Nad ránem jsem si však nemohl pomoci a stejně jsem musel ven, a to rovnou dvakrát, na obě dvě strany a upřímně se mi nechtělo. Opět mě zarazilo jak se k ránu udělalo chladno a rovněž mě překvapila síla větru, který se nad ránem proháněl pralesem.
Kolem šesté mnou Riko cloumá:"probuď se", tak procitnu a zmateně zjišťuju, co se děje. A hele, pánové strážcové si nás přišli osobně zkontrolovat, zda jsme skutečně na odchodu. což o to, proti tomu bych nic neměl, daleko víc mě žhaví doběla, že všichni tři stojí před námi a čumí na nás, i když jim jasně ukážu, že se chci převléknout. Stejně stojí, civí a usmívají se jako Eda, prostý pobíječ much... No co, převléknu se tedy ve stanu, rychle všechno balíme, abychom byli co nejdříve pryč, už toho tady máme celkem dost.
Na druhou stranu jsme v sedle už po šesté, což nám dává spoustu prostoru zvládnout dnešní nabitý program. Projíždíme krajinou národního parku Phnom Kulen, který je tvořen mírnými kopci porostlými bujnou vegetací, jež vystupují nad okolní krajinu a vytvářejí tak nádherou kulisu pro šlapání. Po nějaké hodince se začínáme poohlížet po nějakém jídle a jak jsem popisoval včera, je to velmi podobné, stánky se sušenkami, možná něčím chladivým k pití, když máme štěstí, sem tam se objeví ovoce a to je všechno. Něco jako prostá jídelna, třeba s několika stoly, která by servírovala jedno dvě jídla s rýží, je na kambodžském venkově věcí nevídanou. Před osmou hodinou přijíždíme ke komplexu prvního khmerského chrámu Banteay Srei, poblíž kterého stojí první opravdová restaurace, samozřejmě jenom díky tomu, že jde o turisticky vyhledávanou lokalitu a díky blízkosti nedalekého chrámu Angkor. Riko si objednává steak s pepřovou omáčkou a rýží, já neodolám mé oblíbené smažené zelenině s rýží, vše dohromady s lehkou turistickou přirážkou za 32.000 riálů, tedy 130 korun i s konvicí čaje.
Po snídani si jdeme prohlédnout ruiny prvního khmerského chrámu, jejichž převážná většina je situována právě do této oblasti s hlavním chrámem v Angkor Vat, který byl postaven ve 12. století jako hlavní sídlo mocné Khmerské říše, která byla za svého největšího rozmachu vážným soupeřem okolním mocnostem jakým bylo Siamské království (dnešní Thajsko) a ovládala oblasti dnešního Thajska, Laosu či Vietnamu. Celý příběh končí roku 1431, kdy ji dobyli právě Siamci, komplex v Angkor Vat upadl v zapomnění, a to až do roku 1860, kdy byl objeven francouzskými kolonizátory. Z mého pohledu jsou ruiny khmerských chrámů tajuplně spjaté s džunglí kolem, zbývá si jen představit jaké to asi muselo být při jejich objevování, když byla všude na stovky kilometrů kolem opravdu jenom bujná džungle, to musely být pocity. V dnešní době už si ruch kolem nezadá s ruchem kolem egyptských památek, o kterém se všeobecně ví a každý, kdo se jede do Egypta podívat na pyramidy či na chrám v Luxoru, asi tuší, že tam nebude sám, to je snad jediná věc, která mě tu zklamala. Netušil jsem, že je tu kolem až tak vyvinutý turistický ruch, stačí však jen popojet několik desítek kilometrů vedle a rázem se člověk octne v úplně jiném světě, který zřejmě drtivá většina turistů nikdy nepozná.
U prvních ruin po nás chce pán vstupenku, když řeknu, že jí nemám a zeptám se, kde si jí můžu koupit, řekne: "Asi dvacet kilometrů odsud u chrámu Angkor." Opětuju mu, že tam se teprve chystáme a že sem už vracet nebudu, tak mě tedy pouští, abych si udělal pár fotek a stejně tak je tomu i u druhého chrámu. Třetí menší chrámová stavba je zcela zdarma a jedná se o malý komplex nad jezírkem s lekníny, všechny od sebe vzdálené několik kilometrů. Cestou je vidět, že tady je to nejturističtější mnísto z celé země a i přes to je dost problém sehnat hospodu, kam by si šlo sednou a objednat jídlo. To se nám poštěstí asi až po dvaceti kilometrech, kde se rozdvojuje silnice na hlavní město Phnomh Penh a druhá vede ke chrámovému komplexu. Tady je v zatáčce restaurací hned asi deset vedle sebe, ale celou cestu v délce nejméně dvaceti kilometrů nebyla ani jediná, zase ty stánky s pár nesmysly, ke kterým se teď hojně přidaly i stánky se suvenýry, protože tudy projíždí hodně turistů, ale prostý stánek s nudlemi nebo s pečeným masem jen tak na ulici jako v Thajsku ani jediný. V restauraci se rovněž ptáme na zásuvku jak činím pravidelně, protože si potřebuju dobíjet mobil a hlavně kompa na psaní. Další střípek do zdejší mozaiky - nikde doposud neměli funkční proud, ani v té turistické restauraci u chrámového komplexu. Když už tedy člověk najde restauraci, další věcí je najít i elektřinu, a to je zde vážný problém. I na té včerejší stanici, kde jsme spali, se světlo rozjelo až po setmění, kdy se zároveň kdesi vzadu rozhučel generátor. O elektřinu je tu zkrátka velká nouze a spíš než, že tady dochází k jejím výpadkům, bych to pospal, že ji zde prostě nemají, pokud nemají zároveň generátor za barákem, a to jsem se ptal v každém obchodě i hospodě, kam jsme vkročili. Ještě mají takovou jednu vlastnost, nechtějí lidi zklamávat, a tak v té turistické restauraci mi slečna strašně mile asi čtyřikrát na dotaz co bude s tím nabíjením mých zařízení, které jsem měl i s nabíječkami na stole vyskládané, řekla, že za deset minut a samozřejmě jsem se nedočkal.
Návštěvu největšího z chrámů jsme už předem zvažovali. Jedním z důvodů je jeho obrovská rozlehlost, na kterou jsou ideálně potřeba až tři dny, které rozhodně nemáme nazbyt, dále Rikovy nohy, které jsou při pohybu na kole rámcově v klidu, ale při delším pochodování hrozí opět zhoršením, a to rozhodně riskovat nechceme. Když jsme si i přímo před chrámem říkali, že bychom těch 20 dolarů na osobu i za to krátké podívání se uvnitř dali, dozvěděli jsme se, že bychom museli jet nejdřív do města Siem Riep asi deset kilometrů zpátky vybrat větší množství peněz, pak si ve městě koupit lístek, protože tady to nejde a zase se vrátit zpátky. Toto zjištění nás odradilo i přes to, že památka je to co do rozlohy úžasná a spokojíme se tak pohledem na vzdálené věže vynořující se z okolního pralesního porostu. Ještě mě zaujalo, že celý komplex je obklopen obrovským umělým jezerem ve tvaru čtverce, které je lemováno obrovskými opracovanými kameny.
V nedaleké restauraci přečkáváme největší výheň. Riko opět využívá možnosti objednat si turistické menu, a tak se láduje steakem s pepřovou omáčkou, já dávám opět přednost zelenině s rýží, vše za podobnou cenu jako snídaně.
Večerní etapa je dost náročná, protože jedeme skoro čtyřicet kilometrů proti větru, a to není nikdy moc příjemné, ztěžuje to šlapání a moc to neubíhá. Když je slunce už skoro za obzorem, ptáme se na místo pro stan na místní četnické stanici označené slovem "Gendarmerie" stejně jako v Četnících se Saint Tropez. Voláme "halo" na jednu i na druhou stranu, ale stále se nikdo neobjevuje, a to i přesto, že dveře dovnitř jsou otevřené. Po chvíli se objeví usměvavá dívka, která bez okolků přikyvuje na všechno, i na místo pro stan, takže jsme sice moc rádi, ale přeci jenom se v nás radost mísí s obavami, aby se neopakoval včerejší scénář a po setmění, kdy už budeme mít vše vybalené, stan postavený, se odněkud najednou nevyloupl nějaký strážmistr Cruchotte.
Vypadá to, že to snad bude v pohodě, ale co nám bude scházet, je jídlo. Kolem je roztroušeno asi pět krámků, ale tentokrát v nich nemají kromě křupek a teplého piva vůbec nic, ani konzervu, takže další večer o sušenkách, ale tentokrát bez ovoce a pouze o vodě. Při cestování na kole jsou věci jako nemoci se dobře najíst, celkem slušné nedostatky, obzvlášť, když je člověk v tropické destinaci, kde je všeho hojnost. Po prozkoumání okolního terénu a zjištění, že tu nic k snědku nenajdeme, se poměrně brzy uchylujeme na naší věrnou společnici, nafouknutou matraci. Je to poprvé, co s sebou vleču tak těžkou matraci (cca 4 kg + pumpa 1 kg), ale musím říct, že bych tedy rozhodně neměnil. Po nafouknutí do tvrda, se z matrace a stanu stane luxusní lůžko, člověk necítí žádné nerovnosti pod sebou, takže si může udělat stejně komfortní postel na kamení, v pralese, ale i na betonu, což je po vyčerpávajících etapách vysvobozující a ze stanu se tak stává jakýsi měkký azyl, na který se člověk večer těší. Rozhodně bych neměnil a pokud lze sehnat trochu lehčí variantu než je tahle kempingová matrace do auta někam na rodinný výlet, mohu vřele doporučit. Dokonce se nám srovnaly i ty spánkové deficity, stačil týden a oba jsme do osmi hodin mrtví a vstáváme čile kolem šesté i dříve, bez ohledu na to, co se kolem děje.
PRŮMĚRNÁ RYCHLOST: 19 KM/H
MAXIMÁLNÍ RYCHLOST: 40 KM
VÝDEJ KALORIÍ: 1078 CAL
ČISTÝ ČAS V SEDLE: 4 H 25 MIN
DENNÍ VZDÁLENOST: 84 KM
CELKOVÁ VZDÁLENOST: 885 KM
