1. S bráchou na kole po Thajsku, Kambodži a Laosu 2011/2012

      Po měsících příprav konečně nastal den D. Poprvé v mém životě jedu na cestu na kolech ve dvou, přesněji řečeno s bráchou. Chceme tím tak navázat na starou tradici, kterou čas přetrhal někdy před deseti lety. Tehdy jsme společně jezdívali do Tater, spali na hřebenech ve stanu, ale od té doby jsme společně nikde nebyli a bude skvělé se pokusit oprášit staré výpravy. Přípravy na tuto cestu rozhodně nebyly jednoduché. Dílem proto, že brácha na kole nejezdí, žádné nevlastní, takže opatřit mu veškerou výzbroj na cestu zabralo poměrně dost času a úsilí. Oproti výpravě do Thajska, Malajsie a Singapuru, kterou jsem absolvoval na kole minulý rok, jsem se tentokrát mnohému pokusil vyvarovat a řadu věcí udělat lépe. V první řadě letenka, která mě minulý rok stála 23.000,- se stejnou společností, tedy s Emirates, jsem tentokrát pořídil za fantastických 14.000,- Kč, a to i s koly!!! V to jsem nedoufal ani v těch nejbujařejších snech. Minulý rok jsem měl ještě spoustu dodatečných nákladů v průběhu letu, takže letenka mě ve finále vyšla skoro na 30.000,- Kč, za což teď letíme oba dva...

      Už při balení se ukázalo být obrovskou výhodou cestovat ve dvou s ohledem na rozložení váhy zavazadel. Pokud bych totiž letěl sám, měl bych zcela jistě vážné problémy vměstnat do limitu 30 Kg vše potřebné, tedy především kolo, stan, poměrně těžkou nafukovací karimatku, kterou tentokrát bereme s sebou i s pumpou, abychom si mohli dopřát komfortní spánek i někde v divočině po náročném výkonu. Pokud jedeme ve dvou, ukazuje se jako doslova snadné vzít si kola i lodní pytle a i s rezervou se každý vejít do svých třiceti kilo. Je to vážně skvělé zjištění i s ohledem na plánování dalších cest. Další věc, kterou jsem oproti minulému roku udělal jinak, se týká balení kol. Původně jsem si myslel, že kola zabalíme do krabic, jenomže standardní krabice na kola váží, světe div se, 4,5 Kg! Tím bychom si moc nepomohli, takže nakonec zvítězila metoda obalení citlivých částí kol jako je přehazovačka či přesmykač, měkkými materiály jako je karimatka a stan, a to vše obaleno do lehké stahovací fólie. Tím jsme se vyhnuli těžkým materiálům typu kartonová krabice - vřele každému doporučuji. Důvod proč se o tom tak rozepisuji spočívá mimo jiné v tom, že se minulý rok přepravcům podařilo zdeformovat moji přehazovačku a zároveň urazit několik zubů na kolečkách, čímž mi solidně znepříjemnili začátek cesty.

      Je neděle odpoledne a na to, že je už skoro polovina prosince, je venku krásně jasno, lehce nad nulou a mi si to šineme v kamarádově dodávce směr letiště. Když si vzpomenu na příjezd na letiště minulý rok a teď, tak se to nedá srovnat. Minulý rok mi málem uletělo letadlo, respektive mě skoro nepustili na palubu, kdežto teď přijíždíme s uctivým předstihem, na přepážce jsme první (patrně poprvé v mém životě) a vše probíhá až neuvěřitelně hladce. Personál za pultíkem je samý žert, u zavazadel máme i s koly váhovou rezervu, dokonce dostáváme na požádání i "exit seats", tedy sedadla nad křídlem u nouzového východu s velkým prostorem pro nohy, prostě všechno klape jako na drátkách. Překvapuje mě bráchův strach z létání, nejdřív jsem si myslel, že se mi pouze snaží znechutit moje nadšení, ale ono mu to létání asi vážně nedělá dobře.. Mé vybídnutí "za ty peníze musíš být nadšenej", opětuje lakonickým "moje spokojenost není na prodej", a tak se ho snažím upokojit alespoň několika veselými historkami ze seriálu "Letecké katastrofy". To kupodivu taky nezabírá, a tak navrhuji využít tradičního arabského pohostinství aerolinek Emirates s neomezeným alkoholovým barem. To se zdá být jako lepší varianta..

      Po přistání v Dubaji nás čeká dlouhé, skoro desetihodinové čekání na další spoj do Bangkoku. Obvykle létají spoje dva, jeden navazuje asi po dvou a druhý, bohužel, až po deseti hodinách. Pokud je ovšem v prvním volné místo, lze si letenky vyměnit a cestu tak uspíšit. Zkoušíme to, ale bohužel je nám sděleno, že první spoj je beznadějně plný a navíc před námi čeká na uvolnění místa už šest lidí. Tak co, alespoň jsme to zkusili a navíc jsme od obsluhy dostali poukázku na předkrm, hlavní jídlo a nápoj, který si můžeme vybrat v několika restauracích na letišti. Dáváme přednost thajské a rovnou se jí vydáváme hledat, ovšem tato restaurace je odsud vzhledem k rozlehlosti dubajského mezinárodního letiště, vzdálená asi dvacet minut chůze. Nikdo z nás ovšem nelituje, času je dost. Ať už zeleninové závitky anebo červené či zelené kari v kokosovém mléce, obojí je autenticky thajské, takže si tak vlastně dopřáváme i takový "warm-up" před Bangkokem, i když na tamní kuchyni se těšíme nesrovnatelně víc.

      Během čekání se mi podařilo na chvilku usnout, zatímco brácha bděl odvážně celou dobu na stráži. Na samotném konci letu do Bangkoku se seznamujeme se dvěma kluky z Pardubic, a tak si společně alespoň můžeme zavolat taxíka a srazit tak náklady na 700 bathů s tím, že máme větší vůz, aby se do něj vešla složená kola. Společnými silami je pak společně vynášíme přímo na ulici Khao San až do hotelu Khao San Palace. Chtěl jsem Richarda překvapit předem zakoupeným hotelovým apartmánem, ale kluci se začali na všechno už na palubě tak vehementně vyptávat, a tak jsem nechtěl předstírat, že nemáme ubytování, což by se potom stejně provalilo a "překvápko" jsem sdělil všem ještě na palubě těsně před přistáním. Minulý rok jsem zde kupoval pokoj přesně za 900 bathů na osobu, ale tentokrát se mi podařilo získat pokoj pro dva za stejnou cenu a ještě s tím, že na střeše hotelu je bazén. Takže každého nás vyšlo ubytování v samotném centru cca na 250 Kč.