Exekutor zabavil nevidomému i peníze na léky

"Pokud nebudete splácet, tak vám zabavíme i příborové lžičky a hračky pro dítě“ křičel na mne jeden exekutor, říká pan František N. z jedné malé středočeské obce.

Vraťme se ovšem o několik let zpátky. Pan František pracoval jako svářeč u jedné stavební fa a měl celkem slušný měsíční příjem. Našel si kamarádku, se kterou založil rodinu a pronajal si obecní byt. Během určité doby si vzal několik spotřebitelských úvěrů na zařízení domácnosti, zahraniční dovolenou a auto.

Bohužel v průběhu času se začal zhoršovat jeho zdravotní stav a nejdříve oslepl na jedno oko a během jednoho roku i na druhé. Oboustranná slepota byla pravděpodobně důsledkem silné cukrovky, kterou trpí pan František téměř od dětství. K těmto zdravotním potížím se postupně přidávají i další problémy, které se vzájemně doplňují. Náročná a drahá léčba probíhá v zařízení IKEM Praha.

„Nejdříve jsem své závazky pravidelně splácel, ale později jsem bohužel neměl z čeho. Po určitou dobu jsem si bral další a další půjčky, abych mohl platit staré dluhy, ale pouze jsem se do toho zahrabal“. Tvrdí dnes pan František. Z téměř zanedbatelných půjček ve výši několika desítek tisíc se dnes díky úrokům, nákladům za právníky, soudy a exekutory staly stotisícové dluhy.

Pan František se snažil své závazky postupně splácet, ale jeho současný stav ho výrazně omezuje. Bohužel nemá z čeho platit své závazky. Invalidní důchod má ve výši 8.000,- Kč, exekuci na důchod 1.300,- Kč, za nájem platí 3.700,- za teplo, energie a služby 2.000,-, za léky a doplatky cca 1.200,- Kč z tohoto jednoduchého výpočtu je zcela zřejmé, že je pan František měsíčně mínus 200,- Kč a to ještě ani nejedl. To bohužel soudní exekutory nezajímá. Za posledních několik let se na vlastní tváři přesvědčil, jak umí být vykonavatelé nekompromisní. Někteří jsou slušní, chovají se normálně, ale někteří doslova vtrhnou do dveří, křičí, kopou do dveří, vyhrožují sociálkou a odebráním syna. Jeden vykonavatel mi prohledal šuplíky a vzal mi našetřené tři tisíce na léky. Jinému jsem musel slíbit, že mu budu splácet měsíčně 1.200,- Kč nebo mi sebere televizi, kterou sepsal.

 „Doslova se bojím, pokud u našich dveří někdo zazvoní. Je to obrovský psychický tlak na celou naši rodinu, ale největší strach mám o syna. Těžko bych mu vysvětloval, že musí jít do dětského domova, protože jeho otec nemá na zaplacení dluhů. Osobně televizi vůbec nepotřebuji, ale malému synovi bych to nedokázal vysvětlit, že nemáme doma televizi, protože jí odnesl nějaký člověk. Syn začal chodit do školy a jen s pomocí babičky mu zajišťujeme základní školní potřeby“. Ve škole na něj pokřikují „sociálko“. Nikdy jsem netušil, že to může nabrat takové rozměry. Balancuji na hranici života a smrti. Můj život již nemá žádnou cenu. Dodává pan František.

Kolik asi takových Františků žije v České republice?