Německá kancléřka a francouzský prezident se dohodli na nutnosti vytvořit v eurozóně ekonomickou vládu. Pokud jednotlivé členské státy tento nápad odsouhlasí, příjdou o zásadní část své suverenity. V EU platí pravidlo, že Berlínu a Paříži se tradičně neodporuje. Zastávám názor, že některé tradice není nutné tak ortodoxně dodržovat. A tato je jasným kandidátem na porušení. Na první pohled se může zdát, že hlavním úkolem ekonomické vlády bude záchrana eura. Omyl! Hlavním úkolem ekonomické vlády je posílení vlivu Francie a Německa v rámci eurozóny. Eurozóna je tak jen krůček od přeměny v protektorát, který budou řídit čelní představitelé Německa a Francie.
Euro mělo být zárukou prosperity a stability. Nenastalo ani jedno. Za posledních 10 let nezaznamenaly státy platící eurem žádný hospodářský zázrak. Evropská unie (včetně České republiky) budovala sociální stát, který měl občanům zajistit vyšší životní úroveň a to bez ohledu na stav hospodářství. Jednotlivé ekonomiky nebyly tak výkonné, aby pokryly náklady na budování sociálního státu. Evropští politici tak měli dvě možnosti. Říci občanům, že vláda na sociální stát nemá a proto tento slib odvolat a tím si vykoledovat volební debakl, protože není nic horšího než naštvaný rozmazlený volič. Druhou možností bylo zadlužení budoucích generací, aby ta současná generace mohla v klidu papat a ještě u toho mlaskat. Bohužel zvítězila právě druhá varianta. A právě euro umožnilo zemím typu Řecka, Španělska, Portugalska či Itálie zadlužit se až po střechu. Dnes se již otevřeně mluví o tom, že do eurozóny tyto státy nepatří. Řecko mělo z eurozóny vystoupit již v loňském roce před první stabilizační půjčkou. Rok s rokem se sešel 110 miliard eur je pryč a Řecko dostalo přislib další půjčky v obdobné výši. V komentáři k některému mému předcházejícímu článku mě někdo napadl, že není možné za rok utratit 110 miliard a pak znovu žádat o stejnou částku. Čtenář soudil, že se eurozóna dohaduje o uvolnění další části první půjčky. Bohužel jsem měl pravdu já, 110 miliard se utratilo a eurozóna schválila další úvěr ve výši cca 109 miliard eur. To jen pro vysvětlenou.
Eurozóna si úvěry Řecku, Irsku a Portugalskou koupila čas. Ani jedna ze zemí nemá vyhráno. Jedině snad Irsko by mohlo dluhovou krizi ustát. Řecko fakticky zbankrotovalo již před rokem. Eurozóna napumpovala do Athén peníze jen a jen proto, aby byly zachráněny německé a francouzské banky, které jsou hlavními řeckými věřiteli. Není v možnostech Řecka splatit tak vysoký dluh. Realita bude taková, že bankovní domy dostanou zpět peníze a dluhy zaplatí daňoví poplatnicí v rámci eurozóny. Navíc díky masivní privatizaci, ke které jsou Řecko a Portugalsko tlačeni, porostou hlavně německé firmy, které se velmi ochotně zúčastní privatizačních projektů. Všechno by mohlo skončit happy endem, kdyby nenáviděné ratingové agentury neupozornily na přetrvávající problémy ve Španělsku a Itálii. Na Madrid a Řím již Brusel nemá peníze. A není jisté, zda by Čína po dalším krachu v eurozóně nákupem dluhopisů i nadále zachraňovala euro. Ostatně je nutné zdůraznit, že záchranu eura financuje hlavně Peking. Čínský premiér nedávno brázdil po Evropě s otevřenou peněženkou. Uvidíme, co bude Čína za své investice požadovat??? Ale zpět k ekomické vládě.
Důsledkem ekonomické vlády bude ztráta ekonomické suverenity členských států eurozóny. Dnešní stav je takový, že národní vlády (včetně ČR) posílají do Bruselu návrhy státních rozpočtů. Evropská komise rozpočty prostuduje a vrací je zpět s komentářem, který vláda té či oné země může, ale nemusí brát v potaz. Po zavedení ekomické vlády bude role EK výrazně silnější. Ekomická vláda získá moc nad daněmi, ale i nad ekomickou a sociální politikou. To znamená, že může nejen diktovat, za co a kolik se bude utrácet, ale i to, jak dlouhá má výpovědní lhůta či odstupné. Navíc mezi dlouhodobé ambice Německa a Francie patří sjednocení korporátních (firemních) daní. Zvláště Německu leží v žaludku nízké zdanění firem v Irsku. Irsko si při vyjednávání o stabilizační půjčce výši daně pro právnické osoby uhájilo. Uvidíme, jak se Irsko postaví k vytvoření nového evropského protektorátu.
Z pohledu České republiky je ztráta ekonomické suverenity nepřijatelná. Nevidím jeden jediný důvod, proč by měl německý nebo francouzský úředník rozhodovat o našich daních či podobě našeho státního rozpočtu. Česká politická reprezentace by měla dát věřejnosti jasný příslib, že se Česká republika něčeho takového bude účastnit jen v případě, že ztráta suverenity v tomto rozsahu bude odsouhlasena v referendu.
