Jak jsem "utíkal" přes hranice do Bavorska.

Po dvou letech strávených v kasárnách v Boru u Tachova jsem se cítil zase tak svobodný, větší svobodu jsem si ani představit nedovedl. Odejít do ciziny mne ani nenapadlo, chtěl jsem si především dodělat dálkově strojní průmyslovku.

Velice rád jsem uvítal letní prázdniny roku 1962. Druhý rok školy jsem měl za sebou a ted' jsem byl opravdu volný. Využíval jsem volna ke všelijakým sportům. Chodil jsem hrát volejbal na 'Cindu', to je na Císařskou louku na Vltavě v Praze, šerm kordem, který jsem pěstoval před vojnou jsem pověsil na hřebík, nebo co v té zdi tehdy bylo zapíchnuto. Moje setra s rodinou a ještě s dvěma rodinami svých přátel odejela stanovat někam na Šumavu, naši trávili léto v Krkonoších a já jsem doma sám hubnul, protože moje 'kuchyně' se sestávala z několika nedokonalých splácanin. Moje milovaná máti mi před odjezdem do Krkonoš uvařila obrovský hrnec guláše abych nezemřel hlady, vlastně hrnec takové gulášové tresti, kterou, když jsem skoro dojedl, jsem si zbytek ředil vodou, aby mi guláš vydržel ještě aspon' týden, až z toho všeho zbyla jen taková načervenalá voda s mastními koly. Začal jsem hladovět. Rzhodl jsem se můj osud vzít do vlastních rukou a začal si vařit. Nejprve tedy palačinky.Těsto jsem nějak ukvedlal podle staré kuchařky, postavil pánev na plotnu a nalil palačinkové těsto. Jenomže ono to těsto se nějak divně přichytávalo k pánvi. Musel jsem to všechno z pánve seškrábat a vyhodit. Přidal jsem oleje a začal znovu. Problém se opakoval. Nakonec jsem zjistil, že všechno čerstvé těsto bylo pryč, a to polosyrové v košíku na odpadky a já zůstal o hladu. Nevěděl jsem, že se pánev musí předem náležitě rozpálit. Ale buřta a housku jsem ještě před večerem sehnal. Moje vaření pro moje kulinářské nedostatky tím prakticky skončilo.

Dostal jsem dopis ze Šumavy od mé sestry. "Honzo přijed sem, je tu nádherně, tady v dopise máš návod jak nás najít a malou mapku, abys nás brzo našel. Kdyby bylo špatné počasí, budeme v Prachaticích"

Rozhodl jsem se jet. Sbalil jsem pár věcí do ruksáčku, vzal občanku a několik korun na cestu a vyrazil jsem za dobrodružstvím. Celou cestu jsem podnikal autostopem. Moc ochotných řidičů na silnicích tehdy nebylo, nedivím se jim, já, být tehdy řidičem bych takové individuum jako jsem byl já také do svého auta nepustil. Ale řidiči nákladáků byli většinou ochotní mně dodrncat až někam k Prachaticům. Dal jsem se pěšky dál tam, kde jsem tušil Šumavu. Přišel večer a stmívalo se. Co ted? Musím někde přespat. zašel jsem do polí a na jedné krásné louce u lesa byly lákavé kupky sena. Do jedné z nich jsem se zabořil, byla krásná měsíčná noc a já pozoroval tu kouzelnou noční scenerii opuštěné louky. Ráno jsem se probudil hladový a rozerván, Doplahočil jsem se do nejbližší vísky, jíž jméno si nepamatuju, leč tam vše zavřené, pojízdný vůz s potravinami přijíždí 2 x týdně. Ale měl jsem štěstí. Vůz přijel ten den. Tam už stála na návsi fronta místních žen. 'Krámek' se otevřel. Chtěl jsem si koupit dvě housky. Ale neprodali mi žádné, ty že se musí dopředu objednat. Koupil jsem si tedy slisované sušené ovesné vločky. Ty se bez něčeho k pití nedaly spolknout. Koupil jsem si nechlazené lahvové pivo. Tak jsem chroustal sušené vločky a zapíjel je tím teplým pivem nějaké místní provenience. Pkračoval jsem na cestě směr Šumava. Vlasy a vůbec celý můj zevnějšek byl plný sena, kterého jsem se nemohl zbavit. Potácel jsem se po nějaké okresní silnici až jsem došel do vesnice Stožec. Utrmácen jsem došel do jedné místní hospůdky a dal jsem si teplou večeři. Místní štamgasti i hostinský na mně vrhali divné pohledy, Byl jsem v hraničním pásmu a tudíž podezřelý. To už jsem znal z mého pobytu v 'lázních' v Boru. Z hospody jsem odešel, ale kam ted'? Setmělo se. Došel jsem až k budově JZD a v takovém chladném průjezdě jsem si zkrátka lehnul na dřevěnou lavici, a s rancem pod hlavou jsem usnul. Všude kolem klid. Ráno jsem se probudil, vstal z lavice a popošel pár metrů ke dveřím, kde se skvěl nápis: 'Okresní oddělení veřejné bezpečnosti'. Prchal jsem z toho místa nadzvukovu rychlostí. Na malé nádražíčko se přidrncal jednovozový motoráček. Koupil jsem si lístek a nastoupil jsem. Ve voze bylo jen několik dělníků zřejmě pracujících v okolním lese. Ale! Přede mne si sedl oficír pohraniční stráže s vlčákem.  Ten jinak sympatický psík mne bedlivě  pozroval. Jeho růžový jazyk jako kus šunky mu visel z tlamy a pohyboval se rytmu jeho horečného dýchání. Znervozněl jsem. Ale nejen já, znervozněl i pan oficír PS. Trochu jsem se pohnul-pes se pohnul okamžitě také. Pan oficír mně bedlivě pozoroval a jistě si všiml bého batohu a všudypřítomného sena. Vláček se kodrcal podél malé říčky, nějakého přítoku Vltavy. Motoráček zastavil na konečné. Dělníci vystopili a já se pomalu šoural za nimi. Jenomže hned přede dveřmi motoráčku už stál vojenský GAZ a na něm dva oficíři PS a jejich vlčák. Padl jsem jim rovnou do náruče. Hned mně sbalili a 'vážený pane, občanský průkaz'. Měl jsem ho u sebe, ale ten, který jsem dostal, když mi bylo patnáct, což bylo osm let tomu nazád, ještě s tím otiskem palce pravé ruky a moji fotografií z dětských let. Hned na místě začal výslech. Pokud si ho pamatuju.

"Kam jedete, co tu hledáte v hraničním pásmu"? Jak to, že máte prošlý občanský průkaz?" Ten jste si měl vyměnit už před pěti lety!!"

"Jedu sem, tady někde táboří moje sestra s rodinou a nějakými přáteli", bázlivě jsem odpověděl

"Nevykládejte nám tady báchorky, tady daleko široko nikdo netáboří, to bychom museli vědět. A vůbec, kde by měli tábořit?"

Lekl jsem se, což když odjeli do Prachatic!! Tím bych  v jejich bedlivých a ostražitých očích definitivně chtěl zdrhnout.. Vyndal jsem z batohu plánek, který mi sestra poslala. Tam byl vyznačen Třístoličník, tok Studené Vltavy, cesta lesem, tady zase naznačena stodola... a já zajásal: "vidíte, tady někde táboří!" Čtvery ruce pohraničníků mi vytrhly mapku z ruky a jejich majitelé se jali mapu bedlivě studovat.

"Neplácejte nesmysly nikdo tu netáboří. A vůbec jedeme se tam tedy podívat. Posadili mně do gazu hned vedle ostražitého vlčáka a jeli jsme dál po cetsě. Míjeli jsme tu vyznačenou stodolu,

"Vidíte, tady je ta stodola!"

"Vy budte zticha!!"

 Jeli jsme dál polní cestou a já umíral strachy. Najednou se ozval povyk malých dětí. Oficíři ztrnuli. 

"Jakto,že jsme my o nich nevěděli!"

Hned mně propustili, všichni táborníci se museli legitimovat, mně důrazně upozornili, abych si olamžitě vyměnil občanku a odjeli. Mně se ulevilo. a my jsme si všichni užívali krásné Šumavy Večer u táboráku jsme si povídali, zpívali, a opékali buřy. Páesáci nás z lesa nenápadně a ostražitě sledovali.

Umyl jsem se v říčce, zbavil jsem se sena uvíznutého ve vlasech a na obleku, pořádně se najedl a můj 'ilegální přechod' do Bavorska skončil. Králem Šumavy jsem se nestal.