30. září uplynulo 74 let od chvíle, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. Považuji za naprosto skandální, že této významné události nebyla věnována patřičná pozornost. Pokud jí nějaká pozornost byla vůbec dopřána. Zřejmě jsme se dostali do fáze naprosté lhostejnosti vůči vlastnímu státu a jeho historii. Otázkou však zůstává, kdo nás do tohoto stavu dostal a co je tím sledováno?
Všeobecně platí pravidlo, že národ, který nezná svou historii, je velmi lehce ovladatelný. A zde zřejmě nalezneme hlavní příčinu toho, proč se na 30. září 1938 záměrně zapomíná.
Mnichovská dohoda ukončila existenci tzv. První republiky vzniklé 28. října 1918. Na základě rozhodnutí vrcholných představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie muselo Československo odevzdat sudetské pohraničí, Maďarsku velkou část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi a Polsku Těšínsko. Republika přišla o 33% svého území a velkou část průmyslu. V této souvislosti je třeba připomenout, že Čechoslováci byli vystěhování a vyhnáni ze svých domovů. Československo přestalo fakticky existovat. Jeho definitivní konec nastal 15. března 1939, kdy Adolf Hitler anektoval i zbytek Československa. Po dobu 6 let byla naše země pod správou německého kancléře.
Mnichovská dohoda znamenala pro tehdejší Čechoslováky obrovskou ránu a křivdu. Naši dědové nikdy nezapomněli na britskou a francozskou zradu. Tehdejší člověk by asi těžko chápal, že o 74 let později bude národní hrdost a obrana suverenity vlastního státu označována za škodlivý nacionalismus, který je třeba odstranit. Samozřejmě mám na mysli naše rozpouštění se v prostoru zvaném Evropská unie.
Evropská unie by byla zajimavým a přínosným projektem, pokud by její otcové odolali touze vytvořit Spojené státy evropské. Bohužel se tak nestalo.
Evropská unie je dnes v hluboké hospodářské a dluhové krizi. Všichni známe recepty, jak z této šlamastiky ven. Je to vzdání se myšlenky sociálního státu, zrušení drtivé většiny regulací, zákazů, příkazů, přesun pravomocí z Bruselu na národní vlády a návrat k trhu bez přívlastků. Něco takového je však v nedohlednu. Lidé se zatím mají stále velmi dobře a evropský sociální stát jim zajišťuje vcelku poklidný a pohodlný život. Nikomu tedy nevadí, že politici v rámci nesmyslného boje za záchranu nefunkčního eura zadlužují budoucí generace. Nikomu zatím moc nevadí, že bruselský úředník má v řadě oblastí větší slovo než ten či onen předseda vlády. Kde jsou všichni ti bojovníci za svobodu a demokracii? Zřejmě jsou v Bruselu, kde čekají na přidělení dotace.
Je smutné, že za elity národa se dnes považují lidé, kteří jsou ochotni za pár stříbrných prodat vlastní stát a odevzdat jeho správu do rukou novodobých protektorů. Paradoxem je, že tito lidé se velmi často odvolávájí na První republiku, která by nikdy nepřijala jejich pohled na svět. Tito lidé záměrně překrucují a překreslují naše dějiny. Pokud mluví o odsunu, mají na mysli pouze ten, který je spojený s tzv. Benešovými dekrety. O Mnichovské dohodě se taktně mlčí. Zřejmě z úcty ke svým německým chlebodárcům.
Opakování Mnichovské dohody dnes nehrozí. Za západní hranicí neprobíhá divoké zbrojení a příprava na válku. V Německu vládne demokratická vláda, která nepožaduje změnu hranic. Díky těmto pravdám se může zdát, že náš stát není v bezprostředním ohrožení. Opak je však pravdou.
Německo chtělo, chce a vždy bude chtít hrát v Evropě první housle. V první polovině 20. století se Němci pokusili ovládnout Evropu silou. Od druhé poloviny 20. století do dnešních dnů se snaží být pány prostoru pomocí Evropské unie.
Právě probíhající hospodářská a dluhová krize urychluje německé plány na vytvoření Spojených států evropských. Národní státy zmizí a přemění se v regiony pod přímou správou Bruselu. Všech, kteří hlasitě podporují konec České republiky jako suverénního státu, bych se rád zeptal, zda opravdu chtějí, aby nám Brusel schvaloval výši daní či podobu státního rozpočtu?
Odkaz Mnichovské dohody je i po 74 letech aktuální. Budiž nám varováním, že probruselská média o tomto výročí zarytě mlčí. Zřejmě se dostáváme do doby, kdy i evropská demokracie bude potřebovat disidenty, kteří se nebudou bát připomínat výročí, která se berlínské vládě nehodí do krámu.
