Jak jsme se ocitli v Kanadě, část 1.

     Socialistický tisk neblahé paměti přilepil na ty, kteří po Srpnu opustili Československou Socialistickou Republiku nálepku "Zrádci a zkrachovanci" A tak zde chci vylíčit  jak jsem krachoval já i se svou ženuškou..

    Karel Čpek kdysi kdesi napsal, že  každé povídání či psaní se musí začít od začátku. Ale tady je ten problém, najít ten začátek. Když jsem ten začátek konečně našel, zjistil jsem,že to vlastně začátek nebyl, a tudíž jsem musel jít zase o kousek nazpátek. No a tak začnu právě tímto začátkem, který snad ani začátkem nebyl.

    Nevím, kolik blogařů a diskutérů si plně pamatuje tu "legendární" pomoc spřátelených armád Varšavského paktu, která nás zachránila před zahnívajícím kapitalismem. Tenkrát to byl šok i pro samé komunisty. Ten večer 20. Srpna jsem se brouzdal po pražské ulici Na Příkopě.Došel jsem až tam, kde byla dnes už zastavěná proluka blízko Dětského domu. Řečnil tam mladší člověk. Jeho  řeč byla neuvěřitelně plamenná. Rozháněl se rukama a řval na celou ulici. Úplnej Lenin v Říjnu. Byl tam celý zástup posluchačů, kteří nevěřili svým uším. Ten plac byl přece takový český Hyde park, ze kterého dřív jen sršely projevy nesouhlasu s vůdčí úlohou Bolševické partaje a podporující Pražské jaro.

      Vyskytl se tam i jeden Američan a ptal se mně o co tam šlo. Odpověd jsem mu dát nemohl. Nevěděl jsem zrovna tak, jako ten zástup zmatených posluchačů.

      Druhý den ráno se mi to,zdálo být jasné. Byl to zřejmě nasazený provokatér, který chtěl vyprovokovat zástup k nějaké rvačce. Byla by to dobrá záminka k zásahu. Ale to už se po pražských ulicích a náměstích proháněli zmatení Rusové, kteří naháněli strach všem Pražanům. Mnoho z těch vyděšených vojáčků ani nebyli Rusové, ale spíš nějací pastevci z dálného východu.

       Odebral jsem se do práce do přažského Hloubětína. Nad námi lítaly ruské helikoptéry, které shazovaly nějaké letáky psané špatnou češtinou. Na nádvoří továrny jsme je pálili na vztek okupantům. Na severu, kde bylo kbelské vojenské letiště jsme viděli jak se tam ježí ruské rakety zaměřené na Prahu. Ředitel podniku nás všechny poslal domů. Odešli jsme. Na manželku pracující na vršévickém nádraží v oddělení Jídelní vozy jsem se nemohl dovolat. Odešel  jsem tady k mojí matce, která bydlela ve Vršovickém Edenu hned naproti stadionu Slavie. Ta mi s pláčem ukázala na obrovskou hromadu hlíny, kterou tam dříve nakupili dělníci, kteří tam budovali sportovní komplex. Na té hromadě, vzdálené asi padesát metrů od domu byla uhnízděna ruská samohybná houfnice velikého kalibru. Mířila mámě přímo do okna. Ten, kdo tam tu samohybku umístil, byl už zřejmě pod silným vlivem vodky, na tak strategicy nemožné místo by žádný normální voják samohybku neumístil. Malý protitankový kanon umístěný na nedalekém Bohdalci by tu samohybku i s tou hromadou hlíny vyřídil jednou dobře mířenou ranou. To ovšem neulehčilo strachu mé mámy. Moje sestra tehdy pracovala v drogerii v ulici Na můstku. Okamžitě jsem se pro ni rozběhl. Všechny ulice byly přecpané tanky a jinými vehikly, na nichž seděli vyplašení Rusáčci. Doplahočil jsem se k budově rozhlasu. Ta už byla pod'obaná střelami z kulometu a kanonu. Jeden tank hořel. Nějaký kluk mu prokopl krumpáčem benzinovou nádrž a zapálil. Trochu dál byla barikáda s ohořelými vozy tramvaje, na nich několik  mladíků mávalo prapory..Obchod s potravinami "deli"  naproti rozhlasu byl rozstřílený. Sklo z výkladní skříně a různé konzervy se válely na chodníku. Obdivoval jsem kázen okolostojících. Nikdo se ničeho ani nedotkl. Pokračoval jsem dál, ale přes Vinohradskou třídu to nešlo a tak jsem zahnul do Italské ulice. Tam jsem zahlédl skupinku mladíků, kteří vytvořili malý kruh kolem tří mrtvých studentů. jeden z těch mrtvých  tam ležel s ustřelenou hlavou. Krve všude kolem. Ti mrtví byli hoši zabití na té barikádě před rozhlasovou budovou. Byl to strašný pohle na ty mrtvé chlapce. Pokračoval jsem na Václavské náměstí. Tam jezdily tanky sem a tam.  Jeden tank pálil z kulometu na budovu muzea. Jeden z nich zazmatkoval a z kulometu začal pálit kolem sebe. Někdo mu vhodil nějaký předmět do pásu tanku, a tím, že se pás zablokoval, tank začal rotovat. Řidič zapanikoval. Myslel si zřejmě, že mu někdo přetrhl pás granátem. Vždyt pražské ulice byly přece plné ozbrojených kontrarevolucionářů!!. Kulky mi lítaly nad hlavou. Zde se mi vyplatil můj výcvik ve vojenském přijímači. padl jsem na dlažbu apo čtyřech jsem pádil do průchodu u kina Blaník. Kulky však létaly nad moji hlvou dál a pleskaly do listí stromů. S odřenými koleny a lokty a s dírou na kalhotech jsem se zvedl až po chvíli, kdy vyplašený tankista přestal střílet. Pak jsem pokračoval dál až do ulice Na můstku. Drogerie už byla zavřená. Šel jsem tedy pomalu domů. Znova jsem zašel do ulice Na příkopě. Tam před empírovým kostelem Svatého kříže stál obrněný vůz a na něm vojáček s kulometem připravený k palbě. Nad ním na kostele latinský nápis:

                                  "AVE CRUX, SPES UNICA" 

                                  "Zdráv bud kříži, jediná naděje"

        Jaký to kontrast! Zed' chrámu zvěstuje naději, právě tu naději našeho národa, kterou rozdrtily pásy tanků okupanta. Smutně jsem se odploužil domů.

        Pražské ulice byly plné nejen vojáků, ale také pilných Pražanů, kteří doháněli ruské oficiry k šílenství a do myslí těch oklamaných vojáčků vnášeli ještě větší zmatek. Vojáčkové ani nevěděli kde jsou. Latinka jim nic neříkala a tak mohli věřit všemu, co jim jejich politrukové nakukali. Byli v Madarsku? V Polsku, v Německu?

        Na weekend jsme se s manželkou rozjeli na chatu jejich rodičů na Sázavu. Jenom pryč od těch dotěrných všudypřítomných Rusů! Tam byl všude klid, ptáčkové cvrlikali svoje radostné písničky, události, které tak rozrušili náš národ ty ptáčky nerušily. U davelského mostu jsme spatřili ohořelé americké tanky a bojová vozidla, zbytky scén z nedotočeného amerického filmu  "Most u Remagenu". Vše obklíčené Rusama, kteří v poslední chvíli zabránili invazi Americké armády.

       Život  pokračoval dál. Za několik týdnů jsem musel odjet na Moravu do Přerovských strojíren, kde jsem měl nějakou rozdělanou práci. S kolegou jsme dorazili do podniku, kde nás uvítal hlavní inženýr a se kterým jsme měli dojednat poslední detaily projektu. Pan inženýr se však vůbec nezajímal o práci. Hned se vyptával, jak se věci mají v Praze. Potom nám sdělil, co se událo v Přerově:

       Asi dva týdny po invazi do podniku přispěchal major ruské armády z posádky, která tam hlídala letiště. Dal si zavolat předsedu podnikové organizace KSČ. Několik vojáčků, kteří ho doprovázeli poslal zpět i s jejich garmoškami.

       Pan major chtěl na panu předsedovi KSČ, aby mluvil pravdu.

       "Vše co mi ted řeknete zůstane mezi námi. Prosím vás byla tu nějaká kontrarevoluce?" zeptal se major pana předsedy. "Mně se zdá vše nějak podivné. Já s moji jednotkou  jsme už druhý sled a přijeli jsme vystřídat naše vojáky, kteří padli při obraně letiště v boji s kontrarevolucí. Budovy letiště jsme našli rozstřílené, ale nikde jsem neviděl hroby těch padlých, o co tu vlastně šlo?"

       Pan předsedaKSČ ho po pavdě ujistil, že tu žádná kontrarevoluce není a nebyla. "Nikdo z vašich vojáků tam nepadl, Chtěli jsme jen ten komunismus budovat po našem, to se panu Brežněvovi a jeho kumpánům nelíbilo" Pan major odešel se slibem, že celý rozhovor byl striktně důvěrný.

      Pan inženýr nás potom  ujistil, že ví, co jsou Rusáci zač, za války bojoval v řadách ruských partyzánů. "Namáte pánové tušení, co jsem tam viděl a zažil!"

      Pokračování příště.