Jiří Kodet v Pelíškách říká: “Dávám bolševikovi rok, maximálně dva”. Dosadíme-li místo bolševika euro, tak právě letošní rok je rokem, kdy se rozhodne o osudu společné evropské měny. Pelíšky končí srpnem 1968, jakou událostí se uzavře příběh o euru lze v tuto chvíli jen těžko předvídat. Jedno je však jisté. Krize eurozóny nabírá na obrátkách a odvaha k radikálnímu řešení (návrat k národním měnám) je zatím v nedohlednu.
Poslední týdny jsme svědky spekulací ohledně řeckého návratu k vlastní měně. Zjednodušeně lze říci, že se již nespekuluje, jestli se to opravdu stane, ale kdy se tak stane. Díky zvýšenému mediálnímu zájmu o Řecko by se mohlo zdát, že je to právě Řecko, které je původcem současné evropské krize. Není tomu tak. Řecko je pouze důsledkem chybného projektu jménem euro. Ale nezapomínejme, že Řecko není jediná země, které hrozí bankrot.
Celý příběh záchranných půjček začal v Řecku. Následně o pomoc zavolalo Irsko a posléze Portugalsko. Nyní o pomoc (zatím jen pro banky) volají Španělsko a Kypr. Je otázkou času, kdy se o slovo přihlásí Itálie. Je tedy nabíledni, že záchranné půjčky krizi prohlubují. Jak asi Angela Merkelová vysvětlí voličům, že to, co mělo být jednorázovou pomocí Řecků, se stává pravidlem? Nebo jsou snad Němci s počínáním své kancléřky spokojeni?
Podle nedávno zveřejněného průzkumu je Německo jedinou zemí EU, kde roste spokojenost se členstvím v EU. V ostatních státech podpora klesá, případně stagnuje. Jak je možné, že jsou Němci plni optimismu v situaci, kdy musí platit dluhy jiných? Odpovědˇ hledejme u Angely Merkelové.
Spolková kancléřka správně pochopila, že právě probíhající dluhová krize je obrovskou a neopakovatelnou příležitostí pro Německo. Poprvé od roku 1945 je hybnou silou v Evropě opět Německo. Evropská politika se nedělá v Bruselu ale v Berlíně. Berlín platí, Berlín určuje směr a takřka nikdo neprotestuje. Odpůrci německé politiky jsou označováni za nacionalisty a prounijní média (jiná v Evropě i u nás nenajdeme) se snaží dehonestujícími články tyto lidi očernit. Každý, kdo nesouhlasí se směřováním Evropské unie, je vydáván za extremistu a nepřítele státu.
Němečtí voliči tak žijí v představě, že Angela Merkelová za jejich peníze rozšiřuje hranice Spolkové republiky. Realita nám bohužel ukazuje, že představa německých voličů není tak daleko od pravdy.
Berlín si je dobře vědom, že pokud chce udržet euro a EU při životě, bude muset být německá vláda tím hlavním ručitelem za evropské dluhy. A všichni víme, že jedině přes EU může Německo uspokojovat své mocenské choutky v Evropě. A tak Angela Merkelová slibuje další peníze na zachranu eura za podmínky, že dojde k dalšímu předání pravomocí z národních států směrem do Bruselu (Berlína). Kancléřka tak prosazuje společný dohled nad bankami, kontrolu národních rozpočtů pomocí evropského ministerstva financí, harmonizaci zákoníků práce a daní. Berlín tak usiluje o vznik Spojených států evropských, kde se z národních států stanou regiony pod správou německého úředníka (protektora). Ostatně Řecko je první zemí novodobého protektorátu.
Jedinou neznámou je názor voličů, kteří zatím nehledají alternativy k zajetým proevropským stranám. Jak dlouho budou voliči mlčky tolerovat, že o jejich životech rozhodují nikým nevolení úřednici? Jak dlouho bude voličům trvat, než pochopí, že celý projekt Evropské unie je ušit na míru německé rozpínavosti? A jak dlouho bude voličům trvat než pochopí, že evropské státy mohou spolupracovat bez byrokratického Bruselu?
Evropa potřebuje generální výměnu politické reprezentace. Současní poslanci, ministři a předsedové vlád jsou připraveni prodat svou zemi za fotku s Angelou Merkelovou. Všichni tito lidé dobře vědí, že za poslušnost bude následovat sladká odměna v podobě teplého a dobře placeného místa v Bruselu. Ostatně Vladimír Špidla by mohl vyprávět…………..
Nám voličům tak nezbývá nic jiného, než hledat na politickém hřišti nové strany s realistickým programem. V případě České republiky bude takové hledání obzvláště složité. Zatím jedinou alternativu vidím ve Straně svobodných občanů.
