Se Smetanou na ostrov Man, část 1.

V minulém blogu jsem popisoval jak jsem se dostal do pěveckého mužského sboru Smetana. Ted' bych se chtěl podělit o krásné zkušenosti...zájezdu sboru na ostrov Man, kde se zůčastnil festivalu amatérských souborů

Bylo to koncem léta roku 1968. Celá země byla plná ruských okupantů a jejich vrtichvostů. Naše naděje na konec vlády jedné strany se rozplynula mezi tanky a samopaly vyděšených ruských vojáčků, kteří tehdy ani nevěděli kde se nacházejí.

Pěvecký sbor Smetana už měl vše k zájezdu na ostrov Man ve Velké Britanii vyřízené. Jednalo se o každoroční hudební festival amatérských souborů, které tam organisoval pan Harry Pickard, který měl na starosti hudební život ostrova. Byl to už druhý zájezd na ostrov Toho prvního v roce 1967 jsem se nezůčastnil, byl jsem 'totálně nasazen' na Slovensku na stavbě první jaderné elektrárny v Československu v Jaslovských Bohunicích, (o tom bude blog později) který měl sloužit jako prototyp elektrárny v ukrajinském Černobylu. Byl to ostře sledovaný projekt státní bezpečností a tak nějaký výlet do kapitalistické ciziny nepřipadal v úvahu. Co kdybych tam vyzradil imperialistům všechny taje toho projektu? 

Tentokrát jsme  byli všichni v napětí, jestli nám ten zájezd naše rodná starna nezatrhne. Nakonec vše dobře dopadlo a koncem srpna jsme vyjeli. Jeli jsme vlakem tehdy ještě taženým čoudící parní lokomotivou nejprve do Paříže a posléze do přístavu v Dieppe. Hned na hranicích v Chebu nás uvítala tlupa pohraničníků se samopaly namířenými na náš vlak za doprovodu lahodné hudby zuřivě štěkajících vlčáků. Děsný to pohled. Všude kolem strážní věže s kulomety, světlomety a ostnaté dráty. Po důkladné prohlídce našich pasů a zavazadel jsme pomalu přejížděli státní hranici. Hned za hranicemi na západoněmecké straně k našemu vlaku přiběhlo několik vyděšených německých železničářů, kteří se nás ptali, jestli náhodou nebudou Rusové pokračovat dál na západ.Ti, kteří z nás rozuměli německy se snimi chvíli dohadovali. Pomalu jsme jeli až do Paříže. tam jsme měli dva dny a dvě noci volna k prohlídce města. Měl jsem asi 4 dollary od své maminky, která je pro takovouto příležitost pečlivě ukryla ve štrozoku a tak jsem si jeden dollar vyměnil za několik francouzských franků. Spřátelil jsem se blíže s jedním už starším zpěvákem se kterým jsem chodil po Paříži.  Byl to Standa Kozák, který mi prozradil, že to byl on, kdo tehdy v roce 1945 jako hlasatel Čs rozhlasu, volal na pomoc pražským povstalcům "vajská vlasova a Pattonovu armádu". Vyslyšen, jak víme byl jenom vlasovci.

Paříž byla krásná. Počasí příjemné, Pařížanky slušně oblečené, kostýmky, kloboučky a vysoké kramflíčky. Muži většinou v sakách s kravatami a na pouličních kavárničkách četli francouzský tisk, noviny připevněné na bambusových rámech. Žádné džínsy, nebo ty přiblblé americké čepice s kšiltem a tou páskou vzadu. Zkrátka krásná stará Paříž. Jenom jedno velké překvapení: Pouliční pařížské pisoiry, to byly takové prorezlé plechové konzevy na třech drátěných nohách, ty konzervy měly v průměru něco přes půl metru. Každému, kdo toto hygienické zařízení použil,  byly vidět nohy od kolem dolů a nahoře mu čouhala hlava s obličejem všelijak se křenícím. I to použití způsobovalo hlasitý drnčivý rámus. Pařížané, kteří byly  na toto po výtce hygienické zařízení byli zvyklí si toho nevšímali. Na výstup na Eifelovku jsme peníze nechtěli utratit, ale hodně pamětihodností jsme mohli vidět, včetně katedrály Notre Dame, Latinskou čtvrt' a jiné. Ochutnali jsme jednu Coca-colu, o kterou jsme se poctivě rozdělili. Velké zklamání. Coca byla teplá a při otevřní plechovky nám vybuchla a zlila neš roby. Ale na jednu večeři, kde jsme si dali escargos jsme pár pětníků dali, nevěděli jsme však, jak je jíst a tak jsme pečlivě kopírovali jedoho Francouze, který si poručil stejné. Místo té Coa-Coly jsme si měli dát sklenku výborného Burgundského, které nestálo o moc víc, než ta nechutná teplá Coca.

Vlakem jsme pokračovali dál až do Dieppe. Tam jsme se nalodili na trajekt, který nás všechny 'doplul' až do anglického Doveru. S úžasem jsme zjistili, že ty Bílé skály doverské skutečně existují. Náš bratr dirigent využil každou volnou chvíli ke zkoušce a tak jsme na palubě lodi zpívali několik věcí z našeho chystaného repertoiru. Načapal nás tam kapitán lodi, mladý Francouz, fanda sborových písní a tak jsme mu zazapívali několik madrigalů od Palestini, Martiniho, Orlanda di Laso (lidi, jak se to sklon'uje???) pan kapitán byl unešen. Rozhlasem vyrozuměl všechny turisty na lodi, že se na palubě nachází vynikající mužský sbor z okupovaného Československa. Aplaus přehlušil dokonce i divoký příboj moře. Z Doveru jsme jeli malým rozdrncaným motoráčkem až do Londýna.

Londýn!! obrovské město s neuvěřiteným pouličním provozem, všechny ty vehikly tam jezdí po nesprávné straně, přejít ulici byl doslova akrobatický výkon. Ale byli jsme v Londýně, v tom slavném Albionu, který tak nezapomenutelně vtipně popisuje Karel Čapek ve svých 'Anglických lstech.'

Ubytovali jsme se v jednom skromném hotýlku a všichni jsme se rozprchli po londýnských ulicích a objevovali to obrovské město, město Wiliama Shakepeara, Sherlocka Holmese a jiných velikánů. Zase jsem proplouval,městem se Standou Kozákem, pozorovali jsme řidiče-akrobaty londýnských double-deckerů, jak se mistrně jeden druhému vyhýbali na Piccadilly, míjíce se jen o několik málo centimetrů.  Viděli a zažili jsme Hyde park, Piccadilly circus, The Mall, rušnou ulici Strand a Oxford street, High Holbourrn, Downing street. Buckinghamský palác, Tower bridge s nevzhledným hradem 'The Tower', ale co bylo pro nás nejcennější, byla oslava padesátého výročí  Royal Air Force, která se konala v chrámu Westminter Abbey, a kde jsme se se Standou zrovna nachomejtli. Z chrámu, kam v tu dobu neměl žádný 'plebs' přístup se ozývyla chrámová hudba  a před chrámem seděl bubeník a pomalým rytmem udával chod všem dignitářům směřujícím do chrámu na oslavu. Viděli jsme tam v tom průvodu  i starou elegantní dámu, kterou podpíral nějaký muž v livreji a před ní jiný, který nesl na předpažených rukou malý rudý plyšový polštářek s mnoha medailemi. Byla to vdova po panu Winstonu Churchilovi. Škoda, že z toho nemám žádnou fotografii, které jsem tam pořizoval. Omylem jsem exponoval jeden film dvakrát.

Z Londýna jsme pak jeli rychlíkem do Liverpoolu, do přístavu, ze kterého to byl už jenom kousek přes kanál na ostrov Man. Liverpool je dle mého vkusu ošklivé město, připomínalo mi takový gigantický pražský Karlín. (Občané Karlína mi jistě odpustí) Všude plno pachu z obrovského přístavu, chaos na ulicích, obloha černě zatažená, jediné co stálo za zhlédnutí byla nová katedrála stavěná v moderním stylu. Pomalu jsme se došourali do přístavu k naší lodišce, o které jsme věřili, že nás dovede až na ostrov Man do přístavního městečka Douglas.