí. Některá jsou suchá, ale většina je zatopená a v některých místech se voda z vypuštěných ztéká do tůněk, ve kterých se shlukují rybky a krabi z ostatních políček, takže je sem místní chodí hromadně chytat. Takových obrázků jsem viděl po cestě spoustu, kdy se místní svlečou do půl těla a noří se do blátivých tůní, se sítěmi pak různými metodami nadhánějí rybkám a ostatním živočichům z rýžových políček. Jelikož je tento obrázek opravdu velmi častý, tak nevím, zda-li jde o oficiální metodu výlovu pro majitele či správce polí anebo zda si takto místní přivydělávají a tak trochu po našem pytlačí..

      Další zastávka dnešní rychlo jízdy je opět až po nějakých dvaceti kilometrech v malém bistru u silnice, kde má paní kromě ledničky s kolou, které po celé Kambodži nikdy nechladí elektřina, ale pěkně postaru velké kusy ledu, které rozváží ledař, tak vedle ní má cosi jako pultík na džusy, to mě taky hned upoutalo a proto jsem zastavil právě tady. Když si trochu vydechnu, zjišťuji, že se jedná o klasický stroj na vymačkávání šťávy z větví cukrové třtiny. Nestačím se divit, když paní jeden takový klacek vloží do obří drtičky, kolik z něj doslova stříká šťávy, která když se doplní drceným ledem, tak je z ní fantastický výživný a osvěžující džus. Tak to by stačilo na osvěžení a vzhůru k další zastávce ještě blíže hranicím s Thajskem, kde bych si už strašně rád dal něco k jídlu.

      Riko jede napřed, setkáváme se opět po dalších asi dvaceti kilometrech, kde ho bolí pravý stehenní sval tak, že ho musí ještě více stáhnout a doufejme, že mu to vydrží na hranice. Co se týče jídla, dosud jsme na nic nenarazili a situace je už kritická, oba máme hlad, vlastně jsme neobědvali a už máme ujeto přes sto kilometrů, odpolední výheň nepolevuje a na hranice to je ještě pár desítek kilometrů.

      Zastavujeme opět nouzově u jednoho takového malého krámečku, abychom se napili něčeho kalorického v podobě koly a místního Red Bullu bez bublinek. Chtěl bych si také koupit alespoň sušenky, tedy nějaké, které nejsou jenom nafouknuté nic, ale jsou tam nějaké živiny anebo cukry. Bohužel zdejší sušenky chutnají všechny stejně a nejedná se o sušenky v našem pojetí, ale o nafouknutou hmotu, obarvenou barvivem  a ochucenou do příslušné varianty. Včera večer jsme si koupili něco, co bylo označeno jako popcorn, ale s pravým popcornem to nemělo vůbec nic společného, protože šlo o úplně stejnou věc, akorát s jiným barvivem. Takhle hnusné a nehodnotné sušenky jsem dlouho nejedl, ale co je horší, nic jiného tu nemají, nezbývá tedy než vydržet na hranice..

      Poslední úsek k hranici je pro Rika už dost náročný kvůli noze, a tak jsme oba rádi, že se nám do špinavého příhraničního města Poipet podaří dorazit v rekordním čase někdy kolem půl páté. Celé město připomíná jednu velkou Potěmkinovu vesnici. Nic z toho, co je zde běžně k dostání, po Kambodži rozhodně nedostanete. S přihlédnutím k tomu, že právě tímto místem, které je zároveň hlavní hraničním přechodem s Thajskem, kudy proudí narvané autobusy cizinci, si není těžké domyslet, že právě tady bude jedna ze zastávek na cestě z Bangkoku za khmerskými chrámy. Proto je normální kambodžská nabídka právě v tomto městě úplně jiná, než je průměr v této zemi a pokud si někdo chce dělat úsudek o tom jak to v Kambodži chodí podle zastávky zde, a pak třeba u chrámu v Angkoru, jako patrně většina turistů mířících sem na několikadenní zájezd za památkami, pak ho musejí mít naprosto zkreslený.

      I přes to, že nějaké restaurace se tu objevují, po bližším ohledání opět zjišťujeme, že to zase nebude nic moc a upalujeme za hranice. Přechod máme hotový ve dvaceti minutách, stačí pouze podjet pod obrovským komplexem desetipatrových budov plných kasín ve stylu Las Vegas, který zde ještě na kambodžské straně vybudovali pro bohaté Thajce a opět jde o něco, co jsem nikde jinde v Kambodži neviděl a jsme zpět v Thajsku. Během chvilky si proměňujeme zbylé riály za báthy u jednoho mladíka, který se prý chystá zítra do Kambodži, spíš však působí jako vekslák, ale jsme za to rádi, protože by nám jinak zůstaly, protože v bance je zde neberou. Za pár minut jsme v hotelu za 300 bathů, konečně si můžeme dát sprchu a vyrazit na něco dobrého k jídlu.

      Po chvilce bloudění v rušném příhraničním městě se usidlujeme v netradiční restauraci, kde servírují jídlo na způsob švýcarského fundue. Doprostřed stolu, v němž je díra, přinesou velký kotel obrácený dnem vzhůru s množstvím uhlíků rozžhavených pod ním a s rýhou kolem dokola, v níž se vaří polévka. K tomu přinesou mísy se syrovým masem, vejce, nudle, rýži a různé pálivé omáčky. Všechno si pomalu na kotli smažíme a vaříme, šťáva z masa postupně stéká do polévky, z níž se stává stále lepší vývar. Celé menu pro nás dva přijde na 340 bathů, což je trošku víc, ale dnes si to oba zasloužíme. Podařilo se nám totiž pokořit dosavadní rekordy a překročit důležitý mezník. Máme za sebou nejdelší etapu 127 km, překročili jsme 1000 kilometrů a jsme znovu v Thajsku! Už potřetí!!!

      Opět mám jediné skromné přání, protože jsem dneska dobral antibiotika, tak bych strašně nerad, aby se mi zpátky vrátila bolest zubů, tak snad to vyjde a pro jistotu raději "knock on wood", zaklepat do dřeva.

 PRŮMĚRNÁ RYCHLOST:     21,4 KM/H

MAXIMÁLNÍ RYCHLOST:    42 KM

VÝDEJ KALORIÍ:         1843 CAL

ČISTÝ ČAS V SEDLE:     5 H 55 MIN

DENNÍ VZDÁLENOST:      127 KM

CELKOVÁ VZDÁLENOST:    1012 km