Sloužil jsem lidu část 2.

Vojna je stále ta největší zhovadilost, někdy však ještě zhovadilejší. Nudné dny plné frustrace pokračují..zdáse, že nemají konce,

Probudil mně křik dozorčího, který vyhlásil budíček. Bylo šest hodin ráno. Na cimru vtrhla smečka mazáků, která rozsvítila všechna světla a na celé kolo se rozeřvala, že abychom hezky rychle padali z kavalců, že už nejsme u mamičky ale na vojně a že se nikdo s námi mazlit nebude. Jenom jsem na vše zíral, ale mohl jsem spát až do deseti. Ale jak spát při tom řevu? Rozhlas spustil do eteru známé šlágry, Páni kluci, Mambo Zambezi, Voláre o,o, kantáre o,o,o,o, a jiné odrhovačky, které mně doháněly k šílenství. 

Teptve ted jsem seznal, jak je ta cimra veliká. Okna zarosená vedla na kasárenský dvůr.  Podlaha natřená nějakým narudlým hydrovoskem. Začala orgie dělání rajonů. To znamenalo, vše se mylo a čistilo. Každodenní rituál nesmyslného leštění, mytí zametání..Vojáčkové rovnali kavalce do lajny. Podlaha chodby se myla tekutým mejdlem, jak hoši ze Slovenska zpívali: "Prečo sa to šůruje, ked' to čisté nebude?" Ale co je mokré, to je čisté. Potom i tito hoši zmizeli a kasárna ztichla. Pomalu jsem se šoural z kavalce dolů. Zjistil jsem, že se mi z mých vyfasovaných krámů nic neztratilo, všichni jsme ještě všechno měli, čili vzájemné kradení se ještě nekonalo.

Na cimru přišel jeden desátník, představil se jako staršina výcvikové roty děsiatník Pazmányi. Byl to slovenský Mad'ar a Slovenština mu dělala potíže. Nicméně jsme se domluvili. Každému přidělil skřín'ku, do které jsme si museli složit naše svršky i spodky a potom hurá do prasečkárny si docpat slamníky, které jsem v minulém blogu mylně nazval matracemi.

Potom pochod na oběd. Ešusy byly pokryté nějakou konzervační kolomaží, kterou jsme se snažili utřít kusem novin. Pochod do jídelny. To byla veliká neútulná hala plná páry. Tam jsme se postavili do lajny a čekali, co nám tam do toho ešusu kuchař plácne za hmotu.  Bylo to něco neidentifikovatelného co vzdáleně připomínalo zelí smíchaného s kousky taktéž něčeho neidentifikovatelného. Ta hmota byla horká a začala tavit tu konzervační kolomaz v ešusu. Na povrchu se vytvářela velká mastná zelená kola. Vše páchlo kolomaží a mělo nakyslou chut'. Nedalo se to jíst. Trochu jsem toho snědl a zbytek jsem šel vyhodit na záchod. Ale ten záchod!! Žádné splachovací mísy a zásoba toaletního papíru NARPASAN nýbrž jenom ty známé turecké záchody, sestávajícich se ze dvou šlapek na podlaze a kanálek a po straně na štorckách dvě držadla, která se neustále viklala. Vpředu žádné dveře chránící vojáčkova soukromí.

Pak nastala obvyklá buzerace a výcvik ve vševojskovém přijímači. To zde nebudu rozvádět, ti čtenáři prodělavší vojnu vše dobře znají a ti ostatní, necht' si onich nechají vyprávět od starých veteránů.

Jedna z prvních zážitků bylo očkování. Museli jsme napochodovat před marodku a svléknout se do půl těla. Bluzy a košile pěkně složit na mokrou trávu a pochodem dovnitř. Každý jsme dostal obrovskou bolestivou kon'skou injekci do prsou a druhou na záda pod lopatku. Rameno okamžitě oteklo do gigantických rozměrů. Fn'ukajíce jsme vyšli před marodku a k našemu překvapení jsme zjistili, že všechny naše nové košile a bluzy byly vyměněny za košile a bluzy umaštěné a propocené. Museli jsme je ale na sebe navléknout a aby nám ta oteklá ramena splaskla, vyfasovali jsme krumpáče a lopaty a šli jsme na kotu 525 kopat okopy pro ležícího střelce za značných bolestí. Ty injekce byly opravdu účinné. Za ty dva roky jsem trpěl jenom bolestmi zubů. Ale prý nám zkrátily život aspon' o deset let. 

Jak týdny ubíhaly, dostával jsem, jako i jiní nováčkové různé služby. Jednoho dne mne staršina Pazmányi poslal do plukovní kuchyně, kde jsem se měl hlásit u čatára Bugára, který měl na starosti udržování pořádku v kuchyni. Odpádil jsem do kuchyně a čatár Bugár mně ihned poslal do místnosti, kde se shromaždovaly odpadky a zbytky jídla z kuchyně. Musel jsem odejít na takovou rampu, ze které vedlo několik dveří vedoucích do místnosti, kam jiní pomocníci z kuchyně vyváželi ty odpatdky v plechových sudech na růdlech.  Mým úkolem bylo ty sudy vyválet ven až ke kraji rampy, kam přijel plukovní "prasečkář" s malým bedn'ákem. Ten ty odpadky odvezl do plukovního prasečníku, kde pluk choval asi 120 prasat. Ty plné sudy byly těžké a slizké, musel jsem je vyválet ven způsobem, jakým odvalují popeláři popelnice do vozů. Musel jsem je zachytit nehty za horní okraj, sudy se však vysmékaly. Prasečkář, kluk z druhého ročníku na mně křičel, abych se hejbal, což bylo nad moje síly. Konečně jsem jeden sud dopravil ke hraně rampy ale sud se mi vysmekl a dopadl na dno. Mně ta smrdutá směs vystříkla až do krku. To prasečkáře nezajímalo a on mně nařídil skočit do vozu a vybrat všelijaké střepy z toho hnusu. Břečka odpadků mi byla po kolena a dostala se mi do,půllitráků. Začalo pršet. Prasečkář odjel a odvezl ty odpadky. Bugár mně a ještě jednoho nováčka přidělil k odběru zeleniny a brambor z náklad'áků, které přijížděly z divizních skladů. Ty vozy byly plné těžkých pytlů s bramborama, mrkví a cibulí, kde byly i tuny hlíny. Ta se mi dostala za košili. Ty pytle nám řidiči házeli na záda a my je museli tahat dolů do sklepa. Za košilí jsem měl snad kilo hlíny. Připadal jsem si jako otrok v nějakém orientálním přístavu. Po skončení služby v kuchyni jsem dcházel na barák udřený a upatlaný s půllitrákama plných té hnusné břečky. Mazáci, kteří měli službu v kuchyni si na černo smažili řízky. Bugár si mně zavolal a dva horké řízky mi strčil za košili do té hlíny z brambor, aby to "starý nězbadal" Mněl,jsem je doručit desátníku Pazmányimu. Řízky děsně pálily na nahém břiše, tuk stékal až do půllitráků a já pochodoval na barák. Pazmányi už na mně čekal a ty řízky tak jak byly i s tou hlínou do sebe vdechnul. 

Pár dní poté sem byl vybrán jako pomocník dozorčího desátníka. Přidělali mi takovou červenou pásku na rukáv a na opasku jsem měl připevněnou velikou dýku. Stál jsem na chodbě a strážil. Dozorčí desátník, můj nadřízený, když viděl, že tam trčím, se šel někam zašít. Čas od času přišel na kontrolu "Dévét'ák" neboli dozorčí vojskového tělesa. Dévét'áci byli důstojníci nižších hodností. Já jsem stál celý zkoprnělý na chodbě a pozoroval jsem cvrkot kolem sebe. Zezdola slyším někoho zařvat "Pozzzor" a tak mně polilo horko. To navštívil dolejší patro dévét'ák. Tak jsem si připravoval hlášení, že se v čase mé služby nic zvláštního nestalo atd atd. A dévét'ák už byl tady. Byl to nadporučík Špála. Klátivým krokem ke mně pádil a já k němu perfektním parádešritem. Než jsem stačil ze sebe vymáčknout slovo, přišel ke mně a řekl: "Zdráv bud vojáčku, já jsem nějaký Špála" a podal mi ruku. Já jsem pokračoval v mém skoprnění a mazáci se váleli smíchy. Nadporučík Špála byl štábní důstojník, písař pluku, se kterým jsem měl hodně spolupráce druhým rokem jako staršina. Byl to důstojník bez jakéhokoliv zájmu o vojnu, stále mu to procházelo. Byl obětí t.zv. paragrafu 039 vydaného v polovině let padesátých, kdy se z armády vyhazovali důstojníci, staří veteráni západní fronty a jiní nespolehliví  t.zv. "benešovy děti" Místo nich byli na tento paragraf nahnaní do armády nové kádry. Celá ta zhovadilost pokračovala  dál pomalým tempem...ale o tom zase v příštím blogu