- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Je nabíledni, že Řecko se nikdy nemělo stát členem eurozóny. Tato země si vždy žila svým vlastním životem a každému rozumně uvažujícímu člověku muselo být jasné, že právě tato země nemůže být řádným členem elitního klubu zvaného eurozóna, která se měla vyznačovat rozpočtovou kázní a dobrým stavem veřejných financí. Bohužel stejně jako v řadě jiných případů zvítězila i v tomto případě politika nad zdravým rozumem. Není čemu se divit, když i samotné euro je politický projekt.
Byli to autoři eura, kteří důkladně neprověřili řecké účetnictví, než dali Athénám zelenou pro vstup do eurozóny. Tenkrát však lídři EU měli v hlavě pouze počet členů nového VIP klubu. Z čístě populistických důvodů tak bylo přizváno i Řecko, které se nikdy nemělo vzdát vlastní měny.
První léta s eurem musela být pro Řecko pravým rájem na zemi. Rozpočtová pravidla nedodržovalo ani Německo. Do země pod Olympem pumpovaly německé a francozské banky miliardy eur v podobě úvěrů, které řecké vládě umožnily vybudovat sociální stát obludných rozměrů. Každá pohádka však končí a tak i investorům došla trpělivost půjčovat otesánkovi, který nikdy nemá dost. A rázem tak byla na světě krize eura.
Za normálních okolností by Řecko již dávno vyhlásilo bankrot. Ostatně Island či Argentiná nám budiž příkladem. Jenže v eurozóně je bakrot zakázaný a navíc zde nejde pouze o Řecko. Respektive o Řecko a Řeky nejde vůbec.
Snad každému již došlo, že státy eurozóny i mimo ni (včetně České republiky) nezachraňují řecký stát, ale zachraňují německé a francozské banky. Pokud by Řecko zkrachovalo, znamenalo by to obrovské problémy pro berlínské a pařížské bankovní domy. Jak by asi politici uspěli před voliči s vysvětlením, že jejich peníze musí vláda použít na uzdravení bank, které bezhlavě financovaly řecký sociální stát? A jak by asi současná generace evropských politiků vysvětlila, že banky tak činily na základě politické objednávky? Angela Merkelová tak přijela do Řecká hájit zájmy německých bank a firem.
Základním pilířem záchrany eura je přesvědčit voliče, že zachraňují Řecko a nikoliv banky. To se zatím daří napříč eurozónou. Realita je však taková, že peníze daňových poplatníků končí v německých bankách, kterým Athény splácejí úvěry. Postupem času se dostaneme do situace, kdy Řecko bude dlužit výhradně státům eurozóny. Jakmile se tak stane, bude Řecku dovolen bankrot a návrat k vlastní měně. A daňovým poplatníkům bude poslán účet k zaplacení. A Německo? To ze všeho výjde jako vítěz.
Německé banky budou zdravé. Německé firmy zažijí rozvoj, protože nesmíme zapomenout, že jednou z hlavních léčebných kur, naordinovaných řecké vládě, je rozsáhlá privatizace, o kterou mají německé společnosti enormní zájem. Ostatně v době krize se velmi dobře nakupuje. Stačí jen malý detail – peníze – a ty německým podnikatelům rozhodně nechybějí.
V případě řecké vlády můžeme na vlastní oči vidět, jak vypadá chorobné eurohujerství v praxi. Ministerský předseda Samaras nehledí na blaho svého lidu, ale vyhlíží pochvalné pohledy z Bruselu a Berlína. Jeho vláda neustálými škrty a rostoucími daněmi dusí ekonomiku a země tak upadá do hlubší a hlubší recese.
Proč si Řecko nebere příklad z Argentiny, která po krachu a devalvaci dosahuje velmi slušného hospodářského růstu? No protože v eurozóně jsou slova krach a devalvace na indexu. Ale to jsme opět na začátku tohoto začarovaného kruhu. Bez jeho rozpojení se Řekové nikdy nepohnou z místa. Otázkou je, zda k tomu někdy naleznou odvahu? Držme jim palce, aby se tak skutečně stalo.
Text byl napsán pro www.eportal.cz
Další články autora |
Minulý týden jste soutěžili se sebamedem o kosmetiku pro nejmenší. Tento týden si pojďte zahrát o péči pro vás, a to konkrétně o řadu Anti-Redness,...