Vzhůru dolů až k O'Brians část 2.

Ještě stále nejsme u cíle. On ten skutečný cíl nebudou jen O'Brians, ale po překonání hor a dolů, které musíme zdolat to bude zase naše Kanada. Máme tedy přes sebou ještě pěkný kus cesty k našemu konečnému cíli.

Jsme stále ještě v horké Arizoně, pokračujeme z Bensonu na sever po dálnici č.10 do historického města Tucsonu. Moderní Tucson vapadá jako každé město Amerického západu. Slunné, horké s velikou universitou. Ve starém Tucsonu, jen několik mil na východ se ocitnete v úplně jiném světě. Je to takový obrovský skanzen, kde se filmuje většina westernů. Můžete si sednout na lavici a pozorovat show, kde právě probíhá přestřelka mezi bandity a strážci pořádku, ti zasažení kulkou sherifa padají ze střech na dlažbu. Obdivuji ty statsmany, jistě mají veliké životní pojistky. Z výšky až pěti metrů, by se mi nechtělo na dlažbu padat. Starý Tucson je takový gigantický americký kýč, na kterém se vydělávají velké penize. 

Ve Phoenixu, hlavním městě Arizony jsme pak pokračovali po dálnici č. 17 dál na sever až do města Flagstaff. Ještě před Flagstaffem jsme uhnuli trochu na západ po skromné silnici a přes noc se stavěli v malebné vesnici Sedona. Sedona žije havně z turismu. Leží uprostřed nádherných rudých skal. Tam v těch skalnatých výšinách si Sedonští postavili moderní kostel. Z ochozu kostela se můžete kochat  nádherným pohledem na celé údolí Sedony. K tomu vám  z toho kostela zní nádherná hudba varhan, která dodá takové zvláštní slavnostní nálady. Ještě trochu dál na sever jsme na chvíi navštívili obovský Grand Canyon na řece Colorado, hluboký nějakých 1600 metrů.

Pokračujeme dál po historické silnici 66, až do Nevady. Nevada je suchý a horký stát, nemá státní daně, jenom federální, které jsou poměrně nízké.. Provoz státu je hrazen ze zisků heren.  Nevím, proč má ten stát název Nevada, což ve španělštině znamená  'Zasněžená.' Věřím, že nevadští ani nevědí, jak sníh vypadá.

Las Vegas! Město heren a neřesti, město, ve kterém se manželé mohou nechat rozvést během pěti minut, město nevěstinců a všelijakých pochybných show nemá ani pouliční osvětlení. Ulice středu města, kterému se přezdívá 'Strip' jsou ozářeny neony, všechno okolo vás bliká, svítí, hoří,až se vám z toho točí hlava, na budovách snad není decimetr bez nějaké křiklavé neonové reklamy, která vám nabízí všechno možné i nemožné. Hlavně to nemožné. Na Fremont avenue vás zdraví obrovský neonový kovboj a neustále ukazuje dolů, kde můžete v kasinu vyhrát stattisíce. Pan kovboj vám ale neprozradí, že tam můžete prohrát košili i s podlíkačkami. Prozradit to nemůže. Je neonovej. V ulicích se procházejí polonahé ženštiny které vás lákají do různých podniků, kterých jsou tam stovky, ale ve kterých můžete prohrát tisíce.. V těch hernách, kam jsme bázlivě nakoukli, jsme viděli hráče přilepené k mašinám a kteří za rachotu mašin vyhazovali svoje vydřené dolary. K tomu jim pomáhaly i mladé ženy v bikinách, jejichž největší kus oděvu byly pásy s colty a které nabízely hráčům zdarma drinky a měnily jim bankovky za drobné, které jim pak polykaly ty hlučné nenasytné mašiny. Zůstali jsme v Las Vegas přes noc a druhý den pokračovali do Jižní Kalifornie. Název Kalifornie 'California' v originále jí dali  mniši Františkáni, kteří tam před mnoha lety měli svoji misii. Prý to jméno vzniklo spojením dvou španělských slov - Caliente fornalla - Horká pec. Jenomže pro slovo pec má španělština výraz 'horno'. Krátce jsme se stavěli na řece Colorado na mohutné přehradě 'Hoover dam', která byla postavena z popudu někdejšího amerického przidenta Herberta Hoovera (1929 - 1933), který chtěl poskytnout práci nezaměstnaným a tak ulehčit lidem tíhu veliké deprese let třicátých minulého století. Byla to taková 'hladová zed', kterou dal postavit v Praze Karel IV. Ta přehrada vytváří obrovské jezero Lake Mead, kde stále fouká velice nepříjemný silný horký vítr. 

Z Nevady jsme pak pokračovali dolů do Kalifornie přes jižní cíp národního parku Death valley, Údolí smrti. Ta smrt nám jaksi nepřipadala moc vábná a tak jsme radšji pádili dolů do patnáctimilionového souměstí Los Angeles. Tomu městu, jako většině míst v Kalifornii dali to vznešené jméno zase ti všudypřítomní Františkáni. Je to vlastně jen část původního názvu 'La Puebla de la Reina de los Angeles' - Stánek královny andělů. Myslím, že ti andělé odtamtud dávno uletěli, pro znečištění vzduchu, kde nevidět na půl kilometru a kde se pomalu nedá dýchat, by tam ti andělé dlouho nevydrželi. My jsme Los Angeles objeli a přistáli na pobřeží Pacifiku ve městě Newport Beach. Ted ještě ulice a číslo domu, kde O'Brians žijí - Buena Vista boulevard. Celí nervozní jsme zazvonili na dveřích přepychové vily. Otavřela nám Helen. Uvítání bylo velice přátelské. Ta vila nebyla jediná, kterou O'Brianovi vlastnili. Hned vedle byla vila druhá, kde nás ubytovali. Měla dvě patra, obrovský obyvák s terasou a výhledem na záliv moře. Tu obrovskou jachtu, která tam kotvila, vlastnil americký herec 'Duke' John Wayne. Celá ta vila, kterou nám O'Brianovi nechali byla vlastně pronajímána bohatým turistům, kteří trávili dovolenou u moře. Týdenní nájem 500 dolarů. To byly v roce 1971 obrovské peníze. My jsme tam bydleli grátis. Hned večer nás pozvali na párty s několika přáteli, Barunku nám hlídala jedna jejich známá Peruánka. Ti lidé byli velice přátelští, mnozí nám nechali své navštívenky.  Allen nás upozornil, že ten Američan, který vám dá svoji navštívenku, je vám ochoten ve všem pomoci, ale neočekávejte od nich peníze. Ty si musíte vydělat sami tím, že využijete jejich pomoci či rady. Nás by ani nenapadlo očekávat jejich pomoc, natož peníze. Inu Amerika.

Po párty jsme se odebrali do 'naší vily' k odpočinku. Spící Barunku nám Peruánka odevzdala do naší péče. Helen nám dala k disposici i kuchyni a ledničku nabitou potravinami, Allen zase jejich vinný sklípek s několika tucty lahví. Také nám ukázali mikrovlnku, tehdy ještě světu neznámou hračku. Byla to obrovská mikrovlnka zvící velikosti pračky na prádlo. Potom odešli. Za chvíli někdo zaklepal na dveře. Byli to dva starší, asi šedesátiletí manželé a oznámili nám, že jsou nám k dispozici, kdykoliv je budeme potřebovat. My jsme je ujistili, že jejich služby nevyužijeme, že moc děkujeme, ale že jsme obyčejní chudáčkové původně z Československa. "Tak to jsme krajané, my jsme také Češi, přišli jsme do USA v roce 1948"  Hezky jsme si popovídali a oni se odebrali domů s poznámkou, že O'Brians jsou velice štědří a milí lidé.

U O'Brians jsme pobyli několik dní. Moje paní uvařila perfektní svíčkovou, na které jsme oba pozvali. Svíčková byla pro ně objev. Allen k tomu vybral lahev Bužolé (nevím, jak se to ve francouzštině píše)

Chodili jsme na pláž, která byla hned za domem a učili se surfovat bez toho prkna. Málem jsme se oba utopili. Pak jsme navštívili African Safari v Lagune Beach, což nám O'Brians zprostředkovali. Přijel k nám jeden mladík v džínách, že nás tam odveze. Ptal jsem se ho, čím se živí. odpověděl, že zatím ničím, ale že se špatně nemá, je synem soudce nejvyššího soudu USA. Ta African Safari je obrovská zoologická zahrada, kde se zvířata volně pohybují, ale každý druh má svoji ohradu, aby se vzájemně nesežrali. Auta tam mezi tím vším volně projíždějí, ale se zavřenými okny. Nebylo by moudré okno u auta otvřít, když vás přijde k autu pozdravit tygr. Obrovský pštros s hruba pětikilovou hlavou začal 'zobat' okno auta našeho průvodce. Když někdo z návštěvníků poruší pravidla a zvíře by ho napadlo, hned jsou tam hlídky, které zvíře zlikvidují, a nezodpovědný návštěvník ho musí zaplatit. Po krátké návštěvě Disneylandu jsme se s O'Brians rozloučili a pokračovali v naší cestě přes obrovské Los Angeles dále na sever, do naší Kanady. 

Na ty mnohaproudé mimoúrovnové dálnice jsme si nemohli zvyknout. Všechna auta tam jezdí kolem 120km za hodinu s rozestupem kolem pěti metrů. Losangeleští řidiči jsou však velice pohotoví a ohleduplní. Chce li řidič zajet do jiného proudu, dá signál a ihned mu tam v té druhé lajně udělají místo. Předjíždět se tam smí zleva i zprava, jeko všude v severní Americe. Sjezdy z dálnice jsou předem označeny na velikých tabulích už kolem 10 mil před sjezdem. Ty sjezdy jsou ale také několikaproudé a člověk musí být velice opatrný. Ale ti řidiči tam viděli náš starý klankr s kočárkem na střeše a kanadskou poznávací značkou a tak nám byli obzvlášt vstřícní. Pře Los Angeles z jihu na sever jsme jeli asi dvě hodiny. Mnohde provoz hladký, někde zácpy. Na sevr jsme pak jeli po pobřežní silnici č..1 Cesta byla nádherná. Kolem pobřeží menší města, samá 'Santa' nebo 'San¨.Byl tam vidět ten španělský vliv. Přejeli jsme dál na sever k Monterey, kde jsme přespali. Do San Franciska jsme přijeli brzy ráno. Před městem, vlstně souměstím se silnice přeměnila v několikaproudou mimoúrovnovou dálnici (Freeway) a my jsme zjistili, že máme prázdnou benzinovou nádrž. Honem někam pro benzin, kdyby nám to někde chcíplo pro nedostatek benzinu, dostali bychom tučnou pokutu. Spatřili jsme benzinovou pumpu někde před námi. Museli jsme sjet z dálnice. To jsme udělali, leč místo u benzinové pumpy jsme se ocitli před branami kasáren US Army. Zděšený Empík, který tam v bílé helmě hlídal bránu s obrovským orlem na vrcholu nás okamžitě zastavil. Viděl zase staré auto s kočárkem na střeše.  Na otázku, co tam děláme jsem odpověděl, že jedeme pro benzin. Zároven jsem měl strach, že až nás bude legitimovat a uvidí bolševický ČS pas, zavřou nás na třicet let za špionáž. jenomže Američané nejsou Rusové a tak se pan strážný dal do řehotu. Chtěli jsme se tedy otočit a odjet. Jenomže to byla jednosměrka a tak nás pan strážný navedl dovnitř kasáren, museli jsme objet celý objekt. Vojáci, které tam buzeroval nějaký seržant se dali do spontánního řehotu, když viděli tu naší kavalkádu. Z kasáren jsme vyjeli, benzin natočili a ujížděli jsme dál na sever až do parku Redwood, kde jsou obrovské stromy sekvoje, které tam rostou i tisíc let. Jeden strom obrovských rozměrů byl u kořene prohnilý a tak v tom stromě vydlabali tuneĺ, kerýn jsme projeli. Pak už přišel stát Oregon, tam jsme uhnuli na dálnici č.84 a pokračovali na východ podle mohutné řeky Columbia, která tvoří hranici mezi státy Oregon a Washington.Pak už přišel stát Idaho a nakonec jsme z těch veder USA dorazili do našeho domova do Calgary, který nás uvítal sněžením (Byl to začátek července). Byli jsme doma po 6 týdnech snad té dosud nejkrásnější dovolené,

Cestou Amerikou