Zpíval jen rokenrol

Sobota byla příjemná, neděle taktéž. Dá se říci, že jsem ji zdárně proflákal. Bylo toho v poslední době docela dost a nijak jsem neměl zas až tolik času odpočívat.

Doznívala ještě ta premiéra, probírali jsme s mou láskou celý průběh. Shodli jsme se, že vše mohlo dopadnout mnohem hůř. Nakonec i to posezení po premiéře se mi zdálo hodně příjemné. Markéta Janáčková mi slíbila muziku pro film, chci na ni aby zahrála na klavír nějakého Dvořáka. Dostal jsem zajímavou informaci od jejího muže o jednom opusu. Našel jsem, poslechl a líbil se mi. Pak mi Markéta poslala krásný kousek od Rachmaninova. Takže mám o čem přemýšlet.

Muziku si rád vybírám sám. Většinou se trefím. V té vážné rozhodně nemám takový přehled jako v rokenrolu, takže se docela rád dám poučit znalci. Ale musím říci, že mi obě skladby sedly. Pomalu si skládám mozaiku, kterou zatím mám jen v nejasných obrysech v hlavě a v souboru v počítači, kde si píši různé scény. Film díky toku, že je to především obraz má trochu jinou formu scénáře. Tedy, alespoň si myslím.

Navíc, protože ničeho není nikdy dost, dostal jsem nápad, že z jedné scény do filmu udělám ještě divadlo. Takové krátké, pro dva lidi. Možná tři. Abych nevyšel ze cviku. Mohl bych ho zkombinovat buď s „Dopisy z minulosti,” nebo z „Náplast a Převozník.”

Zkombinovat ty dvě věci, „Náplast a Převozník” plus mohl bych je hrát i jinde, než v divadle. Stačil by mnohem menší prostor. Kdysi jsem měl představu uličního divadla. Na ulici asi ne, ale třeba v nějakém klubu, mezi diváky by to mohlo být zajímavé. Jo, pokud našinec vystrčí prstíček, najednou cítí, že mu ty jezinky Múzy čmajznou celou ruku.

Jo byly doby, kdy jsem myslel jen na to, jak se někde toulat. Od té doby, co mě bolí kolena, a na toulání je stále méně pomyšlení, tedy ne že bych někam nevyrazil, tak kompenzuji divadlem onu svobodu chození, svobodou napsat, co chci, jak chci. Pak už jen zbývá sehnat někoho ochotného, kdo to pod mým režijním vedením zahraje.

Zatím jsem vždy někoho ochotného vylézt na jeviště a odříkat slova, co jsem napsal, promluvit a dát těm slovům tvář a hlas, našel. Dokonce zájemců je dost. Dostal jsem informaci, že v sobotu měl narozeniny Shakespeare. Když jsem psal ty dvě hry, měl jsem chuť použít cedulovou metodu z jeho divadla Globe. Místo toho, jsem použil metodu projekce, kde se použily záběry z ulice, bytů atd. Kluci, Richard Korbut a Honza Pulkrábek, pod vedením Radky, to udělali skvěle. A nápad Honzy Pulkrábka se závěrečnou děkovačkou mi přišel úžasný.

Jo, to je ono, když se nechá lidem trochu místa, aby mohli použít fantazii. Ona ta Alta, trochu to staré divadlo připomíná. Ta projekce tam skvěle zapadla. Jistě, technika nám šla na nervy, ale to už tak u techniky bývá. Odborníci tvrdí, že by neměl být problém, ale nakonec i přes tvrzení odborníků problém je. Ale na představení vše fungovalo.

Jsem zvědavý na záznam z forbíny. Měl jsem nápad, že si také udělám trochu reklamu, abych nebyl jen ten, co je vidět na poslední půl minuty při děkovačce. Zuzana byla skvělá, nakonec myslím, že co jsme chtěli říct, řekli jsme. Snad to bylo srozumitelné. Navíc, rokenrol a vzpomínky na šedesátá léta mám v oblibě. A na závěr jeden rokenrol, co jsem kdysi s oblibou poslouchal.

Zpíval jen rokenrol, nic víc