12. S bráchou na kole - Welcome to Cambodia

 Včera večer jsme si byli sednout v jednou obchůdku, poblíž nějž jsme si postavili stan a zážitek hodný vyprávění ještě po několika letech to rozhodně nebyl. Jediné, co nám z toho vyšlo jako pozitivní byla "koupel" zdarma vzadu za chatrčí z nádob s vodou, jinak nás pan "restauratér" pěkně natáhl. 

     Po setmění na přechodu všechno utichlo, začal foukat z Thajska ledový vítr a rázem jsem si připadal jako na Sibiři. Vůbec to nechápu, protože jsme nebyli zase tak vysoko v horách, abych večer musel chodit zabalený v bundě s vložkou a na noc si musel vzít do spacáku dokonce dlouhé kalhoty. Strávit Štědrý večer na této bizardní hranici s čínskou nudlovou polévkou byl zvláštní zážitek, ale celkem to tam mělo takovou napínavou atmosféru, daleko horší bylo, když nám pán přinesl účet. Za dvě nudlovky a dvě velké lahve koly, chtěl 180 bathů, že by vysokohorská přirážka? Nechtěli jsme si to nechat líbit, strejda vychytrale argumentoval tím, že jsme si u něj nabíjeli telefon a notebook, což se nám tedy ještě nikde nestalo, nakonec jsme mu dali 150 bathů a šli jsme pryč. To bylo včerejší "štědrovečerní menu", po něm následovala opravdu chladná noc, kdy vítr foukal, až se nám prohýbal stan.

      Ráno mě probouzí příjemná, úplně lahodná vůně pálících se pneumatik z nedaleké tržnice, alespoň o důvod víc k rychlému sbalení. Riko má něco a achillovkou, prý ho přes noc ofoukla a teď ho bolí, takže další komplikace na cestě do neznáma. Nedaleký kotel s vývarem vybízí k ochutnávce, jdeme si tedy sednout stále ještě zabaleni do bund a objednáváme si dvě misky zeleninového vývaru, po kterém se můžu utlouct, misku na 30 bathů. Na cestu si ještě raději pořizujeme zásoby, kupujeme tedy 4 velké vody a kalorie v podobě muffinů či oříšků zalitých karamelem. Když máme po "nákupech", pokračujeme po cestě z rudého prachu dál k hranici, v duchu si říkám, že přeci není možné, aby tady mezi těmi chatrčemi z kartonů byla regulérní celnice, kde nás odbaví a na druhé straně celnice dostaneme víza? Upokojuji se tím, že jsme včera ani dnes neviděli jediného západního cizince, takže nejspíš půjde o přechod, kde je překročení hranice povoleno pouze osobám bydlícím v jedné či druhé příhraniční zemi, nikoli osobám ze zemí třetích, s tím jsem se již několikrát setkal a předpokládám, že to tady bude asi taky tak a že se paní imigrační úřednice, která nám včera radila, zmýlila.

      Když přijíždíme k thajským vojákům, posílají nás dál až k boudě, ve které nás vítá i odbavuje paní imigrační úřednice osobně. Jaké překvapení, no my se snad do té Kambodži opravdu dostaneme. Poté míříme ke kambodžské imigrační boudě, kde dostáváme formulář, a pak hned k boudě, ale doslova boudě, kde se mají vydávat víza. Dřevěná bouda na víza, něco takového jsem ještě opravdu neviděl, všude kolem dotváří dojem absolutního konce světa červený prach a opět jsem si vzpomněl na pohádku Tři veteráni a na hranici, kterou obsluhuje celník Lasica, tak nějak mi to tu připadá. Bouda je však zepředu zavřená, a to i přesto, že nás sem pan imigrační úředník poslal, obcházíme tedy chaloupku i zezadu, tam na nás vyskočí příhraniční úředník a hned nás začne komandovat jak je možné, že jsme nešli hned k jeho okénku, když nemáme víza a bla bla bla, necháme ho vyvztekat a když je po všem, pokorně mu dáváme všechny formality včetně pasu a každý po jedné fotografii. To vše trvá pár minut a po zaplacení 1000 bathů dostáváme každý krásnou zelenou nálepku, a ta představuje právě kambodžské vízum. Pak se stačí pouze vrátit zpátky na imigrační a jsem tedy v Kambodži.

      Hned za hranicí leží špinavé tržiště plné všudypřítomného červeného prachu, zde musíme na chvilku zastavit a najít směnárníka, abychom si vyměnili kambodžské riály. Kurz je zhruba 100 bathů = 13.000 riálů. Když si odmyslíme ty tisíce, vychází to, jeden riál = čtyři koruny, tak je to asi ideální počítat při nákupech. Měníme si 3000 bathů, tedy nějakých 1500 Kč cca na 3 - 4 dny pro oba, to by mělo stačit. Jako první věc si kupujeme v bývalé francouzské kolonii za 2000 riálů dvě křupavé bagety (bez náplně) od pouličního prodavače, protože to v Thajsku neseženeme. Za souvislého chroupání si opět zvykáme na změnu v provozu, zde se opět jezdí napravo, takže další změna, už čtvrtá.. To jsem zvědav, kdy se vysekáme.

      Kolem desáté už sjíždíme strmými krpály z pohraničních hor směrem do údolí, kde na nás čeká dlouho očekávaná a obávaná Kambodža. Zatím se jede pěkně, slunce začíná už dopoledne celkem slušně prát a my se postupně prokousáváme územím, na kterém rostl deštný les, vlastně chvílemi jsou vidět jeho zbytky, ale díky zničujícímu tempu odlesňování, kdy ještě v roce 1969 pokrýval 70% území a v roce 2007 to byla pouhá 3%, vidíme spíše jednotlivé stromy a mezi nimi bujný porost, než opravdovou džungli.

      Zhruba po hodině cesty zastavujeme u obchůdku s ovocem, kde nám učaruje nádherný šťavnatý ananas, a tak si kupujeme rovnou každý jeden a protože jsem líný na kuchyňské práce, raději gestikulací vysvětluji půvabné Kambodžance, jestli by nám to nemohla oloupat. Ona přikývne a než přijede Riko, už hbitě ananas škrábe nějakou speciální škrabkou na toto ovoce, a pak nám jej nakrájí a podá. Tomu říkám servis! Ještě, že víme, že se to tady takto dělá, teď to budu vyžadovat všude, protože než bychom se s tím  někde malým nožíkem patlali, toto vychází určitě jako elegantnější řešení.

      Včera jsme oba večeřeli čínskou nudlovku, dneska zase snídali nudlovou polívku, chlapské chutě se začínají ozývat čím dál naléhavěji a zejména Riko už začíná mít deficit "normálního" jídla. Kolem poledne konečně projíždíme panenskou džunglí jak jsem si jí představoval - obrovské stromy porostlé nejrůznějšími popínavými rostlinami a jenom zvláštní směsice zvuků, které člověk neslyší každý den. Vytahuju foťák, protože je na co se dívat a takhle krásnou přírodou člověk neprojíždí každý den.

      Řídíme se podle kilometrů na patnících, které ukazují asi pět kilometrů do nejbližšího města či osady, kterou však vůbec nemám v mapě, takže nevím jak bude velká a co tam bude k dostání. U prvního krámku-bistra mi na dotaz na jídlo odpovídají zamítavě, u druhého rovněž kroutí hlavou, a tak alespoň zastavuju u třetího, které je pěkně čisté, mají zde velký masívní khmerský stůl z místního dřeva, které lze vidět prodávat podél cest v řezbářstvích a paní, která to tu vede, je také velice milá. Bohužel to podstatné, tedy teplé jídlo, také nemá. Nevadí, sedám si a čekám na Rika, který jede za mnou a objednávám si alespoň limonádu, nějaké sušenky a potom si společně necháváme ohřát čínskou nudlovku, abychom měli něco teplého. Když jsem se ptal u té druhé hospody, tak tam paní zrovna grilovala nějaké kuřecí a přesto mi řekla, že jídlo nemá, i když jsem ho měl před očima, to jsem tak trochu nepochopil a stejně tak i tato poslední paní zase měla u domu rozložené veškeré propriety k vaření včetně mnoha druhů zeleniny a taky nám řekla, že nemá jídlo. Buď nám z nějakého důvodu lžou anebo jsme měli opravdu takovou smůlu.

      Vlastně už od včerejšího večera se krmíme tak nějak sušenkami, zkrátka vším, v čem je alespoň nějaká energie do šlapání a večer bychom si rádi dopřáli něco pořádného, takže už pomalu začínáme vyhlížet, ale celé odpoledne nevidím nic. Pokud je podél silnice nějaká osada, míjíme sotva několik ušmudlaných krámků, ve kterých je pořád to samé - pár sušenek, základní hygienické potřeby, limonády a někdy prodávají i zeleninu a ovoce - toť vše.

      Opět projíždíme několika pralesními úseky s nádhernou přírodou, ve kterých mě z ticha vytrhne zvláštní zážitek. Všiml jsem si, že v určitých částech žijí něco jako "pralesní lidé", kteří vypadali jako kmen usídlený na dohled od silnice, ale v naprosto primitivních podmínkách, jenom v chatrčích a spíš ani v chatrčích, jako v různých přístřešcích zbudovaných prostě z natažené celty od stromu ke stromu. Pokud si mě všimli, tak horlivě zdravili a byli velmi přátelští, avšak vážně nevím, jestli jsou to nějací obyvatelé žijící původním způsobem života anebo zda se jedná o nějaké chudinské slumy či vyobcovance z normální společnosti, žijící v okolních vesnicích povětšinou zemědělským způsobem života. Kdo ví..

      Kolem půl čtvrté už máme za sebou vzhledem ke všem dnešním okolnostem a přechodu hranice, úctyhodných 85 kilometrů. Konečně přijíždíme do něčeho, co by šlo nazvat městečkem. Jako první nám padne do oka restaurace, kde nikdo nesedí, ale je tu vedle sebe vyrovnáno asi dvacet hrnců. "Musíme se do všech podívat a všechno očuchat:" vybízím Rika. Jdeme tedy hrnec po hrnci a vypadá to jako zbytky od včerejška, ovšem vystavené dva dny na slunci a některé exempláře "voní", respektive zavánějí, tedy slušně.. Nezbývá než jít o dům dál kousek odsud na druhou stranu silnice, kde grilují na rožni celou krávu. Nic pro mě, ale Riko útlocitně dotírá, abychom to jako zkusili, tak jo. Lidi jsou tady opravdu příjemní, jeden z hostů mluví trochu anglicky, tak se hned nabízí a pomáhá při překládání všeho, co potřebujeme vědět nejen o jídle. S paní si ještě před jídlem smluvíme cenu za jednu porci hovězího se zeleninovou oblohou a dvěma kolami 14.000, tedy necelých 60 korun. Raději jsme vzali jednu porci, abychom předešli tomu, že to maso nebude k jídlu a zbytečně bychom tak vyhodili peníze. Maso je celkem poživatelné, ale není dochucené, prostě jenom upečené a navíc k tomu servírují i kůže, tuk a další věci, takže ve finále nám z toho zbude jen několik soust pro každého. Opět nic moc a začínáme mít tušení,že s jídlem tu bude, podobně jako v Laosu, opět problém. Na rozdíl od Laosu jsou zde lidé daleko přátelštější, snaží se komunikovat, v tomto ohledu žádný problém zatím není, ale pokud by měly být všechny zdejší kulinářské zážitky o sušenkách, tak by to byla celkem škoda.

      V průběhu pozdního odpoledne se dělá nádherné světlo na focení, dlouhé stíny, blankytná obloha, spousta mávajících dětí řvoucích "hallo, hallo", kterým se nedá neodpovědět, takže neustále na jednu nebo na druhou stranu pořváváme jako odpověď na pozdrav, který jednou přišel odsud z palmy, podruhé odněkud z pralesa. Mnohdy je celkem těžké identifikovat vůbec odkud to zvolání přišlo a když to člověk zjistí, už zase zdraví někdo jiný.. Je to vážně příjemné pro cestování na kole, skoro se nechce věřit, že tohle je ta Kambodža, kde se odehrála co do rozsahu a počtu obyvatel snad největší a nejkrutější genocida v dějinách.       Toto píše o nechvalně známém období Kambodžských dějin jeden z průvodců: "Několikaletá krutovláda Rudých Khmérů vrátila zemi o několik století zpátky a připravila o život miliony lidí. Stát byl přejmenován na Demokratická Kampučia. Obyvatelstvo země bylo vystěhováno do vesnických gulagů, kde realizovali utopickou ideu agrárního komunismu. Rudí Khmérové uzavřeli státní hranice, zrušili peníze. Zavedli všeobecnou pracovní povinnost 12 až 16 hodin každý den. Sebemenší prohřešek se trestal smrtí. Ze škol vznikala vězení (např. S-21 Tuol Sleng v Phnom Penhu - dnes muzeum), kde docházelo ke krutému mučení vězňů, již byli popravováni a pohřbíváni do hromadných hrobů na tzv. "vražedných polích". Rudí Khmérové systematicky likvidovali inteligenci. Lékaři byli popravováni a na jejich místa byli jmenováni nevzdělaní rolníci. Trest smrti byl vykonáván i za nošení brýlí (tzv. buržoazní intelektualismus). Postupně byly rušeny rodiny, lidé byli nuceni žít ve skupinách, společně pracovat, společně se stravovat a společně se po práci politicky školit. Byla zrušena veřejná doprava, veškerá města (včetně dříve milionového Phnom Penhu) vylidněna, zrušen přístup k informacím. Pol Pot utajoval i vládu vlastní země. Oficiálně byl hlavou státu Norodom Sihanouk, který však byl vězněn ve svém paláci. Přesto šlo o první komunistické království v dějinách. Až v roce 1977 připustil Pol Pot existenci tajnůstkářské vládnoucí skupiny zvané Angkar. Obyvatelé tak neznali představitele své země, nevěděli, co se děje za hranicemi..."

      Faktem však zůstává, že podobně jako tomu bylo u nás po převratu, se i zde někteří z vysokých kádrů Rudých Khmérů, integrovali do demokratické společnosti a nyní jsou v čele státu včetně prezidenta Hun Sena, jehož podobizny je možné vidět na bankovkách, ale i na billboardech vedle silnice, takže jaká to asi může být demokracie s převlečeným kabátem a navíc v čele s někým, kdo byl zodpovědný za ta příšerná zvěrstva. Stále z toho mám dost divný pocit a nepřijde mi, že by se tato země vyrovnala se svou minulostí, navíc je třeba dodat, že Pol Pot, vůdce Rudých Khmerů, padl až v roce 1998, do té doby se stále schovával na utajených místech kdesi v místních pralesích. Viděl jsem dokonce i dokument jak ještě v devadesátých letech zajali osamocené skupinky Rudých Khmerů anglického lékaře, který zde pracoval pro nějakou charitativní organizaci a náhodou přejížděl džípem územím kdesi hluboko v pralesích, kde se nedopatřením dostal na území, která ještě ovládali Rudí Khmerové. To, co tam popisoval, bylo neuvěřitelné. Mluvil o tvářích bez života se strnulými výrazy, které by byly schopny udělat cokoliv a hlavně o tom jak se mu podařilo přežít jen díky tomu, že se nepoddal situaci, nepropadl zoufalství a celou dobu si před nimi udržoval tvář, jenom díky tomu prý přežil a také říkal, že kdyby býval dal najevo nějakou slabost nebo zoufalství, tak si byl takřka jist, že by ho to stálo život. Musím říct, že toto je pro mě dost těžko stravitelné zejména proto, že se nejedná o nějakou vzdálenou minulost, ale takřka nedávnou současnost. Vždyť ta nejtvrdší krutovláda Rudých Khmérů probíhala v letech 1975 - 1979 a celý rozsah té genocidy je neuvěřitelný, když se uvádí, že přišlo o život asi 2 miliony lidí, čtvrtina tehdejšího obyvatelstva. Každý starší člověk, kterého tu potkávám, to zažil (buď jako strůjce teroru anebo jako oběť), z toho mi jde mráz po zádech..

      Večer se nám opět podaří dojíždět až na poslední chvíli, tedy to nejhorší možné řešení. Se soumrakem se za jednou ze zatáček náhle objeví anglicky psaný nápis "Restaurant, welcome", zkrátka anglicky psaný, to jsem od hranic ještě nikde neviděl a za ním brána kamsi do překrásné zahrady. Musím zastavit a promnout si oči, zda mě už nechytá fantas a poté vjíždím do zahrady. Hlídá zde nějaký místní klučina, který neumí ani slovo anglicky a jak se ukazuje, jedná se sice o krásnou restauraci s výhledem kamsi do tropické vegetace, ale patrně je otevřená jenom někdy, zkrátka teď tu nikdo není a nelze si tu koupit ani jídlo ani pití. To by nám však nevadilo. Představě, že si tu na noc usteleme, se nikdo z nás nebrání, a tak se tážeme, ale málomluvný Eda, prostý pobíječ much, moc nerozumí. Nakonec se odhodlá k tomu, že alespoň zavolá příteli na telefonu, který mi podivnou angličtinou, ale s rozhodnou platností vysvětlují, že tady spát nemůžeme. Eda je zřejmě malý pán na to, aby rozhodl o něčem takovém a je mi celkem jasné, že by ho to mohlo i stát místo.

      Dobře tedy. I když se nám nikomu už vůbec nechce, jedeme dál. Za dalších asi pět kilometrů se z okolní džungle vyloupne malá osada, která ze všeho nejvíc připomíná policejní základnu. Závora i sloupky šrafovaně nabarvené tak jako na vojně, jeden bílý, jeden červený, i strážní budka vypadá podobně. Tady budeme jednak v bezpečí, a pak to tu v těch základnách, které jsou rozmístěny vedle každé větší obce, mívají poměrně čisté, s pěkným místem na rozdělání stanu, jak jsem si stačil všimnout. Sjíždíme tedy k budce, kde sedí nějaký mladík a ptáme se khmérsky "kňom som ťóón konlaj somra", zda si tu můžeme rozdělat stan. Tuto větu nás naučil ten pán z restuarce, kde servírovali hovězí a pro jistotu nám ji i napsal khmérským písmem, které vypadá podobně jako thajské. Dokonce mu ani nemusím ukazovat ten nápis, vypadá to, že mi porozuměl a rukou nám ukazuje směrem dozadu za stanici, kde stojí nějaký altánek s přístřeškem. Bomba! Oba jsme rádi, že nemusíme dlouze vysvětlovat, stavíme stan a po chvíli se ptám, zda bych se nemohl opláchnout, čemuž klučina nerozumí, ale ten ze stanice ano, tak to máme dneska i se "sprchou", čím dál lepší. Jediné, co tomu chybí, je jídlo. Beru na sebe roli dobrovolníka a odhodlávám se k tomu, že pojedu několik kilometrů zpátky k poslednímu obchůdku, který si pamatujeme, že jsme na cestě míjeli. Nakonec nemusím ani tak daleko, ale ukazuje se, že stačí popojet jenom několik set metrů a tam je po pravé straně malilinkatý krámek. Některé ze zdejších krámků jsou vlastně spíš něco jako otevřené dveře od garáže, kam se musím pozorně podívat, abych zjistil, zda se tam něco nabízí či ne. Ujímá se mě chlapík, který o sobě tvrdí, že je učitel a kupuju od něj 4 koly, 1 krásně vyloupaný ananas a trs banánů, dohromady za 15.000 riálů, tedy 60 korun a s tímto úlovkem se vracím zpět už za tmy.

      Vše si v altánku rozděláváme na stůl a s čelovkou na hlavě se pouštíme do jídla, když náhle přijde klučina z budky i s kamarádem-překladatelem. Samozřejmě si ho nepřivedl jenom tak, že by si společně rád pokecal, ale proto, že nám chce říct něco naléhavého. Něco jako zlý sen. Postupně z nich leze něco ve smyslu, že bychom se měli sbalit a jít stanovat někam jinam, když to velmi zestručním. V tu chvíli se ve mně probouzí bojovný pud, protože pokud někdo s něčím souhlasil a my si na základě toho vybalili, postavili stan, oba jsme značně unavení po více než sto kilometrové etapě džunglí a někdo nám chce vysvětlovat, že by jako bylo fajn se sebrat, hodinu teď všechno balit a jet si ve tmě stavět stan do pralesa? Tak to jako prr!!! Trošku v sobě nacházím i toho odrzlého Američana na cestách "já jsem Americký občan a kdo je víc", ale v trochu jiné podobě. Uzavřeli jsme spolu deal, ty jsi souhlasil, tak nás k ničemu takovému nemůžeš nutit, zavolej si klidně policii, ale to neuděláš, protože ty nás tu nechceš z toho důvodu, že ti po dvou hodinách došlo, že bys mohl mít problém a s policií bys ho měl ještě větší. Takže se s námi můžeš domluvit, ale rozhodně nepočítej s tím, že po tom všem odsud odejdeme dobrovolně, to máš hochu smůlu. Takový nějaký přístup zastáváme k řešení tohoto problému a východisko? Nakonec jsme se rukama nohama dohodli na tom, že si z altánku odstraníme všechny naše věci, stan posuneme o několik desítek metrů dále do pralesa a v případě, že by nás tu někdo jiný vyhmátl, tak budeme předstírat, že jsme se tu jen tak uhnízdili. Toto potvrzujeme dvěma hochům, ale po pravdě, pokud by mělo následně opravdu dojít k nějaké eskalaci problému, tak bychom se stejně odvolali na společnou úmluvu, na jejímž základě jsme se tu původně uhnízdili. Celé mi to přijde zbytečné, už to, že tu musím popisovat peripetie jednoho večera za jak dramatických okolností jsme nakonec zůstali se stanem na původním místě a nemuseli se stěhovat do pralesa, to jsou přesně ty důvody, které nás táhnou opět zpátky do Thajska, protože člověk si zákonitě musí opět položit stejnou otázku - mám já tohle všechno zapotřebí, když jim sem vezu peníze, chci poznat jejich zemi a nikoho tu nemám v úmyslu zabíjet?

      Když ulehneme do stanu, tak chvíli po zavření moskitiéry nám po ní přeběhnou dva pavouci velcí jako dlaň. Riko tedy rozhodně na záchod v noci nepůjde, i kdyby mi měl, cituji: "nasrat do loďáku", pokud by šlo o jeho loďák, tak ano.

 PRŮMĚRNÁ RYCHLOST:     21 KM/H

MAXIMÁLNÍ RYCHLOST:    54 KM

VÝDEJ KALORIÍ:         1599 CAL

ČISTÝ ČAS V SEDLE:     4 H 53 MIN

DENNÍ VZDÁLENOST:      103 KM

CELKOVÁ VZDÁLENOST:    801 KM