Na sklonku každého roku máme tendenci ohlížet se zpět a hodnotit právě končící rok. Přiznám se, že letos jsem si chtěl dopřát ten luxus a tomuto ohlédnutí se vyhnout. Nicméně při čtení různých komentářů jsem se rozhodl, že i letos přispěji svou troškou do mlýna.
Hned v úvodu se dotknu události, která se letošního roku bezprostředně nedotýká, ale naše „objektivní“ média ji připomínají s důslednou pravidelností. Už jen čekám, kdy se Klausově amnestii dostane filmové podoby. Hlavní roli by mohla hrát ona amnestovaná „Máňa“, které novináři věnovali neobvyklou pozornost. A to jenom proto, že prakticky celý svůj život byla ve vězení, protože není schopná se o sebe postarat. A ve vězení se topí, vaří, uklízí a nikdo po nikom nic nechce. No není to krásný život za peníze daňových poplatníků? A ten hrozný Klaus ji pustí ven. Hanba! Jen jsem zvědav, zda se někdy dožiji dne, kdy naši novináři budou oslavovat člověka, který se stará sám o sebe a stát nestojí ani korunu. A právě v souvislosti s loňskou amnestií se o víkendu objevila zpráva, že tato amnestie byla neúčinná, protože po dvou letech je čtvrtina vězňů opět zpátky za mřížemi. Fakt, že tři čtvrtiny jsou na svobodě, je záměrně zamlčován.
Ruku v ruce s pokračujícím úpadkem českého mediálního prostoru, pokračoval i v letošním roce rozklad české parlamentní demokracie. Zvláště komunální volby vnesly na radnice chaos a problém sestavit funkční koalice. Naše města jsou zaplavena různými seskupeními, která vznikla jen pro tyto volby a která slavila úspěch jen a jen proto, že někde ve svém názvu měla slovo „Změna“. Trochu jsem doufal, že na komunální úrovni voliči nepodlehnou babišismu a ocení práci místních politiků. Bohužel jsem se spletl. I v těchto volbách zvítězilo heslo, že všechno je špatně a všichni kradou. Přitom právě na vzhledu našich obcí a měst je vidět, jak výraznou změnou Česká republika prošla za posledních 25 let.
Sobotkova vláda se i po roce vládnutí pevně drží kormidla. Občany čeká další a další regulace, posilování státu a v neposlední řadě i nárůst státních zaměstnanců. Vláda rezignovala na jakékoliv reformy. Rostoucí hospodářství poskytne potřebné zdroje na další rozvoj sociálního státu. Ministr financí hodlá i nadále sestavovat schodkové rozpočty. Vládě, a zejména panu Babišovi, zatím u voličů prochází protisystémová rétorika. Voliči zkrátka slyší na to, že se Andrej Babiš o vše postará. To, že se stará hlavně o rozvoj svého Agrofertu, už voličům nějak uniká. Paradoxem ovšem je, že 25 let po pádu komunismu naplňuje bývalý komunista sen o elitářské demokracii.
Nezařadím se do zástupu kritiků, kteří odsuzují prezidenta Zemana za jeho cestu do Číny. Rozvoj obchodních vztahů s druhou největší ekonomikou světa považuji za zásadní. Nezařadím se do zástupu kritiků, kteří odsuzují prezidenta Zemana (i prezidenta Klause) za jejich postoj k protiruským sankcím a k situaci na Ukrajině. Sankce poškozují obě strany. Jestliže si Západ i řada českých rusobijců přeje změnu v Kremlu, měli by jasně a zřetelně říci, co s Ruskem dál. Uvrhnutí Ruska do chaosu, v jakém se posledních 25 let pohybuje Ukrajina, není s ohledem na ruské zbraně (atomové) v našem zájmu. Samotná Ukrajina je obětí nového zápasu mezi Západem a Ruskem. Nedohoda bude znamenat rozpad Ukrajiny. Ústupky musí udělat obě strany. Zásadní ovšem je, aby Západ jednal s Ruskem jako rovný s rovným. Jelcinova opilecká éra, kdy Rusko sedělo tiše v koutě a čekalo, až mu někdo udělí slovo, je dávno pryč. Ať se to někomu líbí či nelíbí, Rusko je velmoc a podle toho se s ním musí jednat.
V souvislosti se situací na Blízkém východě musím ocenit Sobotkovu vládu, že drží proizraelský kurz. Zaorálkova podpora palestinských teroristů byla pověstná. Ten, kdo drží Zaorálka za uzdu, si zaslouží náš obdiv. Česká republika tak i nadále zůstává evropským spojencem Izraele.
A nesmíme zapomenout na Spojené státy. Tam letos došlo k zásadnímu obratu. Obamova hvězda pomalu zhasíná. Republikánská strana drtivě zvítězila v listopadových volbách. Republikáni však mají před sebou mnohem těžší bitvu. Boj o Bílý dům v roce 2016. Demokraty zcela jistě povede Hillary Clinton. Uvidíme, zda se jí dostane silného a kvalitního soupeře. Je v zájmu USA, aby se tak skutečně stalo.
Poslední zastávkou v naší cestě kolem světa roku 2014 je Brusel. Někteří euronadšenci, pracující pro různé think-tanky placené z rozpočtu Unie, radostně hýkají, že po odchodu Václava Klause z Hradu, ustaly eurokritické hlasy. Myslím, že jde o zbožné přání toho či onoho eurohujera. Václav Klaus velmi výrazně ovlivnil názor Čechů na Evropskou unii, zejména však na euro. I dva roky po Klausově odchodu z Hradu je česká veřejnost proti přijetí eura. I přes masivní mediální antikampaň spojenou s amnestií zaznívají hlasy, že minimálně stran té Evropské unie měl Klaus pravdu. A v neposlední řadě je to sám Brusel, který svými kroky posiluje nevraživost občanů k Evropské unii. Dnes a denně narážíme na různé nařízení, příkazy či zákazy. Dnes a denně slyšíme z úst našich politiků, že to či ono rozhodnutí podléhá schválení Bruselu. Největším nepřítelem Bruselu není prezident Klaus, ale je jím Brusel sám. Zároveň se nesmíme nechat zmást, že jedině Češi jsou ti škarohlídi, kteří nejsou Bruselu vděčni za všechno to dobro. Kupříkladu v Itálii se začínají sbírat podpisy pro referendum o vystoupení z eurozóny. Tamější politická reprezentace se velmi obává, že v případě jeho konání získají odpůrci eura většinu. A samotná Velká Británie uvažuje o vystoupení z Evropské unie. Nenechme se proto zastrašit a použijme zdravý selský rozum.
Naučit se používat zdravý selský rozum, to bychom si všichni měli dát jako novoroční předsevzetí!
