Jak jsem miloval Rudou armádu, část 1.

 V mých předchozích blogách jsem vykreslil Rudou armádu po právu dost negativně. Nyní se musím přiznat, ž v mém životě byly i chvíle, kdy jsem Rudou armádu miloval. Ale opět, musím začít od začátku.

    Bylo to koncem zimy roku 1944-1945. Válka se schylovala ke svému konci. Bitva u Ardén, kde zahynuly tisíce mladých hochů armád německých i amerických byla už historií. Zásah americké třetí armády generála Pattona nakonec bitvu rozhodl ve prospěch spojenců.  Rudá armáda už tlačila Německý wehrmacht k Berlínu a my všichni jsme toužebně očekávali konec války. Tehdy jsme žili v mém rodišti, malé vesničce Rymáně na dráze Praha - Dobříš v předhůří malebných brdských kopců. Domek, ve kterém jsme bydleli se nacházel až na samém konci vesnice, na csetě do Zahořan.

Už od ledna roku 1945 létaly přes náš kraj celé svazy anglo-amerických bombardérů mířících na Berlín. Byl to zlověstný hlomoz. Těch letadel, které nad námi přelétaly byly celé stovky. Nedávno  před tím vynalezený radar mohl snadno letadla lokalizovat a ty se mohly stát lehkým terčem německé protiletecké obrany. Radar reaguje na kov. Proto z těch letadel padaly stovky kusů hliníkové folie které letci z letadel vyhazovali, aby zmátly ty německé radary. Někdy to byly celé cívky kondensátorů, jindy obaly z čokolád. My děti jsme běhali po zasněžených polích a tu folii jsme sbírali, Pro nás to bylo "nebeské stříbro". Nikdy před tím jsem takovou folii neviděl. Naše matinka nám tu folii hned zabavila a vyhodila. Bála se, aby nám to třeba nevybouchlo v rukách.. Tehdy se vyskytovaly dětské panenky na cestách a polích, Když je někdo zvedl, explodovaly. Prý to rozhazovali jednotky německých SS.

Bylo to 14. Února, kdy k nám přiběhla sousedka, že hoří Praha. Vyšli jsme na nejbližší svah, a skutečně v dáli na sevru jsme spatřili matnou rudou záři. Naše Praha hoří!! Ukázalo se však, že nehořela Praha, nýbrž německé Drážd'any. Ta záře byla vidět až k nám, nějakých 160 kilometrů jižneji. To byl nesmyslný kobercový nálet na to krásné město. Zápalné bomby rozpálily asfltové uice a nesmírný žár způsobil silný vichr, který vytrhával stromy ze země až za městem, Mnozí historikové tvrdili, že to bylo horší inferno než v Hirošmě.

Všední dny ubíhaly stále stejným tempem. Stále jsme museli mít večer okna zatažená černým závěsem a na knoflíku rádia malou ceduli varující, že poslech cizích radiových stanic kromě Prahy, Berlína či Vídně se trestá smrtí. V sousedním Mníšku stále pochodovaly hajzlíci z Hitlerjugend, kteří tam byli ubytováni v zámku a provokovali občany Mníšku.

Později se nad našim krajem  objevil další typ letadel. Byly to lehké bombardéry a stihačky, které pronásledovaly lokomotivy a vagony vlaků a ničily je aby ochromily přepravu vojsk a materiálu německé armády. Tím, že se střemhlav snášely nad lokomotivy, přezdívalo se jim "hloubkaři"  Když spatřily jedoucí vlak, začaly nad ním několik minut kroužit. Piloti čekali až všichni vystoupí. Pak lokomotivu i několik vozů rozstříleli. Jednu takovou mašinku, které jsme přezdívali "kafemlejnek" jsme viděli koly vzhůru u Čisovic. Ještě z ní unikala pára. Syčela vzteky.. Ležela tam naznak, vypadala jako nějaký brouk, ktrý se snaží znovu postavit na nohy. Stalo se mému otci, který se vracel z práce z Prahy, kdy se málem stal obětí takového náletu. I on opustil vlak, bylo to mezi  Bojanovicemi a Čisovicemi. Domů šel v mrazu a sněhu pěšky. Dostal silný zápal plic, z něhož  nakonec  vznikla plicní tuberkuloza.

Byl nedostatk osobních vagonů. Některé nákladní vagony byly upraveny pro dopravu cestujících. Do  těch vagonů, které nebyly vytápěny byly nainstalovány dřevěné neohoblované lavice bez opěradel.Těm vagonům se pžezdívalo "hitláky" Po takové cestě vlakem, které trvala i dlouhé hodiny jsme si pak polozmrzlí vyndavali třísky z nohou.

Rymaně byla vesnice bez místního rozhlasu, Ten byl zaveden až v Mníšku, poslední tlampač byl na mníšecké zastávcenedaleko Rymáně. Odtamtud byly stále slyšet německé šlágry a pochodové písně z rozkřapaných gramofonových desek. Kuplety typu "Lili Marlen" a "....in die heimat in die heimat da gibt uns wiedersehen..." jsem znal nazpamět. Ale i v Rymáni byl zaveden "rozhlas". Jedna dáma k tomu určená chodila po vesnici s bubínkem a bubnovala. Když si zajstila pozornost rymánských občanů a havně občanek, jala se koktavě číst nejnovější drby z vesnice a některé zpráy z Říše.

Po vesnických domech chodili německé kontroly a počítali slepice. Podle počtu slepic pak vyměřily, kolik vajec museli občané odvezdat Protektorátu. Když se kontrola blížila k našemu domku, naházeli jsme několik slepic přes plot sousedům, některé jsme schovali do skříně v ložnci. Slepice, když je ve tmě okamžitě usne. Když kontrola odešla, sousedé naházeli naše slepice zpět a přihodili několik slepic svých. Uvězněné slepice ze skříně jsme pak vyhnali a zbytek dne čistili v ložnici slepičince. Byl to hřích šidit Adolfa Hitlera?

Jednoho dne někdy už v březnu roku 45 provádělo gestapo razii po domech a hledalo cokoliv, co by mohlo kompromitovat. Otec mněl mnoho knih, které z hlediska gestapa byly politicky nekorektní. S pomocí celé rodiny je naházel do dvojité střechy, ty zapadly až k okapům. Razie náš domek minula, ale knihy nešly zpod střechy vylovit. Nechali jsme je tam. Někdy v roce 2005 při naší návštěvě Čech jsem zajel do Rymáně, zavzpomínat si na dobu dětství. Stavěl jsem se v mém rodném domku. Noví majitelé na dům "hodili" novou střechu. Mně potom vyprávěli, že tam našli spoustu knih, notně zaprášených a napolo sežraných od myší. Vyprávěl jsem jim, že to byly naše knihy schované před gestapem. Litovali, že nějakou neschovali, byl by to býval krásný suvenýr. To už ale přišel konec Dubna a události dosaly rychlý spád.