Vládní dluhy se neplatí

Poslední sobou je v módě naříkat nad důsledky zadlužení státu. Otázkou ale je, jestli má pro ČR vůbec smysl snažit se o snížení zadlužení. Obrazně řečeno, pokud se Titanic potápí, možná je nejlepší popíjet a tancovat na horní palubě do poslední chvíle.

Pro zajímavost publikuji článek, který jsem napsal v březnu 2009 (rok a 2 měsíce před vypuknutím dluhové krize v eurozóně) na blogu, který jsem tehdy založil, nikdy jsem ho neinzeroval a publikoval na něm jediný článek. Je komické, jak zapadá do dnešní hysterie, kdy spousta lidí předpokládá téměř apokalypsu v důsledku bankrotu některých států.

V době psaní článku jsem měl mnohem méně znalostí o fungování ekonomiky, např. jsem nedocenil význam vnitřního zadlužení (Japonsko) a význam měnové svěrací kazajky v podobě Eura. Takže to berte spíš jako masochistické zveřejnění některých myšlenek z dob, kdy jsem byl jenom tupý druhák :) Kdybych psal článek na podobné téma dnes, samozřejmě by byl naprosto dokonalý ;)) Z dnešního pohledu je taky úsměvné, jak jsem pečlivě vysvětloval, v jakých konkrétních bodem mohl mít (možná) Paroubek pravdu, aby mě nepostihlo stigma podporovatele tehdejší socdem :) Taky anarchistické kecy o zhroucení systému bych si dnes odpustil.

________________________________________________

V jedné hospodské debatě, jíž jsem byl nedávno účasten, se dostal na přetřes výrok Jiřího Paroubka, volně parafrázovatelný tak, že vládní dluhy se neplatí. Údajně to ví každý, kdo má ekonomické vzdělání. Tedy bych se nad Paroubkovým výrokem trochu zamyslel. Možná se můžeme, z ideového hlediska, rozhořčovat nad jeho důsledky pro hospodářskou politiku, ale mě především zajímá pravdivost tohoto výroku.

Základní ekonomické poučky tvrdí, že vláda musí své závazky splácet, jinak přestane být důvěryhodná pro investory, což se velice negativně odrazí na budoucím vývoji ekonomiky (navíc ztracenou důvěru lze jen těžko nabýt zpět). V tomto kontextu by bylo nejrozumnější udržovat zadlužení na "rozumné" míře, ať už věříme v minimální vládní výdaje nebo naopak potřebujeme mít možnost vykonávat anticyklickou hospodářskou politiku.

Bohužel zadlužení států v posledních letech dosáhlo nebývalých rozměrů a se sysifovskou snahou bojovat proti dopadům současné krize se tato situace ještě zhoršuje. Obávám se, že mnohé předlužené země skutečně nebudou schopny své dluhy splatit, protože přijmy z daní jsou ohroženy stárnutím populace a výrazné snižování výdajů je politicky neprůchodné (viz stávky ve Francii). Tedy reálné je splácet maximálně několik málo procent HDP, ovšem při stávající úrovni zadlužení to stěží pokryje úroky (zadlužení v poměru k HDP již například u Japonska přesáhlo 200%, u USA je cca 80%) a samotná výše dluhů se tak nesníží. Vzhledem k politické neprůchodnosti snižování výdajů se domnívám, že dluh bude u některých velkých zemí (Japonsko, USA, Itálie, ...) růst tak dlouho, až bude nesplatitelný a investoři přestanou být ochotni nakupovat vládní dluhopisy.

Další důvod, proč si to myslím, je to, že jedna z učebnicových pouček říká, že vládní dluhopisy jsou bezpečnou investicí. V situaci, kdy mnozí investoři bez přemýšlení nakupují vládní dluhopisy v duchu učebnicových pouček, přičemž systém (podle mě) spěje k defaultu vládního dluhu velkých a zadlužených států (minimálně Japonsko je už v háji), se jednou někteří investoři nutně plácnou přes čelo a začnou přemýšlet, jak moc jsou vlastně ty vládní dluhopisy bezpečné. Situace, kdy lidé něco stádně nakupují ve slepé víře (například v růst cen nemovitostí) se mi jeví jako značně nestabilní. Praskne bublina a celý systém se zhroutí, panika se bude šířit lavinovitě a bezprecedentně, protože pokud začnou být bezcenné vládní dluhopisy zemí s deficitem HDP kolem 200%, najednou nikdo nebude schopen určit, kde přesně je ta hranice "bezpečného", tj. splatitelného zadlužení.  Navíc se zhroutí jedna z posledních "jistot", na nichž je založen finanční systém. Pak už by jenom scházelo, aby se lidé začli ptát, k čemu je jim vlastně dobré (a jakou má hodnotu) zlato.

Výše uvedené úvahy jsou tak trochu "na vodě", získané spíše intuicí než zevrubnou analýzou mezinárodní ekonomiky (přece jenom jsem zatím pouze tupý druhák bez potřebného technického aparátu i rozsahu znalostí). Nicméně, pokud přijmeme předpoklad, že celý systém se řítí do záhuby, dojdeme k zajímavým důsledkům.

Pokud se totiž podíváme na problematiku zadlužení například z perspektivy ČR, je skoro jedno, jak moc se budeme zadlužovat. Ať se budeme snažit jak chceme, nepředeženeme jiné (a významnější) země v tom, jak brzy přestaneme být důvěryhodní co se týče schopnosti splatit státní dluh. Tedy systém se zhroutí tak jako tak (ani čas zhroucení naše úroveň zadlužení neovlivní) a poneseme všechny následky tohoto zhroucení, do značné míry nezávisle na tom, do jaké míry jsme byli zadluženi.

V této situaci máme 2 možnosti. První možností je za každou cenu začít hospodařit přebytkově a dluhy splácet. To je jednak těžko průchodné politicky a za druhé tím snížíme naši spotřebu v současnosti, přičemž do budoucna si nepomůžeme, protože systém se zhroutí tak jako tak, tedy v budoucnosti po nás nikdo nebude chtít (respektive nás nikdo nebude schopen donutit) dluhy splácet.

Druhou možností je pokračovat v utrácení (či dokonce utrácení urychlit), přičemž zvýšíme spotřebu v současnosti, ale v budoucnu následky tohoto hýření neponeseme, neboť se opět systém zhroutí a dluhy nebudou splaceny.Asi je evidentní, která alternativa se jeví jako vhodnější.

Jinak řečeno, není výhodné se zadlužovat, pokud drtivá většina ostatních je fiskálně disciplinovaná, protože pak ponesu všechny důsledky. Ovšem pokud ostatní jsou ještě rozhazovačnější než já, je výhodné se zadlužovat stejně, protože systém se zhroutí a dluhy nebude muset platit nikdo.

Samozřejmě to jsou jenom nezralé úvahy, možná se k nim ještě v budoucnu vrátím (například otázka jak z toho ven). V každém případě na mě z perspektiv ekonomického vyvoje ve světě doléhají chmury. A zdá se mi, že Paroubek měl pravdu, třebaže k výroku nejspíš došel zcela jinou úvahou, či jen papouškoval výrok některého ze svých poradců, s nímž absolvoval přípravu na televizní rozpravu, v níž výrok padl.