Velikonoční test pro odvážné - jaký jsem vlastně já sám člověk?

Pokud byste si rádi přečetli něco "hezkého" o Velikonocích, následujícím řádkům se raději vyhněte. Nepohladí Vás po duši, nezařídí úsměv na tváři. Jde mi o něco jiného. Porozumět trochu více tomu, jak vlastně sami "fungujeme".

Asi i Vás, stejně jako každého normálně cítícího člověka nenechají zprávy o znásilňování civilistů na Ukrajině ruskými vojáky chladnými. Ani mne. Je to jeden z nejodpornějších zločinů.

Jsem rád, že alespoň šéf ukrajinské policie potvrdil, že se nejedná o záměr ruské armády, ale o excesy, které jsou trestány, někdy i smrtí. Jsem rád, že stále jsme v Evropě o trochu jinde, než třeba v některých afrických zemích, kde je znásilňování součástí bojové taktiky tamních povstaleckých skupin.

A co jiné znásilněné děti a ženy. Vidíme i je?

Chvilku o tom přemýšlím, a napadá mne, že válka vlastně jen obnaží to, co je jinak skryté a ukáže nám to v jasnějších obrysech. Znásilnění 20 žen ruskými vojáky je odporné, nechutné a nepřijatelné. Ale stejně odporné je i znásilnění 20 českých, slovenských nebo třeba etiopských žen i dětí strýčky, manželi, přáteli, šéfy, sousedy. To, co udělalo několik ruských vojáků je v zásadě to samé, co roky dělal s největší pravděpodobností u nás doktor Cimický. A co stále probíhá všude okolo nás. Jen to není tolik vidět. Jen se o tom tolik nemluví. Jen to proběhne méně nápadně, než najednou ve válce ve sklepě domu někde na Ukrajině.

Válka na Ukrajině se strašlivá, odporná, jako jakákoliv jiná válka. Třeba jako ta v Iráku. Víte, co to byly rozkazy „Frago 242“? Zdroj Wikipedie, válka v Iráku:

Na jaře roku 2004 byly vydány tzv. fragmentární rozkazy (fragmentary orders) – Frago 242. Díky nim nemusely koaliční jednotky hlásit a vyšetřovat jakákoliv násilí páchané americkými a iráckými vládními jednotkami na civilních osobách. Toto násilí zahrnovalo i znásilňování a extrémně ohavná mučení s výsledkem zohavení i zabití mučených obětí.

Co se snažím říct? Snažme se měřit vždy stejným metrem, znásilněná žena v Iráku, na Ukrajině nebo v Česku je stále znásilněná žena. Mučení lidí je stejně odporné, ať ho provádí ruský voják, americký voják nebo příslušník tajné policie jakékoliv země.

Nebuďme jako Pilát, co si "umyl ruce", které měl od krve

Rusko je v této válce agresor a jako takový si zaslouží sankce a Ukrajina jako napadená země naši pomoc. Nezavírejme ale příště oči nad tím, až tím agresorem budeme i my, třeba jako v Iráku, protože i na našich rukou je krev několika stovek tisíc civilních obětí, které zahynuly právě v důsledku vpádu zahraničních armád do Iráku.

Tenkrát jsme těmi agresory, kvůli kterým umírali civilní oběti, byli i my. A obávám se, že se většina z nás chovala stejně pitomě, jako dnes velká část ruské veřejnosti. Že jsme stejně jako oni dnes i my tenkrát věřili, že to je nutná a spravedlivá válka. A zavírali oči před její hrůzou a dopady právě na civilní obyvatelstvo. Lidé v Iráku nám byli „ukradení“.

I proto, že to bylo příliš daleko, byla to jiná kultura a jiné náboženství a byli nám předkládány trochu jiné obrázky, než ty z Ukrajiny. Dokážeme si to přiznat alespoň nyní? Nebude to pro mnohé z nás asi lehké, protože bychom najednou přišli o pocit určité nadřazenosti a museli si uvědomit, že i my se umíme chovat podobně jako Rusové. Nebo Němci. Nebo Američané. Nebo Japonci. (ten seznam nemá konec) Že i pro nás jsou mrtví civilisté, pokud jsou hodně daleko, jen čísla, která nám nestojí ani za pozornost. Že vlastně zas až o tolik o moc jiní, než ti, kterými nyní opovrhujeme.

Co nám také chtěl říct ten, jehož ukřižování si dnes připomínáme?

Snažme se proto zůstat lidmi v každé situaci a nezavírejme oči před zločiny, které pácháme my sami nebo které se dějí v našem sousedství.

Abychom se i my nestali součástí toho davu, co křičí na Pilátův dotaz, co s Ježíšem: “Ukřižovat, ukřižovat!“, aniž si uvědomuje, co vlastně říká. Aniž si uvědomuje, že posílá na smrt člověka, který se mimo jiné snažil říct:

Nahraďme starozákonní "Oko za oko, zub za zub" za lepší "Miluj svého bližního, jako sebe samého". Třeba proto, že oko za oko a zub za zub nic neřeší a jen udržuje v chodu kolo utrpení.

nebo: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni"

nebo: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem!“

O tom všem lze přemýšlet. Kdy jindy je vhodná chvíle, než nyní.

Pokusit se být alespoň o kousek lepší, než ve skutečnosti jsme.

Hezké Velikonoce

Jan Korytář