Včera večer jsem seděl s Ou, kterou Riko hned překřtil na Oukej, asi až do desíti a vyzvídal jsem informace o Kambodži, protože tam Ou pracovala. Hlavně mě zajímalo, jak to vypadá tady za hranicemi, jestli je tam vůbec nějaká civilizace anebo jak si to tam mám vůbec představit
Slyšel jsem totiž, že za hranicemi vede jediná cesta až ke chrámu Angkor, ale že tam údajně nikdo nebydlí a že vede pustinou, což je pro nás dost důležité vědět, protože když překročíme hranice, měli bychom mít nějaké zásoby s sebou, další věcí je pitná voda, kterou nevím, zda tam dostaneme, zkrátka těch otázek mám celou řadu. Musím říct, že když se vysloví Kambodža, naskakuje mi husí kůže, a to především díky nedávné, neskutečně krvavé minulosti této země, i když do značné míry jsou to asi moje předsudky, a ty se nejlépe vyvracejí tak, že si člověk na to, čeho se bojí, prostě sahne. Slyšel jsem toho i četl dost, ale k tomu až jestli tam vůbec dorazíme.. Ou mi ještě nabízí, že kdyby mě ráno začaly opět bolet zuby, zaveze mě osobně přímo na kliniku, kde má známou zubařku, co víc si přát. Když se nad tím tak zamyslím, tak nebudu jistě mluvit sám za sebe, ale opravdu se nám odsud z této pohodové země nechce, nicméně když máme Kambodžu nadosah a dvakrát to už nevyšlo, zkusíme to ještě jednou, možná si toho tady budeme vážit ještě víc než po příjezdu z Laosu, ale možná taky zjistíme, že bychom tak přišli o fantastické zážitky. Zvědavost je větší než strach a pohodlí dohromady..
Kolem půl sedmé vstáváme, beru si ranní antibiotika a do půl osmé jsme v sedlech. Ani jsem se nezmínil, že jsme včera navzdory všem nepříjemnostem a mým komplikacím se zuby ujeli dosud nejdelší etapu 110 kilometrů! Vzhledem k tomu je dnešní rozjezd trošku ležérnější a pozvolnější. První věc, kterou bych rád zdůraznil - konečně uhýbáme z té hnusné hlavní, kterou jsme včera večer krásně zdolali a dnes už nás čekají opět zapomenuté thajské cesty. První dnešní městečko se jmenuje Khun Han a z pohledu z mapy vypadá spíš jako pidivesnice, ale je to městečko, kde si jako první pamlsek u cesty dáváme pečené banány. Schválně píšu pečené, nikoliv jako na jihu smažené v oleji, protože jsou opravdu pečené na grilu nějakou babkou, která je asi nejspíš natrhala na zahrádce, což zní zvláštně "trhala jsem na zahrádce banány", ale asi to bude tak. S úsměvem nám je prodává, my je s nemenším úsměvem chroupeme a při tom už se stáčíme k "centru" městečka. Nechybí zde voňavý ranní trh, který je v osm ráno v tom pravém proudu, asi jako Václavák po setmění a jak se jím prodíráme, míjíme všechny složky od ryb, poté zeleninový trh, voňavý pečený trh a přes různé pamlsky se dostáváme až k ovoci, na které máme po ránu extrémní chuť. Chtěli jsme sice meloun, ale ten nějak není k mání, a tak se spokojíme s čerstvým, od paní oloupaným ananasem, opět asi ze zahrádky a to je panečku ranní porce šťávy pro organismus a zkoušíme ochutnat takové malinké kuličky ze sezamového těsta, které nejsou špatné, lehce nasládlé, ale jinak to není nic jiného než těsto v oleji, dokázal bych si na tom ještě třeba představit med na dochucení, pak by to byla snídaňová bomba. To by zatím stačilo, ještě jsme si chtěli koupit hroznové víno, ale měl ho předražené, chtěl nějakých 120 bathů za kilo, za což bychom měli dva obědy.
Odsud už jenom brázdíme krajinu po náspech mezi rýžovými políčky, kde ve většině případů probíhá něco jako u nás podzimní práce na polích, to znamená, že se políčka vypouštějí, orají, čistí a připravují na následné zatopení nadcházející úrody. Jede se krásně, není úplně vedro a doprava je minimální a z tou hlavní silnicí, po které jsme jeli včera, se to nedá srovnat. Po hodince se zastavujeme na normální snídani ve vesničce Kan Som, zde si objednáváme míchanou zeleninu z rýží a Riko smaženou zeleninu s mořskými plody, k tomu dostáváme šest volských ok a dva malé misky vývaru. Ono to vypadá, jako bychom měli každou zastávku pomalu zabíjačku, ale je potřeba říct, jako jsem to už popisoval v zápiscích minulý rok, že Thajci jsou maličcí, takže ty porce jsou prostě menší a i kdybych neměl takový výdaj, jako mám teď, tak by mi dva chody k večeři rozhodně nepřišly jako nějaké přecpávání. Celá snídaně nás i s lahví koly přijde na 220 bathů, tedy nějakých 110 Kč. Loučíme se a pádíme dál poklidnou krajinou rýžových polí.
Po poledni se cesta prudce stáčí doleva ke kambodžským pohraničním horám, podél nichž se stáčí, takže krajinný ráz se mění, proplétáme se mírnými kopečky, kvalita silnice se razantně zhoršuje, takže se zpomaluje i jízda a především se musí dávat větší pozor kam člověk jede, protože kromě štěrku pokrývá vozovku i celá řada děr jak po granátu. V těchto končinách se občas neubráním pocitu jako na konci světa, jak to asi musí vypadat na kambodžské straně za hranicí, ptám se v duchu, když i tady je patrné zhoršení "thajského standardu"? Zanedlouho se z lesa vyloupne krásné jezero, které tady sice je, ale mapa o něm mlčí, přestože celá řada menších jezer někde jinde, v ní zakreslena jsou. Říkejme mu Zapomenuté jezero u osady Na Sanuan, které objíždím kolem dokola a na druhém konci čekám na Rika v příjemném stínu. Ujedeme ještě asi deset kilometrů až zastavujeme u jedné vesničky, kde si dávám vynikající domácí vývar s rýžovými nudlemi za 25 bathů. Ten, který Riko nemusí, ale já se po něm můžu utlouct a přijde mi, že dává opravdu sílu do šlapání. Když spatřím na stolech misky se čtyřmi ingrediencemi k dochucování jako je třtinový cukr, skoro až na prášek rozdrcené chilli papričky, rybí omáčku a zelené chilli papričky ve vinném octu, je to neklamné znamení toho, že tady budou servírovat domácí nudlový vývar.
O kousek dál zastavujeme u půvabné restaurace s otevřenou kuchyní, takže ze všech tří stran lze pozorovat kuchaře, co dělají a hlavně, co nabízejí. Když se snažíme vysvětlit jim, co chceme, přispěchá milá dívenka s perfektní angličtinou a pomůže nám si objednat restované rýžové nudle se zeleninou a chilli. Já si tam nechávám dát ještě o něco více té skvělé zeleninky a Riko si objednává ještě jednu porci, dohromady tedy 3 jídla a lahev koly. Jaké je naše překvapení, když platíme pouze 100 bathů, neuvěřitelné na restauraci s krásnou zahradou a hamaky na odpočinek jen tak zavěšenými pod velkou střechou. Klidně bychom tu mohli zůstat přes noc, ale chceme ještě pokračovat závěrečnou odpolední etapou směrem ke kambodžské hranici. Jaké je naše překvapení, když nám milá dívenka, která je mimochodem imigrační úřednice na přechodu, sdělí, že po této silnici asi třináct kilometrů odsud, je hraniční přechod, který vůbec nemám zaznamenaný v mapě. Jde asi o to, že moje mapa je strašně zastaralá a celá řada věcí v nich neodpovídá realitě, i když jsem ji zakoupil před odjezdem. S tím jsme ani v nejdivočejších snech nepočítali, že se ještě dnes večer přiblížíme na dohled ponurému snu jménem Kambodža. Původně jsme se totiž měli postupně přibližovat k úplně jinému přechodu, o tomto průvodce, ani mapa, nic neříkají. O to záhadnější zjištění má za následek, že poslední zbytky naší dnešní energie věnujeme přiblížení se k tomuto neznámu.
Dívenka upozorňovala, že je to do kopce, ale že je to taaaak do kopce, to jsem netušil. Cesta se postupně zdvihá do pohraničních hor, prales houstne, silnice se nekompromisně zhoršuje, slunce zapadá, vítr se vzdouvá a obavy narůstají. Jedno z doporučení, které jsme od slečny dostali bylo mimo jiné, že prý někde těsně před hranicí je něco jako resort, tedy místo, kde se ubytovávají ti šťastnější, představoval jsem si nějaké středisko s hotelem, parkem a chatkami, ale zároveň se tato moje představa ve mně prala s realitou kolem. Tady??? Hanzi, probuď se! Poslední kapkou byly neuvěřitelně příkré silnice, které většinou stavějí tam, kde se na všechno kašle (anebo tam, kde na tom nesejde), protože proč dělat komplikované (a drahé) serpentýny, když lze silnici prostě natáhnout do nejprudšího kopce a na příslušných místech opatřit značkami.. Poslední zbytky naděje ve mně rozhánějí vojáci na jednom ze závěrečných kontrolních stanovišť ve vzdálenosti jenom několika kilometrů před hranicemi, kteří při slovech resort či hotel vůbec nevědí, která bije. Tak opravdu nevím, co tím ta slečna myslela, ale nic podobného na cestě k této podivné neznačené hranici jsme neviděli.
Dva kilometry před hranicí narážíme na nějaký shluk budov po pravé straně, které přejedeme, ale pak prudce brzdíme a navrhuju to tam jít prozkoumat, případně se zeptat, protože už je skoro tma a nikomu z nás se nechce po tmě stavět stan v pralese. Kupodivu potkáváme hned ve dveřích imigračního úředníka, který nám na dotaz stran možnosti postavení stanu a objednání si jídla na hranicích, souhlasně přikyvuje a posílá nás dál. Jak nejlépe vykreslit první dojem z příjezdu na hranici, kde se vlevo i vpravo rozprostírají jenom slumy sešité z pytlů a prach.. to hovoří samo o sobě. Myslím, že budu mluvit za nás oba, když řeknu, je-li tohle stále ještě Thajsko, jako že je, tak jsem tedy zvědav na druhou stranu, která na nás zítra čeká. Celý tenhle slepenec chatrčí se nachází až na vrcholu stoupání, tedy v nejvyšších partiích pohraničních hor, nikoliv třeba v nějakém sedle a když člověk vystoupá až úplně nahoru na "Olymp", tak zjistí, že uprostřed planiny končí asfalt a pokračuje jenom červený prach, a to podotýkám, jsme stále v Thajsku...
PRŮMĚRNÁ RYCHLOST: 18,2 KM
MAXIMÁLNÍ RYCHLOST: 44 KM
VÝDEJ KALORIÍ: 1305 CAL
ČISTÝ ČAS V SEDLE: 5 H 13 MIN
DENNÍ VZDÁLENOST: 95 KM
CELKOVÁ VZDÁLENOST: 698 KM
