Převaha

Varování: Kontroverzní téma, čtete na vlastní nebezpečí, že s autorovými myšlenkami nebudete souhlasit... nebo že po jeho přečtení nebudete mít klidné spaní.

Většina strategických počítačových her má velmi podobný scénář - hráč začíná s naprostým minimem a jeho úkolem je se v rámci mise rozrůst, vybudovat fungující základnu, produkovat jednotky a postavit se nepříteli.  Pokud hrajete kampaň, nepřítel je většinou rozlezlý po celé mapě a vy ho musíte vykopávat z jednoho území za druhým, pokud hrajete vlastní misi, většinou počítač začne za vyrovnaných podmínek a musí se rozrůstat stejně jako vy, pěkně od nuly.

Hra je napínavá a představuje výzvu, zaměstnává vaše mozkové závity na plné obrátky. Musíte dělat mnoho rozhodnutí, u kterých žádné z nich nemůže rozhodnout o vaší výhře, ale každé z nich může představovat fatální chybu a rozhodnout o vaší prohře. Vždyť i o šachách platí, že člověk nemůže vyhrát tím, že dělá vše dobře. Člověk může vyhrát teprve, když protivník udělá chybu. Ovšem ve hrách vždy chybu někdo udělá, ať už hráč, nebo jeho protivník. Respektive, nemusí to být jen chyba, může to bý jen zásadní smůla v případě, že hra připouští náhodné události. A může to být smůla v úsudku, pokud člověk nemá kompletní informace o síle a umístění a pohybu nepřátelských vojsk - tedy to že to byla chyba se nedá říct ve chvíli kdy dochází k rozhodnutí, ale až zpětně, když se zjistí skutečný stav věcí. Vše toto ale vede k jedné konkrétní události, jak tomu já říkám, bodu zvratu. Jedna strana získá takovou převahu, že druhá už nemá šanci situaci zvrátit bez toho, aby první strana udělala naprosto fatální chybu. Kterou ale nikdy neudělá. Samozřejmě v tu chvíli závisí na tom, kdo nadvládu získal - pokud to byl počítač, hráč buď načítá uloženou pozici, úplně hru vypíná, nebo si vychutná hořkou porážku až do dna a doufá v zázrak (třetí možnost není příliš častá). Pokud převahu získá člověk, herní styl změní. Už nejde o každý zlaťák, krystal nebo jednotku, která by mohla něco změnit. Výhra už je jen otázkou času, tak se člověk začne soustředit jen na úkoly nezbytně nutné, což většinou znamená proscoutovat celou mapu a najít těch posledních pár zapomenutých jednotek, které se zoufale snaží obnovit své impérium... a občas ani to ne. Samozřejmě, v závislosti na tom, o jakou hru jde, může existovat určitá prodleva mezi tím, kdy hráč převahu získá a tím, kdy si to uvědomí, a herní styl se změní teprve ve chvíli, kdy ví, že už ji získal. Jenže v tu chvíli už hra přestává představovat výzvu, ale změní se v nudnou rutinu. Nejlépe vybavený hrdina se Town-portaluje a Dimensional-Walkuje po celé mapě a likviduje poslední zbytky odporu v Heroes 3, zatímco letka dvanácti battlecruiserů se poprvé rozdělí, aby každý letěl prozkoumávat jinou část mapy ve Starcraftu.

Myslím, že v tomto ohledu existuje jistá paralela i k lidskému životu jako takovému. My, lidé, jako lidstvo, jako celek, jsme se stali dominantním druhem na zemi. A možná právě proto nás fascinují příběhy, ve kterých to neplatí. Jedním z prvních děl tohoto žánru (a stále jedním z nejlepších) je Wyndhamův Den Trifidů. Na začátku je ne úplně přesně objasněná katastrofa, při které oslepne většina lidské populace, a zatímco vidící lidé se snaží utíkat před nevidomými, vládu nad světem pomalu přebírají Trifidi, trojnohé květiny, doposud chované k okrasným nebo hospodářským účelům. Nejsou nebezpečné... pokud je někdo pravidelně stříhá. Velká část příběhu pak popisuje, jak se hlavní hrdina snaží ubránit oplocenou farmu proti stále narůstající přesile kytek, a končí tím, že z v podstatě bezvýchodné situace jsou zachráněni a přepraveni helikoptérou na ostrov Wight, kde již začíná znovu fungovat lidská civilizace. Dokázali totiž ostrov plně vyčistit a pravidelně likvidují jakékoli zárodky, které sem vítr zanese. Autor to dokonce formuluje tak, že dál již jejich příběh nepokračuje, protože už se ničím neliší od příběhů ostatních kolonistů (ačkoli žádné další příběhy už samozřejmě sepsány nebyly). Ale to je přesně ten bod zvratu, kdy už je o vítězi rozhodnuto. Možná, že lidé mají jen jeden malý ostrov, zatímco Trifidi zbytek světa... ale pokud lidé neudělají tragickou chybu, Trifidi už se na ten ostrov nikdy nedostanou. 

Kapitolou samo pro sebe je pak celá Zombie apocalypse kultura. Celkem názorný příklad je to, že ze sběratelských minifigurek Lego 1.série je zombie suverénně nejdražší. Zatímco původní nákupní cena byla 45 korun, nyní už se naprosto bezproblémů prodávají po 350ti korunách za figurku. Celá zombie kultura je založená na infekci, kterou přenáší tyto oživlé mrtvoly. Stačí, aby člověka jen mírně kousli nebo škrábli a infikují ho, ten pak následkem infekce do několika hodin umírá. A poté, co zemře, virus ho znovu oživí... ale už jako zombie. Samozřejmě, zombie je pomalý a nemotorný, takže připravený člověk má proti jednomu zombíkovi šanci tak 1000 ku jedné, problém je, že zombící většinou útočí v deseti až stonásobné přesile, a tuto přesilu získají v samém začátku, kdy ještě lidé neví, o co jde, a tak se nechají infikovat ve velkém. Což mi samozřejmě nejde úplně na rozum, když ve všech příbězích tato situace nastane v "současném" světě. Současný svět má přece pojetí o Zombie apocaplypse docela obstojné, tak nechápu, proč ve filmech nedokáží postavy zombie okamžitě identifikovat a poznat, jak proti nim bojovat. Nemluvě o tom, že na začátku nikdy nepřežijí lidé proto, že jsou schopní, ale vlivem náhody, aby se vygenerovala co nejrozmanitější skupina lidí a bylo možné konfrontovat jejich charaktery... i když, možná právě proto se mi tolik líbil film Cockneys vs. Zombies, protože ten k problematice vzal takový svěží přístup:

"Musíš je střílet do hlavy!" 

"Jak to vlastně víš?"

"To přece ví každej"

Samozřejmě, je celkem nepravděpodobné, že by v našem světě skutečně hrozila zrovna nadvláda zombíků, ale ke kolapsu společnosti docela dobře dojít může, teoreticky i do takového stavu, jak ho postapokalyptické filmy prezentují. Vedou mě k tomu následující úvahy:

- klesá průměrná inteligence obyvatel. Ta je z velké části dána geneticky, a zatímco inteligentní lidé mají problém najít k sobě rovnocenného partnera, a budou dlouho zvažovat u každého dítěte, zda ho dokáže kvalitně zabezpečit, hloupému člověku je to jedno... dětí si pořídí hromadu, protože společnost se jim o ně vždycky postará. Společnost totiž považuje děti za rovnocenné a nedělí je podle jejich potenciálnímu přínosu společnosti. Chytré dítě jako hloupé dítě, pořád je to dítě. Jenže když pak na jedno chytré dítě připadá deset hloupých? Je to sice "lidské", ale odporuje to Darwinovo principům. A do budoucna to může přivodit kolaps celé civilizace, protože lidé prostě zhloupnou příliš. Doporučuji film "Idiocracy".

- a druhý zásadní problém jsou důchodci. Problém je, že jich je stále více v poměru ku pracujícím lidem. Vina je celkem jednoduchá - kvalitní zdravotnictví. Relativně nepříjemná pravda je, že hlavní důvod, proč socialismus neměl problémy s přebytkem důchodců bylo, že nebylo tak kvalitní zdravotnictví, a tak lidé prostě umírali dříve. Teď máme spoustu lidí, které zdravotnictví udržuje při životě, čímžto pádem jen dává možnost lít do nich další peníze na léky a důchody, přestože jediné co dělají je, že krmí kočky a sledují Ordinaci v Růžové zahradě. Samozřejmě, nikdo neřekne, že by bylo pro společnost lepší, kdyby jeho vlastní babička byla mrtvá... ale z globálního hlediska je to problém, který se bude stále zhoršovat. (Já vás varoval, že tohle téma bude kontroverzní...)

... a určitě by se dalo najít i mnoho dalších příkladů. Takže: naše společnost je sice "lidská", ale neefektivní. Naše společnost jako celek jde proti ticíciletími ověřeným zásadám přežití druhu, a mám docela zásadní obavu, jak dlouho nám to příroda ještě bude tolerovat. Takže je docela dobře možné, že se dříve či později dočkáme dne, kdy každý občan České republiky nebude trávit den vyplňováním stohu lejster a popíjením piva, ale bojem o holý život. Den, kdy lidstvo udělá onu "tragickou chybu" a kdy ztratí svoji převahu.

P.S. Z mého pohledu by zombie apokalypsa nebyla tak úplně špatná, protože kuše, katana, uzi a zástup oživlých mrtvol udělá nesmírně sexy v podstatě jakoukoli holku.

Věnováno Zuzce