Neshořím, ač se mi z Klause vaří krev v těle

Náš pan prezident se možná pod tíhou svého svědomí oddal nějaké sektě, která předpovídá brzký konec světa. Jeho proroctví, že všichni shoříme, by tomu napovídalo.

Ale třeba je to úplně všechno jinak. Možná je to jen jakási šifra, kterou chtěl vzkázat svým věrným: „Už konečně najděte toho parchanta, který nás práská novinářům, nebo půjdeme všichni sedět.“

Naše hlava státu má evidentně strach. Její popularita dramaticky klesá a mistrné ovládání médií se jí vymyká z rukou. Obraz poloboha je ty tam. Najednou se o Klausovi mluví jako o sebestředné a egoistické osobě, která může být zapletena do velkých obchodních hrátek za hranicí zákona. V diskuzních fórech pod články o prezidentovi a jeho výrocích již nelze nalézt prakticky žádné pozitivní komentáře a moderátoři diskuzních příspěvků dávno přestali mazat i velmi neslušné a vulgární urážky nejvyššího představitele státu.

Panika v okolí Václava Klause pramení z toho, že odposlechy mobilních telefonů s velkou pravděpodobností neutekly z Bezpečnostní informační služby, ale byly pořízeny neznámo kde a neznámo kým. Kdyby se ztratily BISce, už dávno by se celá věc dostala pod kontrolu, už dávno by se vědělo nebo alespoň tušilo, kdo a v jakém rozsahu je vynesl ven a hlavně by se všichni účastníci odposlechových skandálů dokázali argumentačně připravit.

Odevzdanost, skleslost a způsob vyjadřování jednotlivých aktérů svědčí spíše právě proto, že nikdo neví, kde se odposlechy vzaly, v jakém objemu byly pořízeny, kdo všechno byl odposloucháván a co se ještě z obsahu veřejnost dozví.

Korupčníci to svou arogancí přehnali a odstartovali proces politických změn, který se již nedá zastavit.