Dnes ráno se probouzím již kolem páté, přesněji řečeno probouzejí mě zuby. Dávám si jeden ibuprofen a když to nezabírá, tak nasazuju antibiotika.
Včera večer jsem zavolal ještě pro jistotu svému lékaři, zda je užití antibiotik při extrémním vypětí vůbec reálné, abych někde v pětatřiceti ve stínu neupadl do komatu a ten mě ujistil, že je to v pořádku, pouze se prý po nich můžu osypat, což jsem přijal s obrovskou úlevou. Opravdu není nic horšího než když se na cestě člověku ozvou zuby, a to i přes to, že byl několikrát před cestou u zubaře. Kolem šesté s Rikem balíme, k snídani slupneme stále oblíbenější meloun a ve tři čtvrtě na sedm už šlapeme do pedálů. Jenomže jen co usednu na kolo, zmocní se mě taková bolest zubů, že mi zdřevění nejen polovina hlavy, bolest vyskakuje až do očí, ale zdřevění mi z toho celé tělo. Po několika minutách to opadne, ale kdy se ta strašná bolest zase vrátí? Po hodince šlapání dorážíme do malého městečka Nam Yeun, kde si chceme dát dnešní snídani. Nejprve dokupuji sušenky, protože se už několikrát stalo, že nám docházely síly uprostřed ničeho a nějaké kalorie se pro tyto případy vždy hodí, jenomže u kasy při placení mě to opět chytne, takže se nemůžu smát, mluvit, gestikulovat, pouze si chytnu obličej do dlaní, nehýbu se a čekám až to přejde.
Zase několik minut, vždy když bolest odezní, tak mám pocit uvolnění jako bych doběhl maraton. Na konci Nam Yeun stavíme na jídlo. Dáváme si tři půlky vynikajícího šťavnatého kuřete s pikantní omáčkou, do které si kousky namáčíme. Jeho výbornou chuť si bohužel mohu vychutnávat pouze ve chvílích, kdy mě nebolí zuby, zato Riko slastně pomlaskává a občas se rozdělí o společnou radost i se psíkem, který pobíhá okolo stolu. Nevím, jestli jsem se zmiňoval o psech, ale thajští psi jsou všichni skoro stejní, tedy jednak ta rasa je podobná, já bych to nazval "thajský jižanský povaleč", ale především povahově jsou si všichni podobní. Ty, kteří na nás se štěkotem vyběhli, bychom v těch stovkách, co jsme potkali, spočítali na prstech jedná ruky. Hafíci jsou milí, někteří i neobyčejně roztomilí, ovšem ne radno je si je hladit právě kvůli vzteklině a dalším nemocem, ale někdy se člověk pohlazení neubrání. Když ona ta němá tvář tak smutně kouká..
Za Nam Yeunem pokračujeme příjemnou krajinou zalitou dopoledním sluncem s občasnými výhledy na pohraniční pohoří, které odděluje Thajsko a Kambodžu. Díky brzkému vstávání dorážíme až k osadě Saron, která je v mapě označená jako poslední místo před hraničním přechodem do Kambodže. V poledním žáru do sebe nalijeme několik sodovek, které prodavač občas chytře vylije do pytlíku s ledem a dá k tomu brčko. Neotřelé a hlavně účinné. Před obchodem mě chytají už v pořadí počtvrté zuby, takže se nabízí otázka co dál. Pokud by vše pokračovalo standardně, tak jsme zde chtěli překročit hranice a vydat se na průzkum pralesů na druhé straně, což teď nepřipadá v úvahu. Stejně jsme to však zkusili s tím, že z hranice se ještě pokusíme zavolat doktorovi ohledně účinnosti antibiotik, protože lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že na druhé straně ve velice krátké vzdálenosti od hranice nejspíše ztratíme signál, jenomže na jednom z hlídacích postů nám strážci oznamují, že přechod je v těchto místech zavřený. Cesta sice dál vede, ale pouze pro milovníky historie, kteří si zde chtějí prohlédnout prastarý khmerský chrám Khao Phraan, o který se Thajskou s Kambodžou dlouho přeli kvůli špatně nakreslené francouzské mapě. V roce 1962 přidělil Mezinárodní soudní dvůr chrám Kambodži, ale Thajsko se s tím nikdy nesmířilo, v roce 2008 zde vypukl příhraniční konflikt znovu, a to je zřejmě důvodem stále zavřeného hraničního přechodu.
Na prohlížení chrámu však nemám ani pomyšlení, přímo při komunikaci se strážci mě to chytí znovu, tak, že nemůžu mluvit a musím si sednout, mlčet a modlit se, aby to co nejdříve přestalo. Po pěti minutách vyrážíme zpět do osady Saron. Zde se ptáme na internet, protože bych si rád zjistil číslo na svého zubaře, které s sebou nemám a zavolal mu co mám teď jako dělat a zda mi na to, co mi v ústech dělal, zaberou vůbec ta antibiotika, která mám. Na třetí pokud se dostáváme do místní nemocnice, což netušíme, pouze vidíme krásně udržovanou "vládní" budovu, která je vždy nápadná díky vystaveným obrazům krále, čistou parkovou úpravou a výzdobou hodně do žluta (zlatá je královská barva), tedy květiny, stuhy a tak podobně. Že se jedná o nemocnici zjišťujeme až při vstupu, tam mě jakýsi pán nabízí ochotně svůj notebook a jelikož to bude asi nějaký místní správce či lékárník, tak mi dává i nějaké léky na bolest a pozor zdarma! Nemocnice je sice čistá, hezká, ale malinká, je potřeba sjet do většího města, kterým je 24 kilometrů vzdálený Khantaralak, kam v tuto chvíli nevím, zda dojedu, protože mám pocit, jakoby se kolem mě utahovala smyčka bolesti a silné bodavé záchvaty se stále zintenzivňují, takže si říkám, kde mě to už složí..
Do městečka dorážíme jen s jednou kraťounkou přestávkou na doplnění cukrů a vody tou nejpřirozenější formou, a to z melounu, který svezeme s sebou. V internetové kavárně se mi daří dovolat opět k mému lékaři, který mi radí zintenzivnit antibiotika ze dvou na tři denně v osmihodinových cyklech a když by to nepomohlo, tak pak řešit co dál a sjet do nemocnice. Zubaři jsem se bohužel nedovolal a jako na potvoru je dneska 23. prosince, to znamená, že pokud budou problémy, tak se někomu domů dovolám nejdřív tak po Novém roce. Líp to vyjít vážně nemohlo. V kavárně odpočíváme přes hodinu, brácha je toho názoru, že pokud mi tam zubař dělal hluboké zákroky, de facto mi zachraňoval dva zuby a vrtal až na kost, tak si to teď prostě sedá a ta námaha tomu samozřejmě nepomáhá, naopak, největší bolest nastane vždy tehdy, když přecházím z pohybu do klidu, případně naopak. V kavárně jsem si vzal svojí druhou dávku a těžko říct, zda je to tím, ale od té doby až do večera žádný záchvat nepřichází a já si jen přeju k zítřejšímu Štědrému dni - pro bráchu zdravé nohy a pro mě zuby, nic víc.
Závěrečná etapa nás dovádí těsně před soumrakem až do malé osady na hlavní silnici vedoucí do stejnojmenného střediska provincie Surin. Původně jsme si mysleli, že zastavíme dříve u jezera Ta Mai, protože jsem předpokládal, že by tam mohly být nějaké restaurace na březích, ale nic takového se nekonalo a zůstalo jen u zbožných přání. Nějakých patnáct kilometrů se nakonec vyplatilo, protože doslova ihned po sesednutí z kola nás vítá u své restaurace slečna Ou, která umí dobře anglicky, nechává nás postavit stan, osprchnout se a celý večer dělá, co nám na očích vidí. Musíme si dát pro příště trochu pozor, protože jak jsme jí začali hladoví vyjmenovávat co všechno máme rádi, nakonec to vypadalo asi takhle.. Jako první chod nám přinesla restované zelené výhonky s rýží, které byly vskutku skvostné a hlavně omáčka u nich byla perfektně dochucená, v těsném závěsu paní Ou přinesla dva talíře restované zeleniny, stejně fantastické, jenom ta omáčka byla trochu sladší a nakonec, to jsme už vůbec nečekali, přinesla dva talíře smažené rýže s mořskými plody. Zní to jako by toho byla hromada, ale faktem je, že porce byly menší a já jsem vlastně nic od osmi od rána pořádně nejedl, takže je to tak akorát. Příště to však musíme trochu omezit, respektive si ohlídat množství servírovaných chodů, k tomu ještě asi 8 kol, 1 x ledová káva, 1 x čaj a podle toho taky vypadá účet - 665 bathů, tedy něco přes tři stovky, což je pořád 150 Kč na hlavu, jenomže včera nás stála večeře 100 bathů..
DENNÍ VZDÁLENOST: 110 KM
CELKOVÁ VZDÁLENOST: 603 KM
